Červen 2008

Krvavá záležitost

6. června 2008 v 12:17 | Slídilka (s Martinem na drátě) |  Haló...jste tady?
Ehm. Je tu někdo? (kdo...kdo...kdo...) Dobrá, žádné srandičky, já VÍM, že to z nás leze jako z chlupaté deky, ale momentálně nelze jinak. :(
Tumáte další kousek a pevně doufám, že následná pauza nebude tak úmorná a hlavně tak
dlouhá.

Londýn, ordinace doktorky Shortové, o necelou čtvrthodinu později...

Bylo to ošklivé. Moc ošklivé. Nezáleží na tom, kolik odporně realistických filmů jste shlédli nebo na který zpravodajský kanál koukáte - stejně vždycky zjistíte, že ochutnat realitu na vlastní kůži je mnohem, mnohem horší. Bolestivější. Lidské bytosti se s vlastní zranitelností nesrovnávají právě nejsnáze a tohle byl mimořádně těžký případ.

KRVÁCÍM, myslel si ohromeně Krásný prevít. TA. KREV. NA. PODLAZE. JE. MOJE.
Opakoval si tuhle nepříjemnou pravdu už pošesté, ale stejně mu to pořád nějak nedocházelo. Čepel nože, která vám sjela po kůži na krku je okolnost, jíž si většina lidí připouští jen velmi zvolna. Pro prachobyčejné přízemní lidské vnímání je tahle možnost zkrátka až příliš děsivá.
Krásný prevít se třásl na skvrnitém koberci a chaos kolem své maličkosti vnímal jen vzdáleně. Slyšel, kterak se Herdekbaba chápe telefonního sluchátka a volá sanitku. Cítil bolestivý tlak na vcelku nepatrné ráně - nůž naštěstí nepronikl nijak hluboko, ale to ještě nevěděl. Měl strach. Byl skálopevně přesvědčený, že každou chvíli vykrvácí. Potom se rozletěly dveře, do místnosti vpadla další osoba a do Prevítových nosních dírek pronikl povědomý pach dezinfekce, používané v prostorách, kde se obvykle krvácí, lapá po dechu a sípe.
Účinek toho pachu byl okamžitý a naprosto správný - Krásný prevít se maličko přestal třást a začal svět kolem sebe vnímat pozorněji.
"Je to jen škrábnutí," řekl muž v overalu s logem rychlé záchranné služby.
"Já vím," podotkla kdesi za ním nervózně Herdekbaba. "Ale zavolat jsem tě musela. Čistě pro jistotu. Díky, že jsi přijel tak rychle, Bene."
"To je můj džob, holka zlatá. No tak, uvolni se, mladíku. Možná to bude chtít nějaký ten steh."
"Ne, " kvíkl Krásný prevít. "Nesnáším šití."
"Prokrindáčka, nepanikař. Krvácí to, ale je to jen malá ranka. Nevezmu na tebe čalounickou jehlu číslo deset," zasmál se Ben. "Mám takovou srandovní věcičku, které se říká Dermabond. Tekutej steh. Nebolí to. Slibuju."
Krásný prevít zamrkal. Čím víc se navracel ke staré dobré realitě, tím víc si připadal jako hysterická padavka. Ta skupinka lidí kolem něj BYLA sice ještě trochu otřesená, ale chovala se klidně. Z čehož logicky plyne, že situace není ani zdaleka tak strašná, jak se domníval.
"Ech," udělal.
"Už jsme v klidu?" zeptal se nonšalantně Ben. Někoho Prevítovi připomínal - nevěděl proč, ale mělo to zřejmě co dělat s Melem Gibsonem a Heathem Ledgerem a...
"Vy jste...?"
"Doktor Benjamin Locksley."
"Aha," podotkl mnohoznačně Krásný prevít. V jistém slova smyslu bylo úžasné kouknout a Vidět. Vidět tu starou, napůl zapomenutou identitu pod kůží Bena Locksleyho. Od Herdekbaby už věděl, že si Ben Vzpomíná. Bylo by ho zajímalo, jak se se vzpomínkou na činy udatného plukovníka Tarletona tenhle mladý, sympatický záchranář vyrovnává.
Pořád s rukama od krve, napadl Prevíta pochmurný vtípek. Jen na jiné straně bojiště. Fascinující...
"Vím, že mi do toho nic není," usmál se na něj Krvavý Tarleton, "ale...Viktorián, že jo?"
"Viktoriánská padavka, přesněji řečeno," kníkl Krásný prevít, jehož smysl pro černý humor konečně začínal vítězit nad panikou. "Chlápkovi z Patriota to musí připadat srandovní, ovšem."
"Chlápek z Patriota," potřásl Ben pobaveně hlavou.
"Pletu se?"
"Ne. Tedy, skoro...Ten film má se skutečností společnýho asi tolik, jako Shakespeare s Lee Childem. Ale v zásadě ses trefil," dodal s demoralizujícím úšklebkem.
Krásný prevít se navzdory mizerii, v níž se utápěl, hlasitě uchechtl. A byl to přesně ten správný zvuk, který ostatní potřebovali slyšet. Známka, že se z toho, co se momentálně děje s Realitou, nehroutí.
Jak již bylo několikrát řečeno - někdy zkrátka stačí odložit starou dobrou příčetnost a nechat všechny - byť sebebizarnější - děje volně plynout.
Laisses - faire, laissez-passer.
Tak nějak, blesklo mu zmámeně hlavou. Sedativa začínala účinkovat.

***

V tu samou chvíli si vysoká, v temném rouchu oděná přízračná postava na protější střeše zhluboka povzdechla. Odložila Neila Gaimana a vytáhla z jedné z kapes, ukryté v hluboké černi silný, v ještěrčí kůži vázaný diář. Otevřela ho. Písmenka na zažloutlých stránkách tančila a přeskupovala se, ale najít ta správná nečinilo majiteli diáře žádný problém. Z černého rukávu se vysunul kostnatý ukazovák a zabodl se do jednoho jména. Jména, které by přinejmenším Benovi bylo povědomé. Smrť zavrtěl lebkou a podíval se pozorněji. Ne, nepletl se (tohle potěšení milerád dopřál Živým) - na tom záznamu bylo vážně něco divného. Za žádnou cenu si totiž nevzpomínal, že by k tomu jménu kdy udělal maličký otazník.
Dovolíš? ozvala se za jeho pravým ramenem Náhoda. Tvářila se poťouchle jako vždycky. Minimálně tohle měla s Osudem společné.
Smrť věděl, že jakmile se do celé záležitost míchá ona, bude patrně lepší jen přihlížet. Nakonec, ať byla otravná jak chtěla, sledovat její nápady bývalo zajímavé.
Smrť tedy přihlížel.


***
Z taxíku jen o pár ulic dál právě vystoupil plavovlasý mladík. Taxikář otevřel kufr auta a vytáhl z něj krosnu. Mladík se mírně dezorientovaně rozhlížel, zatímco si ji házel na ramena - čímž svému okolí dával jednoznačně a se vší nevinností najevo, že je turista.
Americký turista, upřesňoval slaboučký nátěr předstírané suverenity v jeho hezké tváři.
O několik vteřin později si z kapsy vytáhne Průvodce. Zahloubá se do něj, zatímco jedním okem bude sledovat, kterýmže směrem to kráčí. Byl v Londýně poprvé. Nikoli kvůli památkám - na ty bude (možná) čas později.

Ze stanice jen několik set metrů od místa, kde stál, právě vyjel autobus. Zde je možná dobré prozradit, že jeho řidič nemá nejlepší den. Je unavený, nevyspalý a bolí ho šestka vpravo nahoře. Náhoda.
Cestující to naštěstí netuší. Hoví si na svých místech, pokašlávají, čtou noviny a nemají ani tušení, že jen o pár stanic dál dojedou k přechodu, u kterého (zcela vyřízený) řidič nestačí zabrzdit.

A v tu samou chvíli na tentýž přechod vstoupí již zmíněný mladík s krosnou na zádech. Možná. Čirou náhodou.

A stejnou náhodou existuje jen jeden jediný člověk, který mu v tom může zabránit. Ten člověk právě vyšel z ordinace doktorky Shortové a společně s Krásným prevítem nasedl do vozu Rychlé záchranné služby. (Z kalných hlubin šoku se vynořivší Krásný prevít sice trvá na tom, že žádné další ošetření nepotřebuje, ale stejně tak dobře ví, že s Chlápkem z Patriota neradno se hádat. I když vypadá jako někdo, s kým byste kliďánko zašli na pivo.)

***
Nad Londýnem se vznášela pestrobarevná vlákna. Bylo otázkou času, kdy se zašmodrchají tak, že už je ani Náhoda nerozmotá.

***

Krásný prevít rozespale přihlížel, jak se Ben vysílačkou domlouvá s kýmsi v centrále. Jeho hlas zněl velmi sebevědomě. Poslouchat, kterak rychle a zkušeně vysvětluje, co se stalo, bylo jistým způsobem uklidňující. Bylo příjemné vědět, že alespoň někdo ví, co dělá. Bylo to jako návrat nohama na pevnou zem. Vlastně mohl předstírat, že v Herdekbabině ordinaci k ničemu nedošlo.
Že se zničehonic neotevřela zeď a žádný ohavný útočník mu nepřitiskl na krk ostrou čepel. Že nemusel poslouchat, jak Oscar klidně říká, že mu na něm vůbec, ale vůbec nezáleží.
Krásný prevít se zahleděl z okénka a ztěžka polkl.
Tohle bolelo víc, než to pitomé říznutí. Tohle šlo do hloubky. Tohle nebylo, jako když se říznete při holení.
"Haló, mladíku," oslovil ho druhý zdravotník ve voze - muž kolem padesátky. "Zvedá se vám žaludek?"
Krásný prevít ztěžka zavrtěl hlavou.
"Jenom klid. Už tam budeme," ohlédl se přes rameno Ben. A v tu chvíli strnul. A dupl na brzdu.

***
"Co se ---," vykřikl druhý zdravotník, ale Ben už ho neslyšel. Byl venku z auta a ze všech sil pelášil k jistému přechodu.
V tu chvíli se odehrála spousta věcí najednou.
- kolem halabala zaparkované záchranky se (rychlostí vyšší, než povolenou) prohnal obrovský červený autobus.
- mladík s krosnou, zahloubaný do Průvodce Londýnem, vstoupil na přechod.
- Ben s maniakálním výrazem ve tváři hrábl před sebe a za jeden z popruhů strhl mladého muže zpátky na chodník.
- autobus s děsivým řevem přelétl přechod a vyrazil z několika přihlížejících Londýňanů polekaný výkřik.
- mladík s krosnou (jemuž se hlavou prohnala velmi živá představa sebe samého pod koly toho monstra) si trošku ukrápl do bělostného značkového prádla.
- Ben řekl velmi tiše velmi sprosté slovo.

A rozhostilo se ticho. Pak se svět opět začal hýbat.
"Doprdele," hlesl mladík. Ohromeně si zadýchaného Bena prohlížel. "Víte, že jste mi teď nespíš zachránil život?"
"Nejspíš...," zašeptal Ben. Ještě pořád jím cloumal adrenalin a nejradši by tomu klukovi jednu vrazil - už za to, že nekouká, kam šlape. Navíc mu byl až znepokojivě povědomý, ale netušil, odud by ho mohl znát.
"Krucinál...děkuju vám. Máte sakra dobrý reflexy. Londýn je, koukám, pěkně nebezpečný město. Víte, že tu mýho bráchu před pár dny postřelili? Jedu za ním do špitálu."
"Vážně?"
"Jo. Koupil to a kdyby v tu chvíli čirou NÁHODOU nejel kolem nějakej chlápek..."
Ben cítil, jak ho obcházejí mrákoty. A déja-vu, silnější, než kdykoli předtím.
"Počkat," píchl turistu ukazovákem do prsou. "Jak se jmenujete?"
Mladíkovo obočí se setkalo na kořenem nosu.
"Gabriel. Gabriel Martin. Proč?"
Ben vydal tichounké ííík.
"Co je vám?" zaváhal Gabriel Martin.
Ben Locksley se nádherně usmál. Zavrtěl hlavou. Jako někdo, kdo dočista rezignoval na zdravý rozum a věci s ním spojené.
"Nic. Jen asi potřebuju panáka. Ehmmm...vlastně jsem teď s pacientem na cestě do Královské, je to sice proti předpisům, ale myslím, že se nic nestane, když se svezeš s námi."
"Díky."
"Nemáš zač, mladíku."
Když se ho o chviličku později v sanitce druhý zdravotník zeptal, jak proboha věděl, co se stane, dokázal ze sebe dostat jen: "Instinkt. A NÁHODA."
Skutečností zválcovaný Krásný prevít tou dobou dospěl do stavu, kdy už se prakticky ničemu nedivil. Popravdě - Ben už se v tomto stavu nacházel nějaký čas. A docela si to vychutnával. Tohle byla těžká služba, ale stálo to za to.
Už se nemohl dočkat, až to večer s Mary a generálem Cornwallisem pořádně zapijí.

***
KÝČ, podotkl pobaveně Smrť.
"Ale roztomilej," řekla Náhoda. Zavířila stříbrošedým pláštěm a byla pryč. Jistě je zcela zbytečné připomínat, že ne na pořád.
Stejně zbytečné, jako otevírat Smrťův diář a hledat v něm Gabrielovo jméno.


Pokračování příště...