Nenápadní bohové

8. dubna 2008 v 15:27 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Ehm. Haló? Je tu někdo? Tak jo, já to sem o-pa-tr-ně položím a půjdu se schovat. Třeba někdo přijde a přečte si to...
Dobrá, někdo TOHO Prevíta musí udržovat naživu, když to nikdo jiný nedělá...:o)
Příjemné počtení přeji.


Bohové přece neskáčou po stole a nevrčí na vás. Nechodí si zakouřit do vaší kanceláře. Bohové nedělají nic. Mají vás ignorovat, nechat vás trpět a umřít, aniž byste kdy poznali, že vaše zbožnost nebyla jen ztrátou času. To je víra. - Christopher Moore, Kojotí stesk.

V Elizabethině ordinaci, o několik nepodstatných vteřin později...


"To je volovina," prohlásil přesvědčeně Krásný prevít. Jeho slzy naráz zmizely neznámo kam.
"Promiňte," omluvila se Průvodkyně a před Herdekbabiným užaslým zrakem se soukala zpoza gauče. "Nechtěla jsem vás poslouchat, ale musím vám něco důležitého -"
"Naprostá volovina," opakoval rozechvěle Krásný prevít a namířil na ni ukazovák. "Ona...tu přece nebyla."
"Co se děje?" tázala se - zdánlivě bez souvislosti - doktorka Shortová.
Krásný prevít ji nevnímal - dál se držel svého objevu jako mravenec cestičky, vysypané cukrem.
"Když jsem vešel," řekl přísně, "Nebyl tu NIKDO kromě vás. Kde se tu vzala?"
" Nesmysl, byla tu pořád. Ležela pod pohovkou," odmávla Herdekbaba jeho blekotání.
"Pod pohovkou? Ale tam přece ležela jen ta koč..."
A bylo to. Celý supersložitý, již tak dosti namáhaný mechanismus Prevítovy představivosti klopýtl a konečně se zastavil. Usedl na obrubník onoho doposud relativně bezpečného chodníku Reality a vyčerpaně složil hlavu do dlaní.
"?" udělal krásný prevít.
"!" potvrdil mu Herdekbabin výraz jeho podezření.
Oscar si tiše povzdechl.
"Promiňte," ozvala se skromným hláskem Průvodkyně, "jsem ta poslední, kdo by vám chtěl kazit šťastný shledání, ale...on je tady."
"Kdo?" zajímala se Constance.
Oscar netrpělivě odsunul Krásného prevíta stranou a stiskl blednoucí Průvodkyni ramena.
"JSI si jistá? Stoprocentně jistá?"
"Já ho...cítím," zašeptala.
Herdekbaba řekla velmi hlasitě velmi sprosté slovo.
Podlaha se začínala třást. A okna řinčet.
"Co se děje?!" křičel do toho chaosu Krásný prevít, ale nikdo ho neposlouchal. Herdekbaba se stylem příslušníka NAVY Seals bleskurychle přemístila za pohovku a zírající Constance stáhla s sebou. Oscar strhl ze zad popruh se samostřílem a druhou ruku vztáhl po roztřeseném, hrůzou ustrnulém Prevítovi. Svůj pohyb ale dokončit nestačil.
Přesně v tu chvíli se totiž protější stěna proměnila v obláček dýmu.

***
Chmurný žnec, tyčící se na střeše protějšího domu, nevěřícně zakroutil hlavou. Byl by se - po těch několika tisícovkách let - domníval, že už ho má přečteného. Zjevně se ale mýlil.
Popravdě, někteří tvorové jsou patrně až příliš šílení, než aby se daly odhadnout. Poznej svého nepřítele v některých případech bohužel nestačí. Ne v JEHO případě.
Chmurný žnec rezignovaně zaklapl Neila Gaimana a sáhl po své KOSE.
Ještě nevěděl, jak tohle dopadne, ale jedním si byl naprosto jist.
Pondělky NESNÁŠÍ.


