Ad absurdum

14. září 2007 v 12:22 | Slídilka (za Bosieho telefonické asistence) |  Haló...jste tady?
A....jedééém! (Tak dobrá - schovejte ty bouchačky. Slibujeme, že už nikdy, skutečně NIKDY nebudeme slibovat žádný termín. Ale opravdu. Omlouvajík.:o)
Tak...příjemné počtení přejeme.


Blíže neurčené pouštní pohřebiště, krátce před půlnocí.

Lord Inkvizitor stál - jak už to padouši dělávají - u okna svého monumentálního (prozatím neviditelného) plavidla a dělal TO. Už zase dělal tu hnusnou věc a Eva B., jeho věrná asistentka s nostalgií a husí kůží na krku vzpomínala na svého stejně odporného, leč šťastně zesnulého manžela, který sice MĚL své mouchy, ale tohle, říkala si zhnuseně - TOHLE teda nedělal. Nikdy a za žádných okolností NEPRASKAL PRSTY NA RUKOU.
Lord Inkvizitor - vysoké, vyzáblé, zcela bezcitné stvoření v nudném šedém obleku - se krvelačně usmál a ukázal kloubnatým ukazovákem na nenápadnou skupinku, uvelebenou dole v dunách.
"Anubis," zavrčel spokojeně. "Kočka a ten drzý irský spratek. Lady Nemesis. John Gray. A dokonce i Leversonová! Tentokrát je dostaneme VŠECHNY."
Ďábelsky se rozesmál. Evě B. se sice nejvíc ze všeho chtělo zvracet, ale nakonec se k němu přidala. Klišé je holt klišé - co s tím naděláte.

***

Malý prostor mezi Anupovým a Nemesidiným džípem poskytoval alespoň minimální krytí, ale Průvodkyně si nedělala iluze, že všechno proběhne v klidu. To by Velkého hnusáka nesměla znát. Téhle příležitosti využije maximálně.
Půlnoc se rychle blížila a představa, že je tu případný útočník má jako na dlani, se jí vůbec, ale vůbec nelíbila. Nechápala, jak může být zbytek Týmu tak klidný - tvářili se, jako by se nechumelilo. Kdyby tahle mise nebyla tak zatraceně osobní, možná by se jí to dařilo také, jenže...
JENŽE.
"Minulost," říkával Velký šéf, "to jsou ty kufry, které si s sebou vlečeme."
Krásný prevít nemá tušení, jak těžké ve skutečnosti mohou být, povzdechla si a rezignovaně sledovala, jak si Oscar obléká černý nátělník a kontroluje všechna pouzdra. Nakonec vztáhl ruku a vzal si od Nemesis obrovský, řezbami zdobený samostříl. Zbraň, pod jejíž vahou by sebou Průvodkyně nedůstojně plácla do písku - ale on ji zvedl do vzduchu, jako pírko.
Robbie ho okouzleně pozoroval - o téhle neviktoriánské, drsné, akční verzi svého přítele neměl tušení a bylo znát, že se mu hlavou honí ledasjaké myšlenky. Průvodkyně se chtě nechtě musela uchechtnout - mladý, křehký gentleman Robbie Ross ještě zdaleka nevěděl všechno. Ještě se k samotné podstatě Anupova týmu nedostal dost blízko...
Nevěděl nic o starých dobrodružstvích, ani o časech, kdy tohle krásné, divoké stvoření triumfálně vjíždělo do městských bran a peršanům se třásla kolena...Jo, to byly časy.
Kde byla tenkrát ona? V nilské deltě? Ach ano, byla tady a vedla ten zasraný výzkum. Se svým vlastním, tenkrát ještě kompletním týmem. Ještě s Mungojerriem.
Mungojerrie...
Průvodkyně se kousla do spodního rtu. Držadlo hnusně těžkého kufru Vzpomínek konečně prasklo a jeho nehezký obsah se vysypal na jednu velkou, odpudivou hromadu.
Je těžké, když máte jen jednoho přítele VAŠEHO druhu. Ale přijít o něj - a ještě za takových okolností, to už zavání čistým zoufalstvím.
"Bastet," oslovila ji tiše paní Leversonová. "Jak je ti?"
Otřásla písek z nohavic a opřela se o dveře džípu vedle ní.
"Pořád nechápu," zašeptala Průvodkyně, "proč to udělali. Byl ještě KOTĚ, proboha."
Paní Leversonová ji pohladila po tváři.
"Někdy neexistují žádná proč, miláčku," řekla smutně. "Inkvizitora nikdy nezajímalo, koho má na mušce, to přece víš."
"Byla to moje vina. Měla jsem ho chránit - neměl tam co dělat, já..."
"Bastet. No tak. Ty za to nejsi zodpovědná. Dokonce ani Anup pořádně netuší, co se stalo. Uděláme všechno, abychom Prcka našli."
"Prcek...," potřásla Průvodkyně hlavou. Už se usmívala - kapánek křečovitě, ale úsměv to bezesporu byl.
"Nesnášel, když jsem mu tak říkala..."
"Moc jsem ho neznala, absolvovala jsem s vámi jen jednu misi - ale myslím, že to byl moc milý kocourek," řekla paní Leversonová a políbila Průvodkyni do krátkých, nočním větrem rozježených vlasů.
"Sfingo?" kníkla se slzami na krajíčku.
"Hm..."
"Díky, že jste tady. Moc to pro mně znamená, vážně."
"Hej," ozval se nad nimi Oscarův hlas. "Do půlnoci zbývá pár minut. Nejvyšší čas, vzít si výzbroj, dámy."
"Máte ji připravenou," řekla Nemesis. Vysoká, šlachovitá zbrojířka s bílou, do copánků spletenou hřívou se ležérně opřela o kapotu Anupova auta a spiklenecky na ně mrkla.
"A co já?" řekl Robbie a hlas mu přeskočil vzrušením. "Já taky dostanu bouchačku? Nebo aspoň kord? Prosím..."
"Ty," píchla ho Nemesis ukazováčkem do prsou, "nevylezeš z auta, dokud ti neřekneme. Rozumíme si?"
"Ehm. Jo," scvrkl se o deset centimetrů a raději vyklidil pole.
"Tak se mi to líbí," oprášil si Anup ruce a spokojeně sáhl do kapsy. Vytáhl nepatrný předmět - zlaté hodinky na řetízku. Otevřel víčko a noční pouští se rozeznělo podezřele hlasité TIK...
A potom - těsně před tím, než stačilo zaznít TAK, se to stalo.
Poušť vybuchla.

