Zkřížená vlákna

17. března 2008 v 12:06 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Tak tedy, ehm, ehm, ehm...Vážení pozůstalí...Ne, promiňte, to nebylo vtipné. Není mrtvý. Jen nám opět na nějaký čas usnul. Přesněji řečeno, byl zahrabán pod hromadou jiných psacích restů. Ale máme ho rádi a tak jsme ho opět vyprostili. A resuscitovali.
Je tady.
Je ve formě.
Je na zabití a k pomilování zároveň. Váš krásný prevít.
Londýn, soukromá ordinace doktorky Shortové, druhý den dopoledne.

Návraty bývají vždycky stejné. Na příjemnosti jim to ale nikterak neubírá, tím si byla Průvodkyně jista. Blaženě se protáhla a ze záhybů na jejích kalhotách se na podlahu vysypala troška nefalšovaného pouštního písku.
Vypadala vyčerpaně a nevyspale, ale to - jak si Herdekbaba uvědomovala - mohlo být jen a pouze tím, že kočky jednoduše nemají rády létání. Byla by přísahala, že v letadle z Káhiry nezamhouřila oka.
"Kafe?" položila obligátní otázku.
"Jo, díky," zněla obligátní odpověď. Pak Průvodkyně zašmátrala v batohu a vytáhla z něj podlouhlý balíček.
"Na," usmála se. "přivezla jsem ti dárek."
"Další kočka do sbírky?"
"SUŠENÁ kočka," upřesnila Průvodkyně a oblékla si čisté tričko.
"Kočičí mumie? Páni...můžeš mi říct, jak se ti TOHLE podařilo popašovat přes hranice?"
"Ouplně legálně," uchechtla se Průvodkyně. "Neboj. Mám na ni dokonce certifikát. Bývala moje, víš? Měla jsem ji léta uloženou u jednoho káhirského přítele."
"TVOJE?"
Obočí doktorky Shortové vyletělo do výše, když si uvědomila skutečný význam toho slova.
"Děláš si srandu, že jo?"
"Ne. Je to...taková osobní věcička, tahle schránka. Památka na první misi."
Herdekbaba tu malou, žlutohnědým obvazem zavinutou věc opatrně položila na psací stůl.
"V tom případě nevím," řekla rozpačitě," jestli ji můžu přijmout."
Neupadala do rozpaků často, ale tahle situace, uvědomovala si zděšeně, ta si o zrudnutí přímo říkala.
"Neštvi mě," zamručela Bastet. "Chci, abys ji měla. Jsi moje rodina."
A dorazila Herekbabu polibkem na tvář. A pak - jako by se nechumelilo - natáhla ruku pro hrnek s kávou.
Doktorka Shortová vzdychla a zkusila se usmát.
"Tak...tak děkuju."
"Nemáš zač. Uhmmm...to kafe je skvělý."
"Já vím?" prohlásila Herdekbaba takřka normálním tónem a nenápadně nakopla Dojetí, které se s úlisným úšklebkem pokoušelo vplížit mezi ně.
Hnusná chlupatá bleděmodrá věc vycenila zuby a bleskově zajela pod gauč. Za ta léta by měla vědět, že na tuhle čarodějnici si jen tak nepřijde. Snad bude lepší zůstat někde dole a hezky si počkat na některého z psychicky méně odolných pacientů...
Nějaké stopy ale přece jen zanechalo.
Malé, ale přece.
Leželo pod gaučem, vztekle si lízalo rány a nemělo tušení, že v hlavě doktorky Shortové právě probíhá boj.
Boj, který se stará dáma pečlivě snaží vyhrát. A daří se jí to.
Důkazem byl klasický výraz: vy-víte-co-mi-můžete, který se jí vzápětí usídlil na obličeji. Koneckonců, byl tam jako doma.
"Mimochodem," usmála se Bastet, "přišla jsem o něco? Objevil se někdo nový?"
"Kdepak. Ve starým dobrým Londýně je božskej klid. Kromě toho plukovníka od Green Dragoons a samuraje z období Mejdži se zatím nikdo nerozpomenul."
"Co dělá samuraj z období Mejdži v současném Londýně?"
"Učí angličtinu."
"Aha. To zní logicky."
"Je to moc milej kluk...Mimochodem, jak si vede Prcek?"
"Prosím...o Mungojerriem mi nemluv," zasténala Průvodkyně. "Je zpátky pár hodin a už stačil Nemesis totálně vyluxovat ledničku. Snědl jí syrového tuňáka - celý půlkilový stejk, věřila bys tomu?"
Herdekbala se účastně usmívala. A pečlivě, velmi pečlivě se snažila nepodívat směrem k akváriu, v němž ještě nedávno - před Bastetiným odletem - spokojeně plavala závojnatka jménem William Wallis.
Některé věci se mezi přáteli zkrátka neřeší.
***

Ve stejný okamžik vykouklo z úkrytu za jedním zatoulaným diskem z pneumatiky cosi velmi, velmi ošklivého. Neměřilo to ani metr a v malém pihovatém ksichtíku tomu vykvétal ten neškodolibější úsměv na světě.
JO..., zavrčelo to a spokojeně si zamnulo ručičky s okousanými nehty. TOHLE SE MI LÍBÍ.
TO BUDE FAJN...
Pak to zalovilo v jedné z umolousaných kapes a vylovilo nepořádnou změť pestrobarevných, neskutečně zamotaných vláken. Byla tam všechna.
Stříbrné, smaragdově zelené i rudé...
Osud se ušklíbl ještě hnusněji a jedním fouknutím je nechal vznést výš...a výš...a ještě výš.
Zajisté. Prohlásíte-li, že OSUD dovede být pěkný parchant, když chce, nebudete se nikterak mýlit.

***

Constance zastavila auto hned vedle Elizabethiny motorky a prsty, roztřesenými nervozitou, si pomalu odepnula pás.
Krásný prevít ji stihl dětsky nadšeným pohledem.
"No tak. Ona je moc fajn, budeš nadšená, slibuju."
"Já na tyhle ...reinkarnační pitomosti moc nevěřím."
"Šmarjá, ona přece není Raymond Moody, nebo nějaký z těch cvoků, kteří vykládají o minulých životech. Ona je psycholog. A Vidoucí. Opravdovej."
"Bosie, řekni mi jeden jedinej důvod, proč tam mám jít."
"Páč mě máš ráda," usmál se přelíbezně. "A vůbec, potřebujeme dořešit spoustu věcí. Je to lepší, než kdybys mě znovu přejela. A navíc," vzdychl a mimoděk prozradil ten jediný důvod, který sem táhl jeho:
"Navíc tu můžeme potkat Oscara."
Constance se usmála. Pochybovačně a trochu bolestně, ale úsměv to bezesporu byl. Krásný prevít ji políbil na tvář.
A pak...

(JO, JO, JO! zajásal Osud...)

Téměř v ten samý okamžik zaburácel u vjezdu na soukromé parkoviště silný motocykl. Muž za řídítky - mladík v černé kožené bundě, na jehož širokých ramenou spočíval popruh s obrovským vyřezávaným, velmi anachronicky vyhlížejícím samostřílem, Constancinu fordku pomalu objel a zaparkoval vedle ní. Sundal si přilbu a vjel si prsty do vlasů.
Do tmavých, na ramena spadajících vlnitých vlasů v odstínu nablýskané mědi. Možná trochu tmavší než dřív, ale nějaký ten historik by ho určitě poznal.
Constance přestala dýchat.
"Vidíš?" špitl přiškrceným hláskem Krásný prevít. "Já ti to říkal."
Constance mu nevěnovala jediný pohled. Vystoupila z auta. Její úsměv se poněkud rozšířil, ale zároveň jí po tváři sjela první slza.
Motorkář odložil přilbu a udělal jedinou věc, která v tu chvíli přicházela v úvahu. Rozevřel náruč.
Konečně se dokázala nadechnout.
"Oscare?" řekla velmi tiše.
Nedokázal říct ani slovo.
Tak prostě jen kývl.


Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wee-wees Wee-wees | Web | 17. března 2008 v 20:28 | Reagovat

Závojnatka jménem William Wallis... bože! :o))))

*sbírá se z pod stolu*

2 Regila Regila | 18. března 2008 v 13:31 | Reagovat

A Bosie objetí nedostane? Fňůůů, fňůů...

3 Ada Ada | 18. března 2008 v 14:39 | Reagovat

Wees, obávám se, že...bude hůř.:o)

Regi, Bosie (ten zatracenej mmrňavej prevít) má smůlu...:o)) (zatím...)

4 Lucie Lucie | 19. března 2008 v 11:31 | Reagovat

:-D

To je TAK romantické!

Nee.... jak jsi přišla na jméno W. Wallis? Kriketová rybička??

To jsem ráda, že se Prevít zase jednou po věčnosti objevil :-j

5 Kleio Kleio | 20. března 2008 v 10:44 | Reagovat

Třeba má rybiška modrou masku. :)

6 Ada Ada | 20. března 2008 v 15:03 | Reagovat

Lucie...nevím, v kriketu se nevyznám.:o) Tohle má co dělat s jistým slavným Skotem.:o))

(S tím, co má tak Statečné srdce...:o)

Kleio na to kápla!!!:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama