Prosinec 2007

O kočkách a lidech

17. prosince 2007 v 15:51 | Slídilka |  Haló...jste tady?
ŠŠŠŠŠ....slyšíte to? To nepadá sníh, to si jen Slídilka sype popel na hlavu, že Vás na další kapitolu nechala čekat tak zatraceně dlouho. Opět taky porušila pravidla a několikrát (!) Vám slíbila nějaký termín a to se - jak známo - vždycky vymstí. Ale mrzí ji to, abyste věděli. Tak prosím, neodjišťujte revolverů svých...aspoň doby, než Slídilka klikne na ten čudlík s nápisem "zveřejnit".
Než zjistíte, jak to bylo dál. A dozvíte se konečně...


(Egypt, kdesi v poušti, o pár minut později)


"Kde jsou ostatní?"
Anup nepříliš kultivovaně zívl a pohlédl na Robbieho jako na absolventa zvláštní školy. Zvlášť tupého absolventa, abychom byli přesní. A právě v tom okamžiku se to to stalo. Písek pod Robbieho nohama se pohnul. Robbieho účes hrůzou popřel všechno, co do té doby věděl o gravitaci (a stylingovém gelu) a vytvořil takřka dokonalého ježka. Jeho majitel s tichým zasténáním klopýtl zpátky ke autu a ztěžka se o něj opřel.
NE, NE, NE, NE, NE...pištěl jakýsi k smrti vyděšený hlásek v jeho hlavě, zatímco nad povrch mlčenlivé pouště vystřelila první zaprášená ruka. Záběr, nad nímž by George Romero byl býval zaplesal - ale mladý britský gentleman si regulérně ucmrndl do jemného bavlněného prádla.
Poušť - nebo alespoň ten malý plácek před napůl zasypaným čumákem džípu - ožila. Začala sebou mlít. A házet. A říkat sprostá slova. Některá dokonce ve francouzštině.
"Merde," zavrčel Oscar a ztěžka se posadil.
Robbie Ross vturánu zapomněl, že se zachvívá šokem a impulsivně se na něj vrhl. Plácl sebou do písku a pevně Oscara objal.
"Au," zanaříkal klasik, "Co prokristapána blbneš?"
Robbie přestal vnímat, kterak se ostatní členové týmu hrabou na povrch a s nanervylezoucí důsledností válečníka se samostřílem ohmatával.
"Jsi celej? Hrozně jsem se bál..."
Oscar tiše zvedl oči v sloup.
"Připomeňte mi," oslovil uprášenou, zdecimovanou skupinku kolem sebe, "že ho mám příště nechat doma."
"Zkus to," zavrčel Robbie, "a to teprve něco zažiješ..."
John Gray, poskakující na jedné noze v marné snaze vysypat si písek z uší, vyprskl smíchy.
"Omlouvám se," podotkl zdánlivě mimo mísu Anup, "Někdo se snažil uzavřít Spáru o něco dřív. Trochu jsme se přetahovali, než jsem vás všechny vytáhl ven."
"A dopřál nám písečnou lázeň," dodala Nemesis a odplivla si, jako starý námořník. "Ne, že bych si stěžovala."
"Ovšem, že ne," ujistila ho hláskem jemným jako dech Lady Leversonová. Vstala a protáhla se.
"Narazili jsem na druhé straně na pár přátel," dodala s krvelačným úsměvem.
"Inkvizitor," konstatoval tiše - a zcela zbytečně - Anup.
"Kdo jiný. Koukněte...věděli jsme přece, jak moc je tahle akce riskantní. Měli jsme čekat, že otevřené Spáry využije. Krucinál...měl nás tam naservírované, jak na podnose."
"Každopádně...," usmál se Oscar andělsky, "Všechno zlé je k něčemu dobré. Opravte mě, jestli se pletu, ale mám takový pocit, že tak trochu přecenil síly."
"Jo," uchechtla se Nemesis. "Obávám se, že se teď na druhé straně kapánek zdrží. Budiž mu přáno."
"Měl návnadu," ozval se jim za zády tichý, skomírající šepot. Ohlédli se. A úsměv jim ztuhnul na rtech.
Průvodkyně se v písku choulila do klubíčka. Rukama si objímala kolena a špínou na tvářích si razil cestu potůček slz.
"Bastet, doprčic...," vydechla Nemesis nešťastně. Sklouzla k Průvodkyni do písku a jemně ji objala. Bylo zvláštní přihlížet, jak ji hřmotná zbrojířka něžně hladí a houpe v náruči. "Příště to vyjde. Přísahám. Dostaneme Mungojerrieho zpátky, i kdybych měla rozškubat Inkvizitora na takhle malý kousíčky."
Pohladila ji po tváři. Zvedla Průvodkyni bradu a láskyplnně ji políbila. Průvodkyně slabě zapředla a přitiskla se blíž.
Anup se usmál. Ten polibek byl něčím víc, než prostým vyjádřením podpory. Nu, přinejmenším obsahoval jednu Vzpomínku. Na jedno dávné Jindy a Jinde. Co na tom, že je od toho Jindy dělilo víc, než tisíc let. I v tomhle spočíval úkol Týmu. Pamatovat si, když druzí zapomněli.

***

Černočerná postava v kápi tiše vzdychla. Jak je možné, že si toho nevšimli? Jistě, některé věci docházejí smrtelníkům poněkud pozdě, ale tohle jejich tápání a ignorování věcích nad slunce jasnějších...to už bylo i na něj moc. Popravdě...hrozně se těšil, AŽ si všimnou. Jako dítě, když předává mamince ulepený balíček a tetelí se potěšením, co řekne, až ho rozbalí. Ach ano. BYLO to sice - vzhledem k jeho odvěkému Poslání - poněkud zvláštní, ale Chmurný žnec zkrátka ZBOŽŇOVAL Dobré konce.

***

"Bolí to?" zeptala se Constance.
"Hň," podotkl Krásný prevít. Ležel na pohovce v prostorách maličké ošetřovny Taneční školy a mokrý hadr mu zakrýval převážnou část obličeje, což bylo - vzhledem ke skutečnosti, že jeho nos dosáhl velikosti a barvy zralé blumy - nejspíš dobře.
"Ehm...asi teď není nejvhodnější čas, abych se tě zeptala na Oscara," podotkla tiše.
Obklad se odsunul stranou a na Constance zazářilo jedno velmi unavené, zarudlé modré oko.
"Proč ne?" uchechtl se zmámeně Krásný prevít a cynicky dodal. "Víc už to stejně bolet nemůže, tak..."
Constance ho vzala za ruku. Pohladila ji. Až nepřípadně něžně.
"Víš o něm?"
"Uhm. Je v Egyptě, nebo tak nějak. Neptej se mě proč - protože tohle nevím. Ale můžu ti vysvětlit, PROČ to nevím, "dodal snaživě. Zamračila se. Nebyla si jistá, jestli si z ní čirou náhodou neutahuje, ale v jeho očích byla jen únava. Ani stopa po obvyklé prevítí úlisnosti.
"Proč?" vzdala to nakonec.
"Páč mě nesnáší," pokrčil Prevít rameny, jako by nic na světě nebylo logičtější. "Setkali jsem se. U mojí terapeutky. Věř mi, Connie - kdyby pohled mohl zabíjet, jsem tuhej, jako žádnej druhej. A na rovinu...asi se mu nemůžu divit, že si mě nechce pustit k tělu, viď?"
V jeho pohledu se mihlo cosi velmi křehkého. Zranitelného. Mělo to na sobě samolepku s velkým nápisem Nedotýkat se!
Prevít, nebo ne - Constance měla najednou sto chutí ho obejmout.
"Víš, zlatíčko," řekla tichounce, "Nejspíš je načase ti vysvětlit, co znamená Syndrom horké plotny."

***
Nad pouští definitivně svítalo. Slunce olizovalo vršky dun a vítr jim vrhla do tváří spršky vyplivnutého písku. Zdánlivá idylka. Nikdo na světě by nepoznal, co se tu v noci odehrálo. A kdyby - stejně by tomu nevěřil. A kdyby...nikomu by to neřekl. A kdyby...Koukněte, takhle se dá pokračovat do nekonečna, radši toho necháme, co říkáte? Ehm. Kde jsem to skončili? Aha - vítr! Vítr...ehm, vanul pouští*, a z nějakého praštěného důvodu byl stále silnější. A silnější. Pozor - teď se konečně dostáváme k oné převelice důležité drobnůstce, kterou Tým ke své smůle přehlédl.
Je TÁMHLE. (Zapínáte přestavivost?) Koukněte se pořádně. Támhle, na opačné straně Nemesidina (stále zasypanějšího) džípu. Ano. Na opačné straně, než na které se před malou chvilkou vynořil Tým.
"Myslím," řekla tenkým hláskem Průvodkyně a stydlivě se usmála, "že je nejvyšší čas vypadnout."
Vítr zasténal. A ještě jednou se opřel do hromádky na opačné straně. Odhalil drobnou ruku s hubenými prsty. Prachem žíhané holé předloktí. A teď se ozval i zvuk - tiché, mrzuté zakňourání.
Věc se pohnula. A Průvodkyni, která se právě chystala hodit výzbroj do auta, vypadla katana z ruky.
Bez jediného hlesnutí tím směrem ukázala.
Hurá, zaradoval se vítr a zafoukal ještě víc, aby ten dárek rozbalil docela. Jeho dech odkryl čísi rameno. Krk. Pusu, která se okamžitě nadechla a rozkašlala. Rozcuchanou změť vlasů...
Průvodkyně zasténala a pohnula se dopředu.
...vlasů, na nichž i přes nános jemného pouštního sajrajtu bylo znát zřetelné charakteristické mourování...
A pak se nahý, roztřesený tvor posadil. Rozhlédl, přičemž spatřil, jak na něho všichni bez dechu zírají.
Na rtech mu vykvetl úsměv. Popravdě - kdyby neměl uši, pravděpodobně mu upadne vršek hlavy.
"Mungojerrie," hlesla Průvodkyně a vrhla se na něj, zatímco se Tým za jejich zády začínal s nebetyčnou úlevou pochechtávat.
"Ode dneška," řekl jmenovaný hlubším hlasem, než byste při jeho konstituci čekali, "mi říkejte Schrödingerova kočička..."
To be continued...

*...ano. Jako v té odrhovačce. Laciné, ale působivé.:o)