***
Krásný prevít v jediné vteřině pochopil, jak se cítí králíček, zírající do kobřího chřtánu. Cítil, že má okamžitě zmizet - adrenalinové hlásiče hulákaly na poplach - ale tělo mu absolutně vypovědělo poslušnost.
Přízračná postava vešla do ordinace stylem: Tak, a teď mi všichni líbejte paty!
Krásný prevít od ní nedokázal odtrhnout pohled. Netušil, co ho na tak děsí, ale byl fascinován. Přimražen k podlaze.
Vysoký vyzáblý muž v nudném šedém obleku se spokojeně usmál. Byl to úsměv rotvajlera, škubajícího na kusy plyšovou hračku. Byl šťastný. Krutým, velmi destruktivním způsobem.
"Příjemné dopoledne," řekl tiše.
Dokonce i jeho hlas byl podivně opojný, jako sladký likér s dobře utajenou chilli papričkou na dně.
"Ani...se...nehni," hlesl Oscar. Krásný prevít užasle přihlížel, jak zvedá svůj samostříl a s naprostým klidem na muže míří. Vypadal přitom - a teď se nečekaně ozvalo Prevítovo horečné podvědomí - jako jeden z těch mužných, vášnivých hrdinů ze starověkých bájí. (Pravda - irské tetování na pravém rameni ten dojem poněkud kazilo, ale...vy VÍTE, jak to myslím!)
V očích mu planulo, ale samostříl se ani nehnul. Byl...válečník. Opravdový válečník, jako...(zamyslel se Krásný prevít)...jako Alexandr Veliký. Nebo tak nějak.
JÁ HO CHCI, kvíklo na dně Prevítovy duše cosi maličkého, rozcuchaného a rozpáleného vášní, ale to, co se stalo vzápětí ten hlásek spolehlivě umlčelo.
Inkvizitor přistoupil blíž - přičemž Oscarův samostříl dokonale ignoroval - a jedním rychlým pohybem přitáhl Prevíta k sobě. Otočil ho. Přitiskl mu na krk nůž.
Kdyby Prevít v ten okamžik uviděl jeho výraz, byl by se hrůzou regulerně počural - už tak k tomu neměl daleko. Takhle stačil jen zalapat po dechu.
"Víš," vydechl mu za uchem Inkvizitor, "Vzít mi mou oblíbenou hračku nebylo vůbec hezké. Jistě se mnou budeš souhlasit, že mám teď plné právo...vzít ti tu tvoji."
Čepel se nepatrně zařízla.
Prevít zakňučel. Tohle bylo jako ve špatném filmu. Nebo ve zlém snu. Do očí se mu sice rychle hrnuly slzy, ale stejně je viděl. Tu hubenou blondýnu, která k Oscarovým zádům tiskla hlaveň ošklivě vypadající zbraně. Ženu, která byla kočkou, přikrčenou za opěradlem Elizabethina křesla - připravenou skočit.
Oscara, který se pohrdavě usmíval.
"Vážně se domníváš, že mi na něm záleží? Jsi větší hlupák, než jsem si myslel."
Teď už Prevít brečel doopravdy. Tiskl rty k sobě, ale stejně mu z pusy vycházelo směšné kňourání. Nikdy v životě neměl takový strach. Ještě nikdy nepociťoval takovou beznaděj. Myslel si, že VÍ, co je bolest, ale ve skutečnosti se tomu poznání ani nepřiblížil.
"Raději tu věc polož, zlato," zašklebila se blondýna a rýpla Oscara hlavní mezi lopatky. "A rychle."
"V Egyptě," usmíval se Inkvizitor, " jste mě sice převezli...ale snad nečekáte, že vám zase skočím na nějaký laciný trik? Jste tu sami. Prakticky neozbrojení. Kde je váš slavný Tým, když ho potřebujete? Jste jen banda změkčilých---"
Krásný prevít sebou škubl, když se jeho rozmazaným zorným polem mihlo něco štíhlého a velice rychlého. Co se stalo, pochopil až pár vteřin poté. To už ležel na podlaze, z rány na krku mu crčela krev a zmohl se jen na to, chránit si obličej.
Bastet využila oné prastaré klišovité moudrosti, že valná většina záporných postav se velmi ráda poslouchá a v okamžiku, kdy se Inkvizitor dostatečně zaujal sám sebou - skočila.
Někdy v letu zřejmě stačila vytáhnout drápky, protože Inkvizitor byl teď zlomený v pase a s nepříčetným jekem si otíral krvácející obličej.
Hubená blondýna chrlila kletby v němčině. Nečekaný spád událostí ji naštěstí vyvedl z míry natolik, že ji Oscar bez větších potíží odzbrojil a teď se válela na koberci, vzteky bez sebe.
"Víš, " řekl Oscar, když se řev poněkud utišil, "Rád bych tě ujistil, že na tebe kompletní tým nepotřebuju."
Inkvizitor s pološíleným výrazem couval ke dveřím.
"Dostanu tě," zasýpal. "Dostanu tě, i kdybych měl obětovat posledního služebníka!"
"Posluž si," usmál se Oscar a nepřestával na něj mířit. "Pošlu ti je všechny zpátky. Obávám se ale, že už nebudou vypadat, jako dřív. Rád se...udržuji v kondici. A Bastet určitě taky, viď, lásko?"
"O tom nepochybuj," řekla Průvodkyně a nonšalantně si smetla z paže kapičku krve.
"Zmizte," zavrčel Oscar.
Těm dvěma nemusel říkat dvakrát. Krásný prevít měl - ze svého poněkud přízemního pohledu - dojem, že se museli rozplynout, ale ve skutečnosti zmizeli v otevřeném průchodu ve zdi Herdekbabiny ordinace. Vzápětí zmizel i ten.
Okna přestala drnčet.
Rozhostilo se nepochopitelné ticho.
Jako by se vůbec, ale vůbec nic nestalo a pouze překocené křeslo, dvojice žen, hrabajících se ze svého úkrytu za pohovkou a Prevít, krvácející na podlaze, naznačovalo opak.

