Kofein a adrenalin

12. srpna 2008 v 15:06 | Slídilka (se Francouzskou spojkou na drátě) |  Haló...jste tady?
Uff. Další kapitola. Co dodat? Po sedmi službách a jediném dni volna mi vtipné přípodotky poněkud docházejí, nicméně - dobré chutnání přeji.:o)

Londýn, Prevítův byt, druhý den ráno.
To není fér, kňučel v duchu Krásný prevít. Není fér, být takhle stranou, když se všude kolem dějí věci tak nádherně šílené, až se tají dech. Není fér, zírat ve čtyři ráno do tmy a snažit se nemyslet na to, co se odehrálo - zatímco jiní, které snad raději nejmenovat, si užívají své nepochybně vzrušující a dobrodružné existence se vším všudy.
Krásný prevít sebou plácl do pokrývek a jeho pusa vytvořila dokonalé obrácené U. Popotáhl a po hebké tváři se jako v tom nejstrašnějším hollywoodském dojáku pomalu přeplazila malá zrádná slza. Ani se ji nenamáhal setřít. Prostě tam ležel a s morbidním potěšením se máčel v bezedné studnici vlastní sebelítosti. Šlo mu to báječně...no, přinejmenším do okamžiku, kdy ho z jejích konejšivých hlubin vytrhl nejklišovitější zvuk ze všech.
Hádáte správně. Bylo to: Crrrrrr.
"Trhni si," pronesl Krásný prevít s líbezností sobě vlastní.
"Crrrrr," odvětil trpělivě telefon.
Krásný prevít zabojoval s pokušením, vyrvat kabel toho zatraceného krámu ze zdi, ale pak naštěstí zvítězila jeho skrytá, civilizovanější stránka.
Tedy - relativně civilizovanější.
"C-jééé?" vyštěkl do sluchátka.
"Bosie?" odvětil kultivovaný, ten nejméně očekávaný hlas ze všech. "To jsem já," dodal úplně zbytečně.
Krásný prevít si ohromeně utřel nos. Levačkou zašátral na nočním stolku a rosvítil lampičku. Cítil, jak mu srdce padá do kalhot. Během několika posledních dní se přesvědčil, že se dokáže vypořádat s ledasčím - s neodbytnou Vzpomínkou na Kdysi a Dávno; s útočníky z jiných rozměrů a následnou jízdou v záchrance, řízené příslušníkem Green Dragoons; se zjištěním, že se někteří lidé mohou měnit v malé, pružné, pískově žluté kočky a zase zpět; ale na tohle, na tohle nebyl připravený ani náhodou.
Nebyl si jistý, co má vlastně cítit. Všeobecně vzato - kdesi uvnitř byl vyloženě štastný, že tenhle hlas slyší. Rozechvíval ho až do morku kostí a probouzel v něm jisté, velmi specifické představy, ale zároveň taky vztek. Dětinskou zlost, která ho ponoukala mu tím sluchátkem prásknout.
Popravdě - na věty, jako: Vážně se domníváš, že mi na něm záleží?, se nezapomíná tak snadno, ačkoli v hloubi duše věděl, že celá záležitost není až takhle jednoduchá. Zajisté tu byly spodní proudy, které neznal. A chtěl je znát. Kvůli sobě. Kvůli němu. Už kvůli Vzpomínce se najednou strašlivě zatoužil dostat blíž.
"Oscare?" škytl.
"Jak je ti?"
"Proboha, nepředstírej, že ti na tom záleží...," slyšel se zasyčet Krásný prevít - nechtěl být odporný, ale zkrátka si nemohl pomoct.
"Kdyby mi na tom nezáleželo," odpověděl Oscar," tak ti pravděpodobně nevolám."
"Ale řekl jsi - "
"Doprdele, Bosie, jsi vážně takový idiot?" zařval Oscar, až Krásný prevít nadskočil. Takového ho neznal a nebyl si jistý, jestli ho takového znát chce.
"Neřvi na mě," kníkl tenkým, vynervovaný hláskem.
"Promiň," povzdechl si Oscar, "jsem příliš unavený, než abych poslouchal nějaké hloupé přípodotky. Takže mě poslouchej..."
"Jestli mi chceš říct, ať se držím dál, tak ti to usnadním..."
"ZMLKNEŠ UŽ?"
"Tak jo, tak jo, PROMIŇ! Povídej."
"Dochází ti vůbec, co se stalo? Kdo po nás jde?"
"Co je to za lidi?"
"Nejsou to lidi, už dávno ne, ale to by bylo na dlouhé vysvětlování. Jen ti chci říct, že to, co se stalo v ordinaci u Beth je přesně tím důvodem, proč si tě raději držím od těla. Kdybych včera jen náznakem prozradil, že jsi pro mě nějakým způsobem důležitý, zabije tě Inkvizitor bez mrknutí oka."
Skryté proudy...Některé jsou zrádnější, než by jeden čekal.
"Potřebuju vědět víc," zašeptal Krásný prevít. "Jsem...do hajzlu, jsem k smrti vyděšenej."
"Já vím. Bosie...Shorty mi řekla, kde bydlíš. Jsem prakticky za rohem. Přijedu."
"Díky," špitl Krásný prevít. Pak mu sluchátko z roztřesené ruky vyklouzlo a s tupým úderem přistálo na podlaze.

***

Nad Londýnem cosi zahvízdalo a pestrobarevná vlákna Osudu se propletla docela. Chmurný žnec s tragickým povzdechem zaklapl knihu, vložil ji zpátky do černočerného rukávu roucha a zaposlouchal se do tichého, vzdáleného praskání jiskřiček na tenkém, převelice napjatém koberečku staré dobré Reality.
Byl samozřejmě dalek toho vidět věci černě, ale už teď cítil, že až se právě ony věci opět dají do pohybu, nepochybně nastane průser. Nikterak ho to nepřekvapilo. Všeobecně vzato - JEHO existence nebyla ničím jiným, než permanentním klidem před bouří a on - Smrť - s tím bohužel nic nenadělá.

***

Když se v malém bytě o pouhých pár ulic dál probudila mladá tatérka jménem Olive, pomalu
začínalo svítat.
První, co uviděla, byla dvojice bosých chodidel, vyčuhujících zpod pokrývky na opačné straně postele. Chodidla byla krásná - delikátně drobná, pěstěná. Nevypadala prevítsky a Prevítovi zcela určitě nepatřila, za to by Olive dala krk.
Cože se to včera pozdě v noci vlastně stalo? Zcela určitě zazvonil telefon, a pak...
Dřív, než se Olivina představivost dokázala prodrat hustou mlhou kocoviny a nevyspání, hrouda pod dekou se zachvěla a majitelka chodidel vykoukla ven. Dokonce i kolem páté ráno vypadala úžasně. Olive se sice pokládala za příliš černohumorně cynickou, než aby čirou zamilovanost dokázala považovat za víc, než kouzelně přiblblý, leč v konečném důsledku patologický stav mysli, ale popravdě - teď, v hodině časně ranní - byla bezmála ochotná existenci něčeho podobného klidně připustit, ba co víc - podporovat.
"Ahoj," špitla sladce Constance a políbila ji na rameno.
"Čauký," zapředla Olive, objala ji a s blaženým zamručením přes obě přetáhla pokrývku.

***

Anup, badatel, světoběžník a jeden z prastarých zakladatelů Týmu, seděl uvelebený na střeše protějšího domu a na rtech mu hrál jemný, mírně rozpačitý úsměv někoho, kdo Vidí a Ví.
Bastet takové zábrany neměla - chechtala se jako blázen, celá bez sebe nadšením, jak obrovský má někdy Osud smysl pro humor.
"Tak jo," řekla, když se konečně dokázala nadechnout. "Tentokrát to vyšlo."
"Ano," kývl s úsměvem Anup. "Skoro to vypadá, že se tentokrát spárují SPRÁVNĚ.
Průvodkyně se s očima slastně přivřenýma zhluboka nadechla studeného ranního povětří a spokojeně se o Anupa opřela.
"Tohle," pokynula k Olivině oknu, "je jedna z věcí, proč tuhle práci tak miluju. Víš, ten pohled z NAŠÍ časové perspektivy."
"Ale kdepak," zasmál se Anup a podrbal Průvodkyni na zádech. "Ty prostě miluješ dobré konce. Přiznej to."
Bastet pobaveně odfrkla, ale Anup měl jisté tušení, že teď, kolem páté ráno, to klidně mohlo znamenat souhlas.
Hluboko pod nimi se pozvolna probouzel Londýn - Londýn bez bojů, časoprostorových trhlin a Inkvizitora, pokud mohli doufat.
Nakonec - kdosi moudrý kdysi řekl - Každé ráno přináší naději. Možná by se k tomu slušelo dodat, že i takové kafe má něco do sebe. A protože to dobře věděli, šli si ho dát.


Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danka Danka | Web | 12. srpna 2008 v 17:25 | Reagovat

No tohle skoro vypadalo jako šťastný konec *mrk* ale jsem si jistá, že se brzy objeví nějaká komplikace... a s napětím ji očekávám *tetelí se nedočkavostí*

2 Kleio Kleio | 12. srpna 2008 v 18:16 | Reagovat

Ko-ko-ko-konečně se spárují SPRÁVNĚ? *očitřeštík, po podlaze rotujík, večeří dusík*

Anooooooooooooooooooooooooooooo! A jo! A joooo!

*bláznivá*

Tak tohle je bezvadné prevítí pokračování. ;)

3 Lucie Lucie | Web | 14. srpna 2008 v 21:02 | Reagovat

Jupííí :)

(infantilní, nicméně výstižný komentář právě publikován)

4 Wee-wees Wee-wees | Web | 17. srpna 2008 v 19:03 | Reagovat

Konečně se spárují správně je dokonalá hláška. A miluju Smrťe! :o)))

5 Ada Ada | 1. září 2008 v 17:27 | Reagovat

Se zpožděním, ale přece: Hromadný objímajík!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama