Říjen 2007

Tak pojď...

23. října 2007 v 14:30 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Ehm. Tak. Narozeniny (a literární soutěž) máme za sebou a teď Vás jistě zajímá, co bylo dál. Tady to máte. Hezký den!



Za Spárou, o patnáct vteřin později...

Ach ano. Valná většina padouchů - tedy, myslím těch, kteří si zaslouží přídomek Velký - řekne v takovém okamžiku tohle. Ne, že by měli tak malou představivost, jen jim jejich nedostatek dobrého vkusu většinou zabrání užít jiný, méně klišovitý přípodotek.
Inkvizitor se rozhodl nebýt výjimkou.
"Ale, ale, ale...," vydechl.
Eva B. za jeho zády tiše pozvedla oči k nebesům. Na mně nekoukejte, říkal její pohled. JÁ za to nemůžu.
Průvodkyně podvědomě vytáhla drápky a Oscar jí raději nenápadně stiskl paži. Nepromyšlené akce nemohl potřebovat - tolik času neměli. Stejně jako ostatní věděl, že právě toho se Inkvizitor bude snažit využít. Pokud po vás někdo jde pár set let, naučíte se ho znát, jako své boty.
"Hledáte něco?" zeptal se.
"Ty...," zasyčela Průvodkyně vztekle. "Ty zatraceně dobře víš co, ty parchante..."
"Ale no tak...Bastet, buď hodná kočička."
"ZAVŘI ZOBÁK, TY HAJZLE!"
"Hmmm...," zapředl, absolutně ignoroval Oscarův namířený samostříl a přistoupil blíž. Před jeho zůženým pohledem by utekl i Hannibal Lecter. Nebyl JEN šílený. Šílenství zpravidla bývá tím, co každému padouchovi dříve, nebo později podřízne větev pod Realitou. To, které se zračilo na dně Inkvizitorových očí, bylo jiné. Chladné. Stabilní. Tvořilo samotné kořeny jeho podstaty. Vemte mu ho, a máte prázdnou schránku.
Inkvizitor byl...existuje přiléhavější označení pro koncentrovanou, mrazivou a dokonale vyváženou krutost? Pokud ano, nejspíš se nesluší ho vyslovit, natož napsat.
"Slaďoučká, jako vždycky," užil s úsměvem dalšího klišé.
"Jdi ---," zazmítala se, ale Oscar ji naštěstí držel pevně. Věděl proč.
"Myslím," podotkl, "že bychom se všichni měli trochu uklidnit. Nakonec - nikdo tu nechce žádné krveprolití. Nebo snad ano?"
"Pusť mě na něj..."
"Bastet," zašeptala rozechvěle paní Leversonová. "Podívej."
Všichni - včetně Evy B. - sledovali dráhu jejího pohledu.
Průvodkyně zanaříkala.
Inkvizitor se rozesmál. Hlasitě. Tak, že by i Darth Vader pod maskou zezelenal závistí. Byl to dokonalý smích. Dokonalá symfonie čirého Zla.
Vysoko nad pohřebištěm se v bíle zářící, prskající síti z čiré energie vznášelo hubené, nahé tělo. Bylo úplně bezvládné. Otáčelo se a převalovalo, ale silové pole mu samozřejmě nedovolilo spadnout.
Návnada.
Inkvizitor se přestal smát, jako když utne.
"Myslím," řekl a spokojenost z něj jen odkapávala, "že je načase, složit zbraně, moji milí. Mám pro vás obchod."

***
Bylo mu líp. Paradoxně, ale bylo. Jistě, ta mozaika nepochopitelných událostí uplynulých týdnů pořád vypadala poněkud bizarně, ale aspoň byla kompletní. Alespoň trochu dávala smysl. (Pokud jste před tím ovšem deaktivovali svůj smysl pro vnímání onoho pestrobarevného, děravého přehozu, zvaného Realita.)
Krásný prevít zase mohl dýchat. Normálně fungovat, alespoň navenek. Nakonec - mohl předstírat, že si nic nepamatuje. Že se mu nestýská. Že se uprostřed noci nevzbouzí s dlaní pod pyžamem a jeho jménem na rtech.
A tak, jak už to bývá, sáhl po oné poslední možnosti, jak svůj život udržet v chodu. Sáhl po rutině.
Zatímco tu sedíte a koukáte na monitor, on vytahuje z přístěnku inlajny a chystá se vyrazit na pravidelný taneční trénink. Tohle měl rád. Miloval, řítit se městem, cítit prsty větru ve vlasech a přitom vlastně (nenápadně) sportovat. Bylo to lepší, než sedět u počítače a slídit po Wildeovských stránkách. Lepší, než vzpomínat a ronit slzy na klávesnici. Lepší, než číst, jaký byl (je) bídák, hanba mu.
A tak jel. A jel. A jel. Mistrně se proplétal mezi znuděnými Londýňany a netušil, že ho za několik krátkých minut čeká neplánované a bolestivé setkání s minulostí...
(Apropó - to už jsem říkala, že je Osud svině?)

***

"Ano," usmál se Inkvizitor. "Ovšem, že ano."
"Na to zapomeň," zavrčela Nemesis a sevřela svou katanu pevněji. Průvodkyně byla najednou malá. Maličká. Úplně nepatrná, jako každý tvor, který nevidí východisko.
A pak, v tom hnusném, tísnivém tichu, najednou zvedla hlavu.
"Dobrá," řekla.
"Cože?" hlesl vedle ní Oscar.
"Dobrá," opakovala. Dívala se Inkvizitorovi přímo do očí. Neucukla ani o milimetr. "Půjdu s tebou. Vyměním svou duši za tu jeho. Patřím k Prvním, není to špatný obchod."
"Máš mě za idiota, Bastet? Mám tu celý Tým jako na dlani a měl bych se spokojit s nějakou...kočkou?"
Průvodkyně cítila, jak ji Oscarova velká ruka stiskla víc.
"Tohle nemusíš...," vydechl jí do ucha.
"Neboj, vím co dělám," sykla.
"Ne."
"Ano. Kryj mi záda."
Jemně se mu vytrhla. A on - ačkoli měl žaludek až v krku - ji pustil. Malá skupinka, skrčená v písku, ani nedutala. Dvojice na opačné straně duny také nevydala hlásku. Rozhostilo se takové ticho, že by se ho bylo bývalo slušelo překrýt něčím temným. Strašidelným. Motivem z "Čelistí", například.
Průvodkyně skoro nedýchala, když pomalu překonávala těch pár metrů, které ji dělilo od Inkvizitora a jeho pomocnice. Vysoko nad ní předlo a prskalo silové pole. Usilovně se snažila tím směrem nedívat. Ale pokud by to udělala, spatřila by ještě něco jiného. Důležitějšího. To, co Inkvizitor ke své smůle také přehlédl.
Spatřila by, jak se vysoko na Inkvizitorovou energetickou pastí cosi pohnulo. Zavířilo dlouhým černým pláštěm. A pomalu, velmi pomalu otevřelo kostnatou dlaň.

Ach ano. BYLO to proti pravidlům, to si samozřejmě uvědomoval, ale...některé věci milovníkům koček prostě nevysvětlíte.

To be continued...




Hodně štěstí, zdraví...

22. října 2007 v 11:01 | Slídilka |  Kdo?
Všechno nejlepší k Tvým dnešním STOTŘICÁTÝMSEDMÝM narozeninám, Krásný prevíte!!! Máme Tě rádi!
Tvůj Tým.

A nyní Apokalypsa

3. října 2007 v 11:29 | Slídilka (Bosie se OPĚT někde fláká) |  Haló...jste tady?
A nyní...hm. Další kapitola. (Nějak mi docházejí originální přípodotky...budu si muset něco nalít.:o))
Každopádně - příjemné počtení přeji;o)