***
Chmurný žnec opřel KOSU o hromosvod a zašátral pod hábitem. Přesýpací hodiny - ty z rubínového skla - měly dnes namále. Bylo to jen tak tak.
Ten kluk, ten dokonalý archetyp Krásného prevíta, má ale v příběhu mnohem důležitější roli, než si sám myslí. Zatím se pravděpodobně domnívá, že to všechno není víc, než jeden velký zlý sen. Po dnešku mu to nikdo nemůže mít za zlé.
VYSTŘÍBŘÍ SE TO, zamumlal Smrť, balancující na samé hranici absolutní úlevy. ONO SE TO VYSTŘÍBŘÍ.
A do té doby...kam dal toho Gaimana?



Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kleio Kleio | 8. dubna 2008 v 17:57 | Reagovat

Tomu se říká romantické setkání. :D

2 Regi Regi | 8. dubna 2008 v 18:09 | Reagovat

To bolelo... Oscar kecal, že jo??? *vééélký králičí očička*

Chí,Chmurný žnec s Gaimanem! *omřela*

3 Danka Danka | Web | 13. dubna 2008 v 19:07 | Reagovat

Adi, a myslíš, že to někdy pochopím? No, nevadí, i s některými unikajícími detaily mě to naprosto baví, takže velký dík a těšík, až se zase dostaneš k pokračování.

4 Ada Ada | 22. dubna 2008 v 12:58 | Reagovat

Kleio - ono bude hůř...:o))

Regi - vysvětlení dostaneš hned v další kapitole. Jinak jsem dospěli k názoru, že Chmurný žnec nemůže číst nic jiného. Gaimana. Moora. A možná Pratchetta, samozřejmě. Jo, a ještě Wees bych mu povolila....:o)

Danko, snad jo, příležitostně budeme přisypávat nápovědy.:o) Nebo zveřejníme Průvodce, kde se čtenáři dozvědí, kdo je kdo. :o)

5 Lucie Lucie | 24. dubna 2008 v 10:52 | Reagovat

Udrzovat nazivu?? Vsadim se, ze to byla ironie! :)

6 Ada Ada | 25. dubna 2008 v 15:48 | Reagovat

Tak dobře, při skomírání...:o))

7 Jorma Jorma | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 2:35 | Reagovat

Info jsem vstřebal - Třídní původ? Moji předkové byli neandrtálci:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama