Stopy v písku

1. listopadu 2007 v 18:30 |  Haló...jste tady?
Tak tedy...kde jsme to skončili? Hm, nevadí, jedeme dál. (Dokud to ještě někdo čte...:o)

Nad pohřebištěm, o tři vteřiny později...
Lord Inkvizitor vztáhl ruku. Nebyla hezká. Na to ji měl až příliš (klišovitě) vyzáblou. Při zběžném pohledu připomínala spíš spleť sukovitých, zakroucených hůlek, než lidskou končetinu.
Byla tak blízko! Už na kůži skoro cítil její dech, když uslyšel, jak Eva B. za jeho zády hlasitě zaječela. Ten viktoriánský parchant vystřelil. A vše se najednou začalo odehrávat až příliš rychle na Inkvizitorův vkus. Tak rychle, až začínal ztrácet přehled o situaci a to vážně, ale vážně neměl rád.
Průvodkyně stála bez hnutí, dívala se na něj, ale něco nebylo v pořádku. Zvedal se vítr. A ten vítr...


"K zemi!" zařvala zbrojířka a jedním jediným pohybem strhla do písku jak Oscara, tak paní Leversovou. John Gray naštěstí patřil k lidem, kterým nemusíte říkat dvakrát - během vteřinky odhodil zbraň a rozplácl se jak dlouhý, tak široký.

...ten vítr ječel. Sténal. Naříkal. Znělo to skoro shakespearovsky - duch Hamletova otce by to nezvládl líp. S tím děsivým větrem se k zemi snášelo něco, o čem Inkvizitor raději nepřemýšlel. tedy - nepřemýšlel o tom v souvislosti se svou osobou, abychom byli přesní. Co se ostatních živých tvorů týkalo - to si pochopitelně takové servítky nebral.
To něco mělo černočerný vlající háv. Rozpřaženou náruč. A v jedné ruce to svíralo...
"Au," zahuhlal dotčeně Oscar. Právě nechtíc spolkl celé sousto nefalšované staroegyptské pouště a vůbec mu nechutnalo.
"Šest vteřin!" hlesla mu do ucha paní Leversonová.
Oscar ustrnul. Některé věty stačí zašeptat, aby vám celé tělo zaplavila vlna adreanlinu.
Šest vteřin. Víc času už neměli.

...kosu. Ehm, přesněji řečeno KOSU.

Dobrá. Asi je načase hodně zpomalit záběr, abychom viděli, co přesně se právě stalo. Švenkněme tedy kamerou směrem vzhůru. Opusťme vcelku nezajímavý záběr na Inkvizitorův zděšený výraz a pohlédněme na předmět, který milovník koček v předchozí kapitole upustil. Ten předmět je totiž důležitý. A nebyl upuštěn náhodou. Také směr jeho pádu nebyl zcela náhodný.
Ten předmět zářil. Blikal. Předl - spíš ze zvyku. I když by někteří zarytí fanoušci oné nezajímavé záležitosti, jménem Realita mohli tvrdit, že tohle přesýpací hodiny nedělají - Prevítí tým by stejně zarytě tvrdil opak.
Zkrátka - ta malá, ale důležitá věcička padala. Řítila se přímo k povrchu Inkvizitorovy energetické pasti. A pak - teď se, milá Logiko věci, na chviličku otoč - ho protrhla. Zdálo by se, že stejnou rychlostí pokračovala v pádu a že se prořítila skrz, ale nebylo tomu tak. Energetické pole zablikalo. Prsklo. A pak umřelo docela. Tvor, jehož ta nehezká kapsa dosud věznila, zmizel.
Aby vám to aspoň trošku dávalo smysl, je taky nutné, nahlédnout na druhou stranu Spáry.
Spáry, jejíž okraje se právě začínají chvět. A rozhodně to není jen onou zuřivou pouštní bouřkou...


***

Otevřít dveře džípu nebylo snadné. Jakmile to Anup udělal, vítr mu je okamžitě vyrval z ruky.
"Co to děláte?!!!" hulákal k smrti vyděšený Robbie. Vytřeštěně zíral, jak se Anupova hubená, přikrčená postava usilovně prodírá k té ošklivé modré záři. Zastavuje se. Šermuje rukama. A potom...
Potom všechno utichlo.
Robbie Ross, nebohý viktorián s nervy na pochodu, vztáhl roztřesenou ruku, opřel se o napůl vyvrácená dvířka džípu, pokrytého vrstvou písku a vystoupil ven.
Několikrát si odplivl.
Nepomohlo to. Ta mrňavá, otravná zrníčka mu mezi zuby vrzala pořád. Při jeho štěstí tam nejspíš zůstanou navždycky.
Rozhlédl se. A uviděl - jaké překvapení - poušť. Jenže...byla to poušť až podezřele klidná. Až moc, vzhledem k tomu, že tu ještě před pár vteřinami zuřila ošklivá písečná bouře. Bouře, jejímž žlutohnědým kabátem prosvítal ledový svit pootevřené Spáry.
Robbie užasle přihlížel, jak si Anup spokojeně oprašuje ruce.
Věcí, které ještě dávaly smysl, rapidně ubývalo. A mělo jich být ještě méně...
Když zvedl oči, uviděl, jak se na vrcholku protější duny pomalu (s nepopiratelným smyslem pro efekt) materializuje vysoká, temná postava v černočerném rouchu. S kápí. Možná se mu to jen zdálo, ale její silueta vypadala poněkud...rozpačitě?

DOBRÁ. NIC NEŘÍKEJ, pronesla. Dokonce si trochu pohrávala s okrajem jednoho z širokých rukávů - ekvivalent provinilého pouhupování na patách, na které byl Chmurný žnec přece jen poněkud...chmurný.

"Neříkám," řekl Anup. Koutky jeho úst sebou zacukaly, ale i to se Robbiemu nejspíš jenom zdálo. Staroegyptší bozi se přece nesmějí. Ne jako desetiletí.

OCENIL BYCH, KDYBY TOHLE ZŮSTALO JEN MEZI NÁMI.

"Jsem jako hrob," ujistil ho Anup.

JÁ VÍM. DÍKY. AČKOLI...TENTO PŘÍMĚR BYCH TEĎ NĚJAKÝ ČAS RADĚJI NEPOUŽÍVAL. ACH, CO JSEM TO...JSME VŠICHNI?

"To se ptáš TY mě?"

ACH... JSEM, zaváhal Smrť...NU, PONĚKUD ZMATENÝ. OMLOUVÁM SE. MÁM JEŠTĚ NĚJAKOU PRÁCI, KDYŽ DOVOLÍŠ. JEŠTĚ SE...UVIDÍME. VÍŠ, JAK TO MYSLÍM, dodal nediplomaticky.

"Bude mi potěšením," ujistil rozpačitou antropomorfní personifikaci Anup. Když se začala rozplývat, dokonce jí familiárně zamával.

Robbie udělal pár vyčerpaných krůčků k jednomu z džípů a pak se rezignovaně sesunul do navátého písku před ním.
Prosím, škemral jeho pohled, vzbuďte mě někdo. Ujistěte mě někdo, že jsem to neviděl.
Pak se nadechl a řekl TO:
"To byl...?"
"Ano," řekl Anup.
"Jak to," zasípal Robbie, "že jsem ho nikdy před tím neviděl?"
"Řeknu to takhle. Ty sis MYSLEL, že ho nevidíš, "uštědřil Anup poslední milosrdný úder jeho smyslu pro to, co doposud pokládal za realitu.
"Ech," udělal Robbie. Jsou situace, kdy ani absolvent Oxfordské univerzity originálnější přípodotek nevymyslí.
Jen vteřinku poté se jeho skrznaskrz Britská nátura zlehýnka otřásla. A podotkla cosi, jako: Dobrá, není to normální, ale zkusíme si s tím poradit. Kde mám svůj šálek čaje? (Dobře, to už trochu přeháníme, ale víte, co myslíme, že?)
Robbie Ross vstal. A položil otázku, která měla být položena už dávno. Řekl:
"Kde jsou ostatní?"
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Regila Regila | Web | 1. listopadu 2007 v 18:43 | Reagovat

:))))) Smrť je naprosto excelentní!!! A bude Bosie? Brzo? A hodně???

2 Slídilka Slídilka | 1. listopadu 2007 v 18:48 | Reagovat

Smrť je sežráníhodný! Milujeme ho! Smrť na Hrad...(Ehm..dobrá, už mlčím...:o) Bosie bude. Brzy. A hodně.:o)

3 Danka Danka | Web | 1. listopadu 2007 v 19:57 | Reagovat

Po dlouhé době zase přihodím koment - je to parádní, i když jsem občas trochu mimo, ale to asi není žádná ostuda, když to nechápou ani postavy v povídce, ne? *provinilý úsměv* Takže houšť a větší kapky.*mrk*

4 Ada,S Ada,S | 2. listopadu 2007 v 12:15 | Reagovat

Danko, ony to nechápou nejen postavy, ale kolikrát ani autoři...:o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama