Tak pojď...

23. října 2007 v 14:30 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Ehm. Tak. Narozeniny (a literární soutěž) máme za sebou a teď Vás jistě zajímá, co bylo dál. Tady to máte. Hezký den!



Za Spárou, o patnáct vteřin později...

Ach ano. Valná většina padouchů - tedy, myslím těch, kteří si zaslouží přídomek Velký - řekne v takovém okamžiku tohle. Ne, že by měli tak malou představivost, jen jim jejich nedostatek dobrého vkusu většinou zabrání užít jiný, méně klišovitý přípodotek.
Inkvizitor se rozhodl nebýt výjimkou.
"Ale, ale, ale...," vydechl.
Eva B. za jeho zády tiše pozvedla oči k nebesům. Na mně nekoukejte, říkal její pohled. JÁ za to nemůžu.
Průvodkyně podvědomě vytáhla drápky a Oscar jí raději nenápadně stiskl paži. Nepromyšlené akce nemohl potřebovat - tolik času neměli. Stejně jako ostatní věděl, že právě toho se Inkvizitor bude snažit využít. Pokud po vás někdo jde pár set let, naučíte se ho znát, jako své boty.
"Hledáte něco?" zeptal se.
"Ty...," zasyčela Průvodkyně vztekle. "Ty zatraceně dobře víš co, ty parchante..."
"Ale no tak...Bastet, buď hodná kočička."
"ZAVŘI ZOBÁK, TY HAJZLE!"
"Hmmm...," zapředl, absolutně ignoroval Oscarův namířený samostříl a přistoupil blíž. Před jeho zůženým pohledem by utekl i Hannibal Lecter. Nebyl JEN šílený. Šílenství zpravidla bývá tím, co každému padouchovi dříve, nebo později podřízne větev pod Realitou. To, které se zračilo na dně Inkvizitorových očí, bylo jiné. Chladné. Stabilní. Tvořilo samotné kořeny jeho podstaty. Vemte mu ho, a máte prázdnou schránku.
Inkvizitor byl...existuje přiléhavější označení pro koncentrovanou, mrazivou a dokonale vyváženou krutost? Pokud ano, nejspíš se nesluší ho vyslovit, natož napsat.
"Slaďoučká, jako vždycky," užil s úsměvem dalšího klišé.
"Jdi ---," zazmítala se, ale Oscar ji naštěstí držel pevně. Věděl proč.
"Myslím," podotkl, "že bychom se všichni měli trochu uklidnit. Nakonec - nikdo tu nechce žádné krveprolití. Nebo snad ano?"
"Pusť mě na něj..."
"Bastet," zašeptala rozechvěle paní Leversonová. "Podívej."
Všichni - včetně Evy B. - sledovali dráhu jejího pohledu.
Průvodkyně zanaříkala.
Inkvizitor se rozesmál. Hlasitě. Tak, že by i Darth Vader pod maskou zezelenal závistí. Byl to dokonalý smích. Dokonalá symfonie čirého Zla.
Vysoko nad pohřebištěm se v bíle zářící, prskající síti z čiré energie vznášelo hubené, nahé tělo. Bylo úplně bezvládné. Otáčelo se a převalovalo, ale silové pole mu samozřejmě nedovolilo spadnout.
Návnada.
Inkvizitor se přestal smát, jako když utne.
"Myslím," řekl a spokojenost z něj jen odkapávala, "že je načase, složit zbraně, moji milí. Mám pro vás obchod."

***
Bylo mu líp. Paradoxně, ale bylo. Jistě, ta mozaika nepochopitelných událostí uplynulých týdnů pořád vypadala poněkud bizarně, ale aspoň byla kompletní. Alespoň trochu dávala smysl. (Pokud jste před tím ovšem deaktivovali svůj smysl pro vnímání onoho pestrobarevného, děravého přehozu, zvaného Realita.)
Krásný prevít zase mohl dýchat. Normálně fungovat, alespoň navenek. Nakonec - mohl předstírat, že si nic nepamatuje. Že se mu nestýská. Že se uprostřed noci nevzbouzí s dlaní pod pyžamem a jeho jménem na rtech.
A tak, jak už to bývá, sáhl po oné poslední možnosti, jak svůj život udržet v chodu. Sáhl po rutině.
Zatímco tu sedíte a koukáte na monitor, on vytahuje z přístěnku inlajny a chystá se vyrazit na pravidelný taneční trénink. Tohle měl rád. Miloval, řítit se městem, cítit prsty větru ve vlasech a přitom vlastně (nenápadně) sportovat. Bylo to lepší, než sedět u počítače a slídit po Wildeovských stránkách. Lepší, než vzpomínat a ronit slzy na klávesnici. Lepší, než číst, jaký byl (je) bídák, hanba mu.
A tak jel. A jel. A jel. Mistrně se proplétal mezi znuděnými Londýňany a netušil, že ho za několik krátkých minut čeká neplánované a bolestivé setkání s minulostí...
(Apropó - to už jsem říkala, že je Osud svině?)

