Březen 2008

Syndrom horké plotny

25. března 2008 v 12:10 | Slídilka, našeptávač: Martin |  Haló...jste tady?
No jo. Už dnes. Bojíme se totiž, bojíme, že tím (nechtěným a neplánovaným) pauzírováním přicházíme o čtenáře. Tak je to.
Inu, nebudeme to zbytečně okecávat a rovnou Vám naservírujeme další kousek. Nechte si chutnat.



...pak ochromeni hledíme na kadeře zlatých vlasů, které jsme tak divoce uctívali a bláhově líbali...- Oscar Wilde, De Profundis.
Krásný prevít přihlížel. Pocit, že je tu poněkud přebytečný se ho zmocňoval víc a víc - až jím nakonec instinktivně smýkl směrem ke schodům.
"Constance, půjdu napřed, když...dovolíš...," plácal zbytečně a kráčel nahoru jako stroj.
Tvářil se neutrálně, ale někde hluboko uvnitř - v místech, které omotal rudou páskou a označil nápisem NESAHAT - zuřil požár. Peklo, které všechno pohltí, obrátí všechny pocity v prach a vaše duše zůstane velmi vyprahlá.
Tohle bolelo.
Víc, než operace slepáku, nebo rovnání pochroumané nosní přepážky. Víc, než šest hodin baletu v kuse.
JE TO ZA MNOU, šeptal si úlevně. ZA MNOU.
Některé lži znějí velice věrohodně, ale jsou to pořád lži. Hodně mizerná náplast na to, co se děje uvnitř.
Pečlivě kladl jednu nohu pořed druhou (což bylo navzdory okolnostem překvapivě snadné), až konečně stanul přede dveřmi s vyleštěnou cedulkou, na níž se skvělo Herdekbabino jméno a titul.
Zaklepal.
Otevřela okamžitě. Skoro to vypadalo, jako by na něj za dveřmi číhala.
Nemusel říkat ani slovo. Smutně se usmál. Herdekbaba vzdychla, obrátila oči v sloup a vtáhla ho dovnitř.
Mlčky mu nalila bourbon.
"Obrať to do sebe, mladíku," řekla záhrobním hlasem (kuřačky šesti kubánských doutníků denně). "Myslím, že to budeš potřebovat."

***
"COŽE jsi udělala?" nevěřil Oscar.
Constance stydlivě sklopila oči.
"Vím, jak to vypadá, ale neudělala jsem to schválně. Vletěl mi přímo pod auto. Kdybych věděla, kdo to je..."
"Tak na to šlápneš?" zasmál se.
Uchechtla se a rýpla ho do žeber.
"To nebylo hezké."
"Co jiného nám zbývá, než trocha černého humoru?" pokrčil rameny, ale pak přece jen zvážněl. Pohlédl nahoru, ke dveřím, za nimiž před malou chvilkou zmizel Krásný prevít a hluboce si povzdechl.
"Je...v pořádku?"
"Proč se ho nezeptáš?"
"Řekněme, že se naše cesty poněkud rozešly. Některá vlákna se nenavazují. Na horkou plotnu nikdy nesáhneš dvakrát, vždyť víš."
Dívala se mu do očí. Neuhnul ani o milimetr.
"Víš, Oscare, nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale...je mi ho trošku líto. Je to velice příjemný mladík a vůbec to teď nemá jednoduché."
"Connie...ty ho obhajuješ?"
"Sto let je dlouhá doba na to, utřídit si myšlenky. Má tě rád. A má ztraceně špatné svědomí. Já přece neříkám, že si s ním máš začít, jen...nezavrhuj ho, než ho pořádně poznáš, to je všechno."
Oscar nevěřícně potřásl hlavou.
"To je opravdu podnětná myšlenka, vzhledem ke skutečnosti, že ho znáš asi tak...týden."
"Dobrá, už nic neříkám," řekla. "Tohle je tvoje hřiště. Pojďme se bavit o něčem rozumném. Jak ses měl v Egyptě?"
Jeho úleva, že opustili tohle téma, byla téměř hmatatelná.
"Báječně. Byla to...ehm, fantastická dovolená."
"Moc ti to sluší," odhrnula mu vlasy z obličeje.
"Tobě taky."
"Čistě mezi námi...máš někoho?"
Constance se usmála jako Mata Hari a zrůžověla potěšením.
"Vlastně tu někdo je. Někdo nový. Ale varuju tě, bude to trochu překvapení."
"Sem s ním. Jsem jedno ucho."
"Studuje anglickou literaturu a umění a je...Neuvěřitelně inspirativní. Silná osobnost."
"Krucinál, začínám žárlit," zamručel a předstíral, že ji škrtí.
"Počkej, to ještě není všechno...," smála se a snažila se mu vykroutit.
"Co - ještě nějaká jobovka? Je to multimilionář? Je superhrdina v přestrojení?"
"Ani jedno z toho. Je jí teprve čtyřiadvacet. Jmenuje se Olive."

***

"Nebreč," zahučela Herdekbaba.
"Tichó," kníkl Krásný prevít. "Procházím fází smiřování, tak mě v tom hezky nechte vykoupat, jasný?"
"Žádná fáze smiřování v tomhle případě neexistuje," setřela ho. "A litovat se ti v žádným případě nepomůže, mladíku."
"To jste psycholog???"
"Ne. To jsem Vidoucí."
"Kurva," zasípěl skomírajícím hláskem. "kurva, kurva, a ještě jednou kurva...to BOLÍ!"
Herdekbaba se smířlivě usmála a tiše se k té rozřesené hromádce neštěstí na svém gauči posadila.
"Bolí nechat ho jít?"
"Bolí vidět, že mě nepotřebuje. Že jsem mu ukradenej."
"Do prdele, Bosie...tohle je ten nejdelší rozchod, jakej svět zažil."
"Neměl jsem ho potkat. Neměl jsem si Vzpomenout," plakal Krásný prevít.
Trpělivě ho hladila po zádech.
"Tomu se nedalo zabránit. Ale existují i horší případy, to mi věř."
Krásný prevít vzhlédl. Už nebyl krásný. Vlastně teď nejvíc ze všeho připomínal jednu z obětí testů kosmetiky.
"Jo? Například?"
"Tak dobrá, pro jednou poruším lékařský tajemství, ať je po tvým," vzdychla. Nepřestávala ho hladit a cítila, že se konečně uvolňuje.
"Asi před měsícem jsem tu měla jednoho kluka z rychlý záchranky. Měl noční můry, jako každej, kdo se Rozpomíná. Zdálo se mu o bitvách, o Green Dragoons..."
"Britská jízda? Něco jako v Patriotovi?"
Elizabeth Shortová nedokázala potlačit úsměv.
"Vlastně skoro doslova. Představ si, tenhle kluk, kterej denně zachraňuje lidský životy kdysi dávno velel tomu nejbrutálnějšímu pluku široko daleko. Měl na rukou tolik krve, že by to stačilo na takovou dobře zásobenou transfůzní stanici."
"Plukovník Tavington?" bezmála se trefil Krásný prevít. "Tyjo."
Herdekbaba se pro tentokrát rozhodla pominout, že - zatímco jeho znalosti filmové historie jsou velmi dobré, v té skutečné má zatracené mezery a něžně ho pohladila po vlasech.
"Už je ti líp?"
"Při pomyšlení, že jsem nebyl až takový parchant? Relativně."
"To je dobře. Protože tě čeká taková malá, roztomilá konfrontace. Jdou nahoru."
A pak, jakožto završení té nejpodivnější terapie na světě, se ozval ten zvuk.
Zaklepání.

Pokračování příště...

Zkřížená vlákna

17. března 2008 v 12:06 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Tak tedy, ehm, ehm, ehm...Vážení pozůstalí...Ne, promiňte, to nebylo vtipné. Není mrtvý. Jen nám opět na nějaký čas usnul. Přesněji řečeno, byl zahrabán pod hromadou jiných psacích restů. Ale máme ho rádi a tak jsme ho opět vyprostili. A resuscitovali.
Je tady.
Je ve formě.
Je na zabití a k pomilování zároveň. Váš krásný prevít.
Londýn, soukromá ordinace doktorky Shortové, druhý den dopoledne.

Návraty bývají vždycky stejné. Na příjemnosti jim to ale nikterak neubírá, tím si byla Průvodkyně jista. Blaženě se protáhla a ze záhybů na jejích kalhotách se na podlahu vysypala troška nefalšovaného pouštního písku.
Vypadala vyčerpaně a nevyspale, ale to - jak si Herdekbaba uvědomovala - mohlo být jen a pouze tím, že kočky jednoduše nemají rády létání. Byla by přísahala, že v letadle z Káhiry nezamhouřila oka.
"Kafe?" položila obligátní otázku.
"Jo, díky," zněla obligátní odpověď. Pak Průvodkyně zašmátrala v batohu a vytáhla z něj podlouhlý balíček.
"Na," usmála se. "přivezla jsem ti dárek."
"Další kočka do sbírky?"
"SUŠENÁ kočka," upřesnila Průvodkyně a oblékla si čisté tričko.
"Kočičí mumie? Páni...můžeš mi říct, jak se ti TOHLE podařilo popašovat přes hranice?"
"Ouplně legálně," uchechtla se Průvodkyně. "Neboj. Mám na ni dokonce certifikát. Bývala moje, víš? Měla jsem ji léta uloženou u jednoho káhirského přítele."
"TVOJE?"
Obočí doktorky Shortové vyletělo do výše, když si uvědomila skutečný význam toho slova.
"Děláš si srandu, že jo?"
"Ne. Je to...taková osobní věcička, tahle schránka. Památka na první misi."
Herdekbaba tu malou, žlutohnědým obvazem zavinutou věc opatrně položila na psací stůl.
"V tom případě nevím," řekla rozpačitě," jestli ji můžu přijmout."
Neupadala do rozpaků často, ale tahle situace, uvědomovala si zděšeně, ta si o zrudnutí přímo říkala.
"Neštvi mě," zamručela Bastet. "Chci, abys ji měla. Jsi moje rodina."
A dorazila Herekbabu polibkem na tvář. A pak - jako by se nechumelilo - natáhla ruku pro hrnek s kávou.
Doktorka Shortová vzdychla a zkusila se usmát.
"Tak...tak děkuju."
"Nemáš zač. Uhmmm...to kafe je skvělý."
"Já vím?" prohlásila Herdekbaba takřka normálním tónem a nenápadně nakopla Dojetí, které se s úlisným úšklebkem pokoušelo vplížit mezi ně.
Hnusná chlupatá bleděmodrá věc vycenila zuby a bleskově zajela pod gauč. Za ta léta by měla vědět, že na tuhle čarodějnici si jen tak nepřijde. Snad bude lepší zůstat někde dole a hezky si počkat na některého z psychicky méně odolných pacientů...
Nějaké stopy ale přece jen zanechalo.
Malé, ale přece.
Leželo pod gaučem, vztekle si lízalo rány a nemělo tušení, že v hlavě doktorky Shortové právě probíhá boj.
Boj, který se stará dáma pečlivě snaží vyhrát. A daří se jí to.
Důkazem byl klasický výraz: vy-víte-co-mi-můžete, který se jí vzápětí usídlil na obličeji. Koneckonců, byl tam jako doma.
"Mimochodem," usmála se Bastet, "přišla jsem o něco? Objevil se někdo nový?"
"Kdepak. Ve starým dobrým Londýně je božskej klid. Kromě toho plukovníka od Green Dragoons a samuraje z období Mejdži se zatím nikdo nerozpomenul."
"Co dělá samuraj z období Mejdži v současném Londýně?"
"Učí angličtinu."
"Aha. To zní logicky."
"Je to moc milej kluk...Mimochodem, jak si vede Prcek?"
"Prosím...o Mungojerriem mi nemluv," zasténala Průvodkyně. "Je zpátky pár hodin a už stačil Nemesis totálně vyluxovat ledničku. Snědl jí syrového tuňáka - celý půlkilový stejk, věřila bys tomu?"
Herdekbala se účastně usmívala. A pečlivě, velmi pečlivě se snažila nepodívat směrem k akváriu, v němž ještě nedávno - před Bastetiným odletem - spokojeně plavala závojnatka jménem William Wallis.
Některé věci se mezi přáteli zkrátka neřeší.
***

Ve stejný okamžik vykouklo z úkrytu za jedním zatoulaným diskem z pneumatiky cosi velmi, velmi ošklivého. Neměřilo to ani metr a v malém pihovatém ksichtíku tomu vykvétal ten neškodolibější úsměv na světě.
JO..., zavrčelo to a spokojeně si zamnulo ručičky s okousanými nehty. TOHLE SE MI LÍBÍ.
TO BUDE FAJN...
Pak to zalovilo v jedné z umolousaných kapes a vylovilo nepořádnou změť pestrobarevných, neskutečně zamotaných vláken. Byla tam všechna.
Stříbrné, smaragdově zelené i rudé...
Osud se ušklíbl ještě hnusněji a jedním fouknutím je nechal vznést výš...a výš...a ještě výš.
Zajisté. Prohlásíte-li, že OSUD dovede být pěkný parchant, když chce, nebudete se nikterak mýlit.

***

Constance zastavila auto hned vedle Elizabethiny motorky a prsty, roztřesenými nervozitou, si pomalu odepnula pás.
Krásný prevít ji stihl dětsky nadšeným pohledem.
"No tak. Ona je moc fajn, budeš nadšená, slibuju."
"Já na tyhle ...reinkarnační pitomosti moc nevěřím."
"Šmarjá, ona přece není Raymond Moody, nebo nějaký z těch cvoků, kteří vykládají o minulých životech. Ona je psycholog. A Vidoucí. Opravdovej."
"Bosie, řekni mi jeden jedinej důvod, proč tam mám jít."
"Páč mě máš ráda," usmál se přelíbezně. "A vůbec, potřebujeme dořešit spoustu věcí. Je to lepší, než kdybys mě znovu přejela. A navíc," vzdychl a mimoděk prozradil ten jediný důvod, který sem táhl jeho:
"Navíc tu můžeme potkat Oscara."
Constance se usmála. Pochybovačně a trochu bolestně, ale úsměv to bezesporu byl. Krásný prevít ji políbil na tvář.
A pak...

(JO, JO, JO! zajásal Osud...)

Téměř v ten samý okamžik zaburácel u vjezdu na soukromé parkoviště silný motocykl. Muž za řídítky - mladík v černé kožené bundě, na jehož širokých ramenou spočíval popruh s obrovským vyřezávaným, velmi anachronicky vyhlížejícím samostřílem, Constancinu fordku pomalu objel a zaparkoval vedle ní. Sundal si přilbu a vjel si prsty do vlasů.
Do tmavých, na ramena spadajících vlnitých vlasů v odstínu nablýskané mědi. Možná trochu tmavší než dřív, ale nějaký ten historik by ho určitě poznal.
Constance přestala dýchat.
"Vidíš?" špitl přiškrceným hláskem Krásný prevít. "Já ti to říkal."
Constance mu nevěnovala jediný pohled. Vystoupila z auta. Její úsměv se poněkud rozšířil, ale zároveň jí po tváři sjela první slza.
Motorkář odložil přilbu a udělal jedinou věc, která v tu chvíli přicházela v úvahu. Rozevřel náruč.
Konečně se dokázala nadechnout.
"Oscare?" řekla velmi tiše.
Nedokázal říct ani slovo.
Tak prostě jen kývl.


Pokračování příště...