Listopad 2007

Prevíta ani Vzpomínkou neuhodíš...

2. listopadu 2007 v 12:13 Haló...jste tady?
Asi nemá smysl psát nějakou anotaci, neboť název této kapitoly hovoří za vše. Připravte se ovšem na to, že se děj stává poněkud brutálním. Jste-li slabé nátury, čtěte pouze s drinkem v ruce. Volbu sedativa necháme zcela na Vás.
Hezké počtení a hezký den!
Londýn, parkoviště před Tanečním studiem Mrs. Robinson, půl hodiny poté...
"Jsi MAGOR?" zeptala se. Popravdě - spíš na něj tu otázku zběsile zařvala. Krásný prevít ji neuznal hodnu odpovědi - nakonec, správně uhádl, že odpověď dávno zná a nejradši by mu ji sama vmetla do tváře. Bylo mu to jedno.
Krvácel z nosu a v jednom z téměř nezničitelných kolenních chráničů zela nepochopitelná prasklina. Podobná, neméně elegantní prasklina zdobila jeden z reflektorů jejího vozu. Ten levý.
Prevít si odfrkl. Nechápal, jak se na relativně malé parkoviště někdo může vřítit tak rychle. Přehlédnout projíždějícího bruslaře. Sejmout ho. Pak vystoupit z auta, koukat, jak se roztřeseně sbírá ze země a sotva zjistí, že nemá nic zlomeného, položit - ne, zařvat - tu otázku. Zjevně jí teprve teď začínalo docházet, co se stalo.
"B...bože," zašeptala a přitiskla si dlaň na rty. Byla mu povědomá. Nanervylezoucně povědomá, ale neměl tušení, jestli ji potkal TEĎ, nebo PŘEDTÍM.
(Přesně z toho důvodu většina reinkarnovaných NECHCE nic vědět. Život je i tak plný otázek a dilemat. Proč přidávat další, že? - pozn. aut.)
Krásný prevít mlčel. Když už pro nic jiného, pak proto, že mu začínal povážlivě nabíhat spodní ret, do něhož se při nárazu kousl.
"Jejdánánku," zaševelila ta ženská a měla tu drzost, že přistupila blíž. "ty krvácíš..."
Prevítův smysl pro spravedlnost naježil hřbet.
"Jo. To už se stává, když vás někdo přejede autem!" zasyčel Krásný prevít.
"Vřítil ses mi do cesty, jako šílenec! Vůbec jsem tě neviděla!"
"Neviděla! Pchá! Vůbec jste se nerozhlídla, normálně jste mě sejmula...doprdele, na co jste myslela?! Jela jste nejmíň...," gestikuloval zuřivě, když tu uviděl něco, co mu navzdory všemu dotčení, které cítil, poněkud vzalo vítr z plachet. Zarazil se.
"Vy...brečíte?"
Dáma v modrém kostýmku zuřivě zamrkala. Svěsila ramena.
"Probiď. Debáš kapesdík?"
Krásný prevít s povzdechem zalovil v prodřené kapse sportovních kalhot a podal jí ho.
Dáma se hlučně vysmrkala.
"Busíš do debocdice," prohlásila potom.
"Nic mi není," zavrčel a odstrčil ruku, která se mu brutálně snažila ohmatat nos.
"To debůžeš vědět!"
"Ok," vzdal to Krásný prevít, "v taneční škole je ošetřovna. Zajdu tam. Spokojená?"
"Poslyš...," řekla tiše. "Dezdábe se odděkud?"
Krásný prevít ji sjel zkoumavým pohledem.
"Taky bych řekl..," pronesl pomalu.

TŘI, počítal škodolibě Osud...

"Nevím, nějak si nemůžu vzpomenout, ale..."

DVA...

"Jsem si skoro jistý, že už jsem se někdy museli setkat," řekl zamyšleně a vytáhl z batůžku tenisky. Sehnul se a rozepl jednu z přezek na bruslích.

JEDNA.

"BOSIE?!" vydechla ta ženská. Užasle vzhlédl. Vzpomínka se potměšile uchechtla a praštila ho přímo do nosu. Ta nanervylezoucí osoba dostala jméno.
"Constance...," hlesl fascinovaně Krásný prevít. "Constance Wildeová?"
Chvilku na něj tiše zírala. Pak se její uslzenou tváří mihlo něco velmi,
velmi povědomého a její ruka automaticky vystřelila vzhůru.
Vrazila Prevítovi facku.
Nepatrnou, ale bolelo to.
"Au!" řekl dotčeně. "To bylo za co?"
"Promiň. Reflex."
"Jo tak."
Pohlédli si do očí. A pak - úplně nepochopitelně - vyprskli smíchy. Stáli tam a řehtali se jako osoby, vyváznuvší ze strašlivého neštěstí se zcela zdravou kůží.


K zamotané purpurové Niti se tiše a nenápadně přidala žlutá. Jemně ji ovinula. Docela přátelsky, což bylo vzhledem k okolnostem poněkud překvapivé...Ale raději nepředbíhejme.

To be continued...

Stopy v písku

1. listopadu 2007 v 18:30 Haló...jste tady?
Tak tedy...kde jsme to skončili? Hm, nevadí, jedeme dál. (Dokud to ještě někdo čte...:o)

Nad pohřebištěm, o tři vteřiny později...
Lord Inkvizitor vztáhl ruku. Nebyla hezká. Na to ji měl až příliš (klišovitě) vyzáblou. Při zběžném pohledu připomínala spíš spleť sukovitých, zakroucených hůlek, než lidskou končetinu.
Byla tak blízko! Už na kůži skoro cítil její dech, když uslyšel, jak Eva B. za jeho zády hlasitě zaječela. Ten viktoriánský parchant vystřelil. A vše se najednou začalo odehrávat až příliš rychle na Inkvizitorův vkus. Tak rychle, až začínal ztrácet přehled o situaci a to vážně, ale vážně neměl rád.
Průvodkyně stála bez hnutí, dívala se na něj, ale něco nebylo v pořádku. Zvedal se vítr. A ten vítr...


"K zemi!" zařvala zbrojířka a jedním jediným pohybem strhla do písku jak Oscara, tak paní Leversovou. John Gray naštěstí patřil k lidem, kterým nemusíte říkat dvakrát - během vteřinky odhodil zbraň a rozplácl se jak dlouhý, tak široký.

...ten vítr ječel. Sténal. Naříkal. Znělo to skoro shakespearovsky - duch Hamletova otce by to nezvládl líp. S tím děsivým větrem se k zemi snášelo něco, o čem Inkvizitor raději nepřemýšlel. tedy - nepřemýšlel o tom v souvislosti se svou osobou, abychom byli přesní. Co se ostatních živých tvorů týkalo - to si pochopitelně takové servítky nebral.
To něco mělo černočerný vlající háv. Rozpřaženou náruč. A v jedné ruce to svíralo...
"Au," zahuhlal dotčeně Oscar. Právě nechtíc spolkl celé sousto nefalšované staroegyptské pouště a vůbec mu nechutnalo.
"Šest vteřin!" hlesla mu do ucha paní Leversonová.
Oscar ustrnul. Některé věty stačí zašeptat, aby vám celé tělo zaplavila vlna adreanlinu.
Šest vteřin. Víc času už neměli.

...kosu. Ehm, přesněji řečeno KOSU.

Dobrá. Asi je načase hodně zpomalit záběr, abychom viděli, co přesně se právě stalo. Švenkněme tedy kamerou směrem vzhůru. Opusťme vcelku nezajímavý záběr na Inkvizitorův zděšený výraz a pohlédněme na předmět, který milovník koček v předchozí kapitole upustil. Ten předmět je totiž důležitý. A nebyl upuštěn náhodou. Také směr jeho pádu nebyl zcela náhodný.
Ten předmět zářil. Blikal. Předl - spíš ze zvyku. I když by někteří zarytí fanoušci oné nezajímavé záležitosti, jménem Realita mohli tvrdit, že tohle přesýpací hodiny nedělají - Prevítí tým by stejně zarytě tvrdil opak.
Zkrátka - ta malá, ale důležitá věcička padala. Řítila se přímo k povrchu Inkvizitorovy energetické pasti. A pak - teď se, milá Logiko věci, na chviličku otoč - ho protrhla. Zdálo by se, že stejnou rychlostí pokračovala v pádu a že se prořítila skrz, ale nebylo tomu tak. Energetické pole zablikalo. Prsklo. A pak umřelo docela. Tvor, jehož ta nehezká kapsa dosud věznila, zmizel.
Aby vám to aspoň trošku dávalo smysl, je taky nutné, nahlédnout na druhou stranu Spáry.
Spáry, jejíž okraje se právě začínají chvět. A rozhodně to není jen onou zuřivou pouštní bouřkou...


***

Otevřít dveře džípu nebylo snadné. Jakmile to Anup udělal, vítr mu je okamžitě vyrval z ruky.
"Co to děláte?!!!" hulákal k smrti vyděšený Robbie. Vytřeštěně zíral, jak se Anupova hubená, přikrčená postava usilovně prodírá k té ošklivé modré záři. Zastavuje se. Šermuje rukama. A potom...
Potom všechno utichlo.
Robbie Ross, nebohý viktorián s nervy na pochodu, vztáhl roztřesenou ruku, opřel se o napůl vyvrácená dvířka džípu, pokrytého vrstvou písku a vystoupil ven.
Několikrát si odplivl.
Nepomohlo to. Ta mrňavá, otravná zrníčka mu mezi zuby vrzala pořád. Při jeho štěstí tam nejspíš zůstanou navždycky.
Rozhlédl se. A uviděl - jaké překvapení - poušť. Jenže...byla to poušť až podezřele klidná. Až moc, vzhledem k tomu, že tu ještě před pár vteřinami zuřila ošklivá písečná bouře. Bouře, jejímž žlutohnědým kabátem prosvítal ledový svit pootevřené Spáry.
Robbie užasle přihlížel, jak si Anup spokojeně oprašuje ruce.
Věcí, které ještě dávaly smysl, rapidně ubývalo. A mělo jich být ještě méně...
Když zvedl oči, uviděl, jak se na vrcholku protější duny pomalu (s nepopiratelným smyslem pro efekt) materializuje vysoká, temná postava v černočerném rouchu. S kápí. Možná se mu to jen zdálo, ale její silueta vypadala poněkud...rozpačitě?

DOBRÁ. NIC NEŘÍKEJ, pronesla. Dokonce si trochu pohrávala s okrajem jednoho z širokých rukávů - ekvivalent provinilého pouhupování na patách, na které byl Chmurný žnec přece jen poněkud...chmurný.

"Neříkám," řekl Anup. Koutky jeho úst sebou zacukaly, ale i to se Robbiemu nejspíš jenom zdálo. Staroegyptší bozi se přece nesmějí. Ne jako desetiletí.

OCENIL BYCH, KDYBY TOHLE ZŮSTALO JEN MEZI NÁMI.

"Jsem jako hrob," ujistil ho Anup.

JÁ VÍM. DÍKY. AČKOLI...TENTO PŘÍMĚR BYCH TEĎ NĚJAKÝ ČAS RADĚJI NEPOUŽÍVAL. ACH, CO JSEM TO...JSME VŠICHNI?

"To se ptáš TY mě?"

ACH... JSEM, zaváhal Smrť...NU, PONĚKUD ZMATENÝ. OMLOUVÁM SE. MÁM JEŠTĚ NĚJAKOU PRÁCI, KDYŽ DOVOLÍŠ. JEŠTĚ SE...UVIDÍME. VÍŠ, JAK TO MYSLÍM, dodal nediplomaticky.

"Bude mi potěšením," ujistil rozpačitou antropomorfní personifikaci Anup. Když se začala rozplývat, dokonce jí familiárně zamával.

Robbie udělal pár vyčerpaných krůčků k jednomu z džípů a pak se rezignovaně sesunul do navátého písku před ním.
Prosím, škemral jeho pohled, vzbuďte mě někdo. Ujistěte mě někdo, že jsem to neviděl.
Pak se nadechl a řekl TO:
"To byl...?"
"Ano," řekl Anup.
"Jak to," zasípal Robbie, "že jsem ho nikdy před tím neviděl?"
"Řeknu to takhle. Ty sis MYSLEL, že ho nevidíš, "uštědřil Anup poslední milosrdný úder jeho smyslu pro to, co doposud pokládal za realitu.
"Ech," udělal Robbie. Jsou situace, kdy ani absolvent Oxfordské univerzity originálnější přípodotek nevymyslí.
Jen vteřinku poté se jeho skrznaskrz Britská nátura zlehýnka otřásla. A podotkla cosi, jako: Dobrá, není to normální, ale zkusíme si s tím poradit. Kde mám svůj šálek čaje? (Dobře, to už trochu přeháníme, ale víte, co myslíme, že?)
Robbie Ross vstal. A položil otázku, která měla být položena už dávno. Řekl:
"Kde jsou ostatní?"
Pokračování příště...