***

"Ano," usmál se Inkvizitor. "Ovšem, že ano."
"Na to zapomeň," zavrčela Nemesis a sevřela svou katanu pevněji. Průvodkyně byla najednou malá. Maličká. Úplně nepatrná, jako každý tvor, který nevidí východisko.
A pak, v tom hnusném, tísnivém tichu, najednou zvedla hlavu.
"Dobrá," řekla.
"Cože?" hlesl vedle ní Oscar.
"Dobrá," opakovala. Dívala se Inkvizitorovi přímo do očí. Neucukla ani o milimetr. "Půjdu s tebou. Vyměním svou duši za tu jeho. Patřím k Prvním, není to špatný obchod."
"Máš mě za idiota, Bastet? Mám tu celý Tým jako na dlani a měl bych se spokojit s nějakou...kočkou?"
Průvodkyně cítila, jak ji Oscarova velká ruka stiskla víc.
"Tohle nemusíš...," vydechl jí do ucha.
"Neboj, vím co dělám," sykla.
"Ne."
"Ano. Kryj mi záda."
Jemně se mu vytrhla. A on - ačkoli měl žaludek až v krku - ji pustil. Malá skupinka, skrčená v písku, ani nedutala. Dvojice na opačné straně duny také nevydala hlásku. Rozhostilo se takové ticho, že by se ho bylo bývalo slušelo překrýt něčím temným. Strašidelným. Motivem z "Čelistí", například.
Průvodkyně skoro nedýchala, když pomalu překonávala těch pár metrů, které ji dělilo od Inkvizitora a jeho pomocnice. Vysoko nad ní předlo a prskalo silové pole. Usilovně se snažila tím směrem nedívat. Ale pokud by to udělala, spatřila by ještě něco jiného. Důležitějšího. To, co Inkvizitor ke své smůle také přehlédl.
Spatřila by, jak se vysoko na Inkvizitorovou energetickou pastí cosi pohnulo. Zavířilo dlouhým černým pláštěm. A pomalu, velmi pomalu otevřelo kostnatou dlaň.

Ach ano. BYLO to proti pravidlům, to si samozřejmě uvědomoval, ale...některé věci milovníkům koček prostě nevysvětlíte.

To be continued...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Regila Regila | Web | 23. října 2007 v 17:56 | Reagovat

*udusila se večeří, kterou při četbě velice neopatrně konzumovala*

2 Slídilka Slídilka | 23. října 2007 v 18:14 | Reagovat

Při četbě Prevíta neradno konzumovat...ale to samé brzy začne platit i o Milencích amioských.;o)

3 Regila Regila | Web | 23. října 2007 v 19:44 | Reagovat

Mám se těšit nebo bát?!

4 Julie Julie | 23. října 2007 v 22:14 | Reagovat

Očitřeštík, já chci další kapitolu! Takovýhle cliffhangery nejsou fér. Asi jsem se zamilovala do milovníka koček. Sákriš, to je divný i na mě.

5 Slídilka Slídilka | 24. října 2007 v 11:39 | Reagovat

Regi, boj se, boj...na Extraterrestrial Highway ještě bude veselo..:o))

Julie, není to divný - já milovníka koček miluju už dlouho.:o)) No, minimálně máme něco jako dohodu o neútočení. (Podmíněnou tím že se budu šetřit, spát, zdravě jíst, že nezhubnu pod osmapadesát kilo a vůbec...Zmetek je to.:o))

6 Kleio Kleio | 26. října 2007 v 15:31 | Reagovat

Já se vždycky divím, když jsem zavítám po čase a mezi komentáři nenajdu ten svůj. Vysvětluju si to vždycky jedině tím, že jsem byla tak uchvácena a nebyla schopna slova.

Jůůůů. :)

7 Slídilka Slídilka | 1. listopadu 2007 v 13:17 | Reagovat

Vrrrrr...Tak to vypadá, že nebudu stěhovat jen taky-blog, ale i Prevíta! Ten ZASRANEJ blog.cz už zase nefunguje! Nehodlá mi uložit a zveřejnit zbytek nové kapitoly. Nejspíš někoho zabiju.

8 Regila Regila | Web | 1. listopadu 2007 v 17:07 | Reagovat

Jen klid, jen klid... a když to nepůjde, budeme vraždit spolu, já měla totální den blbec...

9 arengil arengil | Web | 14. srpna 2008 v 12:39 | Reagovat

K Prevítovi se dostávám poprvé, ale určitě ne naposled. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama