Leden 2008

Špinavá práce

15. ledna 2008 v 12:41 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Haló? Je tu někdo? Tak jinak - je tu někdo, kdo mě netouží zabít? Něco pro Vás mám. Písmenka. Spoustu písmenek. Tu spoustu, která se tu čistě teoreticky měla objevit už včera. Ale neobjevila. Život není fér. Blog.cz taky ne. Nefunguje, mrcha, v okamžiku, kdy by člověk potřeboval dohnat nějaký rest...ale tak už to bývá.
Každopádně - Prevít byl úspěšně resuscitován, proplesknut, až mu jeho pěkný ksichtík zčervenal a konečně je připraven, zazářit na Vás svým sexepílem. (To mu jde.)
Příjemné počtení Vám všem.
Restaurace hotelu Saíd, krátce po desáté dopoledne.
"Máš mě ráda?" zeptal se Mungojerrie. Robbieho tričko na něm elegantně plandalo, zatímco jeho džíny úspěšně bojovaly s gravitací. "Schrödingerově kočičce" to bylo fuk. Klidně se cpala třetí porcí kebabu a drobila Bastet na kalhoty.
"Po pětadevadesáté - MÁM! Ale praštím tě, jestli se zeptáš ještě jednou," ujistila ho Průvodkyně a mateřským gestem mu utřela z brady kapku jogurtové zálivky.
"Tohle jsem postrádal," zabručel spokojeně Anup. "To vaše pošťuchování."
"Jsme rádi, že jsi doma, prcku," pohladila ho Nemesis po rozcuchaných vlasech. "Báli jsem se o tebe."
Mungojerrie se zazubil a tiše zapředl.
"Tohle bych si měl užívat. Tu chvilku, než vám zase začnu lézt na nervy," usoudil bystře.
Reastaurace se rychle začínala zaplňovat turisty, občas se některý z nich zcela automaticky ohlédl jejich směrem, ale pak většinou následovalo bleskurychlé odvrácení a ujišťování sebe sama, že TOHLE ve skutečnosti neviděl. Lidský mozek tuhle záchrannou síť využívá častěji, než se domníváme. Mnohdy si to - nemáme-li tu smůlu patřit mezi Vidoucí - ani neuvědomujeme, což je pravděpodobně dobře.
Nebylo by fér, hledět do tváře světu, kde je možné naprosto cokoli. Opravdu - buďme vděční za tu tenkou slupičku, na které je namalována naše stará dobrá Realita.
"Necpi se tak," řekla mírně Lady Leversonová. "Bude ti špatně."
Mungojerrie vzhlédl.
"Mám děfnej hlad," prohlásil s plnou pusou.
"Nech ho," pokrčila rameny Nemesis, "Za chvilku odlétáme, to jídlo v letadle se nebude dát jíst."
"Mimochodem," pousmál se Anup a zalovil ve svém vaku, "tady máš doklady. A letenku."
"Vy jste...počítali s tím, že mě najdete?"
"Nikdy nepodceňuj kočičí odhodlání," usmál se Anup ještě víc. Mungojerrieho pohledem se mihlo cosi ryze kotěcího. A velmi bezbranného. Odložil kebab a připlácl upatlanou pusu na Bastetinu tvář.
"Bez tebe," zavrčela drsným tónem, "by tu byla hrozná nuda."
"To si piš," zasmál se, ale hlas se mu povážlivě třásl. Dojetí, divná plyšová bleděmodrá věc na šesti hubených nožkách, proběhlo okolo a cestou zaťalo maličké zuby do kotníku vysokého motorkáře, který se ležérně opíral o veřej.
Oscar popotáhl a pro jistotu se zatvářil velmi drsně. Nikdo z přihlížejího Týmu mu to ovšem nevěřil.
"Heleďte," zašeptal Mungojerrie, "Nemám rád tyhlety ukňouraný scény. Ale stejně to řeknu - díky, že jste tam byli. A že jste Inkvizitorovi nakopali prdel."
"Je to špinavá práce," podotkl Oscar, "ale někdo to dělat musí."
***
Londýn, Prevítův byt, o dvě hodiny později.
"Nemám někomu zavolat?"
"Connie, jsi fakt hodná, ale já to zvládnu. Večer se tu staví Olive, moje kámoška. Vsadím se, že už pomalu vyhlásila pátrání," uchechtl se Krásný prevít.
"Chceš ještě čaj?" zeptala se Constance ustaraně.
"Ne, děkuju...ale ty si klidně dej, jestli chceš," řekl a zachumlal se do pokrývky až po uši. Jeho nos za pár hodiny maličko splaskl, ale stejně dál předváděl, kolika odstínů je lidské tělo schopno dosáhnout, když mu dáte šanci. Popravdě - Krásný prevít sice připomínal oběť šíleného plastického chirurga, ale zjevně mu to vůbec nevadilo - což však na Constancinu provinilost nemělo pražádný vliv. Tvářila se jako oukropeček.
"To bude dobrý," ujistil ji vesele. "Mám báječnej trénink. Můj táta vlastnil boxerskou školu, vzpomínáš?"
"Ježíšikriste, on je pořád v branži?" zhrozila se.
"Ale ne, je obchodník a na nic si Nevzpomíná," podotkl Prevít a jeho hezká tvář se zkřivila bolestí, když dodal: "JÁ ano."
"Bosie," zašeptala a vzala ho za ruku.
"Vlastně jsem nikdy nepoznal, co to znamená, dostat pár facek od táty. Ale pravej hák jsem se naučil dost brzy," ušklíbl se.
"Stýkáte se někdy?"
"Ne. Je to půl roku, co jsem vypadl z domova. Ono se zas tak moc nezměnilo. Občas zavolá, pokouší se o kontakt, ale má smůlu."
"A...co máma?"
Krásný prevít se kousl do spodního rtu.
"Zabalila to předloni. Leukémie."
"Do hajzlu."
"Nikdo netvrdil, že je život fér," řekl.
"Bosie, jestli chceš...moc ráda bych s tebou zůstala v kontaktu, jestli ti to nebude vadit."
"Jo, chtěl jsem tě požádat o totéž..."usmál se konečně.
"Kvůli Oscarovi a tak," dodala rozpačitě.
"Nejen kvůli němu."
Bývalí nepřátelé si vyměnili jeden ze stydlivě-nadšených pohledů, jaké zpravidla doprovází podpis smluv o neútočení.
"Nikdy bych si nemyslel, že tohle řeknu, ale jsem moc rád, že ses mě pokusila přejet, Constance Wildeová."
"Nikdy bych nevěřila, že to někdy vyslovím," řekla Constance, "ale jsem vážně ráda, že se mi to nepovedlo, Alfréde Douglasi."

***
Jistěže. Život NENÍ fér. Ale pokud se na jeho účet i přesto skvěle bavíme, ještě pořád nás tato skutečnost nemusí znepokojovat.
Osud se chvíli díval, jak se ti dva nedůstojně svíjí smíchy a pak rezignovaně pokrčil rameny. Samozřejmě, že to MOHLO být fantastické, srdcervoucí drama. Ti dva mají k tomuto žánru báječné předpoklady, jak věděl. Nakonec ale...zítra je taky den. Zašmodrchat už tak zapletená vlákna jejich existence může později.
Ano, je to špinavá práce. Ale někdo to dělat musí.
To be continued...