(Už ne tak docela) v poušti, krátce po půlnoci...
To, co Anup právě rozpoutal, se dosti mizerně vysvětluje a tak to - po vzoru některých scénáristů - opět zkusíme elegantně okecat. Představme si to jako film. Jako jeden z těch velkolepých, monumentálních záběrů z filmu Davida Leana. Kamera se snáší z velké, velikánské výšky a shlíží na žlutohnědé šílenství, jménem písečná bouře. (Vlastně to vypadá, jako by se nějakým nedopatřením připletla ke krtčímu mejdanu v pískovišti, ale na velkém plátně vám to ani nepřijde.)
Je tu ale něco navíc. Ten stín. Temná černočerná postava, vznášející se nad tím chaosem, jako by se jí vůbec, ale vůbec netýkal. Prapodivně klidná postava v kápi. Černé kápi. Ještě před chvílí stála támhle na protější duně a v náručí svírala něco velmi, velmi důležitého. Chundelatou duši někoho, po kom ta skupinka dole tak usilovně pátrá. Jistě - ona postava si sice uvědomovala, že to, co dělá, je zcela proti pravidlům hry, ale přesto byla nesmírně odhodlaná, ochránit tu malou chlupatou věcičku za každou cenu. Přinejmenším do doby, kdy Anup vysvobodí její hmotné tělo a celá ta věc opět začne dýchat a vrnět a ...všechny ty věci, které obvykle dělávala. Myslela to vážně. SMRTELNĚ vážně. Ostatně - jako všechno, co dělala.

***

"Je otevřeno!" křičela Průvodkyně. "Jak dlouho to udržíš?"
"Maximálně patnáct minut, déle ne!" snažil se Anup přeřvat zběsilé ječení vířících písečných zrnek.
"Tak sebou laskavě hoďte!"
"Nezdržíme se tam dýl, než bude nutný," volala Nemesis. Zuřivě gestikulovala, aby přivolala celou skupinku k sobě. "Máme všechno? Fajn! Držte se pohromadě!"
"Můžeme," zaburácel Oscar.
"Můžeme," kývla Průvodkyně.
(Pokud by se ona zvědavá kamera čirou náhodou ponořila hloub a nahlédla Průvodkyni přes rameno, uviděli byste něco převelice zvláštního. Normální smrtelník něco podobného nevidí často.)*
Zahlédli byste to, co se skrývalo pod tajuplným pláštěm bouře. To, co nikdo nesměl zahlédnout. Viděli byste jednu ze Spár - uměle vytvořených škvírek, vedoucích do zcela jiného rozměru. Některé jsou maličké a tenké, jako vlásek. Tahle byla obrovská. Měla značně dvojsmyslný tvar. A zářila. Chladnou neonovou modří - abychom to klišé dovedli k dokonalosti.
A pak všichni - Viktoriáni i První - nadhodili na ramenou výzbroj, nasadili patřičně drsný výraz a nechali se Spárou bez čekání spolknout.

***

Londýn, stále druhý den, 7:30

Všechno bylo nějak jasnější. Ostřejší. Hmatatelnější. Dokonce i zvolna otáčené stránky papíru dělaly žiletkovitě ostré vžum.


Naposledy Vyproštěn 30.11.1900, Paříž, hotel D´Alasace, četl (podvacáté a pořád bez dechu) Krásný Prevít. Předchozí existence se datují...
Tak moment, zarazil se a chvějící se dlaní prudce zaklapl složku. CHCE tohle vůbec vědět? Nestačí mu jistota, že je Oscar zpátky? Naživu? Že je - zcela očividně - šťastný? Koho zajímá, co vyváděl...jánevím....za Krále Klacka?
Je SPOKOJENÝ.
Je ŠŤASTNÝ.
Ale já ho chci zpátky!, zapištěl znenadání nějaký otravný hlásek kdesi u dna a Krásný prevít se schoulil bolestí. Chci se mu dostat na kůži, chci o něm vědět všechno, chci, chci, chci....
NE. NE, NE A NE, okřikl toho rozmazleného Viktoriána v duchu. UŽ TĚ NECHCE, MÁ K TOMU SAKRA DOBRÝ DŮVOD, TAK SE S TÍM SMIŘ. PŘESTAŇ KŇOURAT. A HNED. NEJSI ŽÁDNÁ PADAVKA.
Jsem, pokrčil rameny Bosie 1885. Jsem a ty to víš.
Herdekbaba kouřila druhý doutník a zachmuřeně sledovala, jak se v jeho hezké tváři zračí lítý boj čistě prevítí zvědavosti s velice neprevítím smyslem pro takt. K jejímu nesmírnému překvapení z toho takt nakonec vyšel vítězně.
Krásný prevít popotáhl. Utřel si slzy. A pomalu, nechotně jí složku podal.
"Děkuju," řekl. "Moc to pro mně znamená. Nebudu ho otravovat, nemusíte mít strach. Jeho tajemství je u mě v bezpečí."
"Miláčku," řekla klidně, "Oba víme, že nakonec neodoláš."
Navzdory mizérii, v níž se právě utápěl, vyprskl smíchy.
"Vy si vážně myslíte, že lidi se nemění?"
"Já si to nemyslím. VÍM to," ujistila ho.
"A přesto mi pomáháte."
"Profesionální závazek k pacientovi."
"Ale NO TAK. Myslím, že je v tom víc, než to."
"Dobrá...," zasmála se a konečně tu hnusnou páchnoucí věc típla. "Řekněme, že jsem vždycky měla slabost pro krásný prevíty."
"Ach...cítím se poctěn," rozesmál se.
Herdekbaba natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Zvážněla.
"Bosie...časem zjistíš, že se všechny ty podělaný nitky vztahů a existencí nenamotávají jen tak náhodně. Spousta toho, co se teď děje, byla předurčena dávno před tím, než jsme vůbec začínali tušit, že do toho spadneme."
"Věříte na osud?" zeptal se tichounce.
"Bohužel. Já na toho hnusnýho zkurvysyna věřit musím. Což ovšem neznamená," usmála se zavile," že si jím nechám srát na hlavu."
Krásný prevít se naklonil a dal jí měkký polibek na tvář.
"Mám vás rád, Shorty. Fakticky mám."
"Ok," řekla tónem, který by se dal nazvat dobrá-dojal-jsi-mě-ale-nikomu-to-neříkej.
"Já tebe taky, ale teď vypadni, za chvilku mi přijde pacient."
"Zavolám, kdyby něco."
"Samozřejmě. A šetři se. Vzpomínání není žádná sranda. Ještě z toho zdaleka nejsi venku."
"Budu. A ještě jednou díky."
"Není zač," řekla. Jakmile za ním zapadly dveře, udělala něco, čemu se velmi úspěšně vyhýbala od smrti svého manžela ve dvaaosmdesátém. Hodila do sebe panáka whisky a tiše se rozplakala.
Krásný prevít ZDALEKA nevěděl všechno, v tom měla naprostou pravdu.
A nebyl sám, kdo z toho zdaleka nebyl venku.
Ale nebudeme předbíhat.

***

Druhá strana Spáry, o tři minuty později...

Bouři tu - jaké překvapení - nebylo slyšet, ačkoli ji pootevřenou škvírou stále ještě viděli. Bylo tu ticho. Tišší, než netopýří pšouk. Tišší, než svist pírka v letu. Nejtišší ticho na světě.
Stáli na svahu. Pod nimi se rozprostíralo Memfidské pohřebiště - nebo spíš to, čím bývalo v dobách své největší slávy.
Průvodkyně se zahleděla do temně modrých stínů u paty jedné z pískovcových staveb a cítila, jak jí na čele vyvstává studený pot.
Támhle to bylo. Támhle ho viděla naposledy. Slyšela ho vykřiknout...Celé se to odehrálo tak rychle.
"Bastet?" zašeptala zbrojířka a lehce se dotkla její paže. "Musíme vyrazit."
Průvodkyně byla tak bledá, že byste ji - ocitnout se právě ve svém kočičím vtělení - klidně byli mohli pokládat za sněhobílou angoru.**
"Jdeme," hlesla.
Oscar si ležérním gestem přehodil samostříl přes rameno.
"Neboj, zlatíčko. Jestli se Inkvizitor objeví...tentokrát neodejde jen bez zubů, to si piš."
Usmála se.
A pak se to stalo.
Pak se jim za zády ozval hlas, který toužili slyšet ze všeho nejméně - ačkoli ho v hloubi duše tak trochu čekali. Měl odporný přízvuk a vřelost letitého pracovníka finančního úřadu. Řekl:
"Ach...SKUTEČNĚ?"


* Buďme upřímní. Pokud by něco takového VIDĚL často, strávil by většinu života s čelistí kdesi u kotníků. No, ale možná by si zvykl, kdo ví...

**Ale radši jí to neříkejte. Sněhobílé angory nemá ráda. Pokládá je za poněkud změkčilé.

To be continued...