***

Druhý den, šest ráno, Londýn.

"Můžu dál..?" špitlo růžovovlasé, rozcuchané, alkoholem páchnoucí monstrum.
"Jistě, Bosie, pojď," řekla Herdekbaba. Jeho vzhled se rozhodla raději nekomentovat - nakonec, dělala v oboru dost dlouho, aby ho sotva registrovala.
Krásný prevít patřil, pokud mohla soudit, k pacientům, které by byla bývala ještě mohla pokládat za relativně normální. Třeba ve srovnání s takovým...doktorem Smithem, který měl ordinaci přes chodbu a (nesnášel doktorku Shortovou smrtelnou nenávistí, jen tak mimochodem), byl Krásný prevít vyloženě výlupkem čiré racionality.
"Děkuju, že jste mě přijala tak brzy. Fakt jsem si myslel, že jsem z toho venku, ale..."
"Může být hůř," konstatovala cynicky.
Krásný prevít se andělsky usmál. Tuhle ježibabu vážně začínal mít rád - nevěděl, proč, ale nějak ho přinutila, změnit na ni názor.
"Jo. To může."
"Hmmm...cigáro?"
"Ne, díky...Vlastně ani nepotřebuju žádnou terapii, spíš pár informací," rozhodl se, jít rovnou k věci.
"Je mi líto," ušklíbla se, jako agent CIA. "Jeho číslo ti dát nemůžu."
"Hele, musel jsem to zkusit, jasný?"
"To samozřejmě chápu," ujistila ho a uvelebila se v křesle proti němu.
"Ale něco málo mi o něm říct můžete, ne?" zaškemral. "Třeba...čím se teď živí. Kam zmizel. Kdo jsou ti...ostatní, vždyť víte."
Elizabeth "Herdekbaba" Shortová ho tiše pozorovala. Ten kluk neměl tušení, co po ní chce. Zaplaťpánbů, že neměl - jinak by se nejspíš sesypal docela. (A samotný proces Vzpomínání je dost velká nálož sám o sobě, to mi věřte...)
Ale bylo tu něco, co ji - drsnou Vidoucí - přece jen donutilo, aspoň na malý okamžik zaváhat nad rouhavou představou, jaké by to bylo, pustit Prevíta blíž. Ach ano, nejstarší chyba na světě. Klasické "CO když..."
"Koukni," zamračila se. "Musíš si uvědomit, že on nemá moc důvodů, pustit si tě zase k tělu."
"To vím," vydechl dychtivě. "A věřte, nebo ne - respektuju to. Vím, že mě nechce, chtěl bych jen..."
"Šanci to změnit? Dokázat mu, že ten rozmazlenej spratek už neexistuje? Že to může být jiný?" zašeptala.
"Ano," hlesl křehkým hláskem.
Uplynulo několik strašlivě dlouhých minut. Pak vstala. Otevřela zásuvku. Vytáhla z ní složku, nadepsanou: Prof. Seth Hastings - 1900 - AT.
Bosie polkl.
"Za tohle," zamručela Herdekbaba tichounce. "Za tohle mě Oscar zabije. A já pak zabiju tebe, tak si zatraceně dobře rozmysli, co teď uděláš."
"Ach...," vzdychl rozechvěle Bosie.
A Osud, neškodolibější hajzlík na Zemi, si v předtuše monumentálního průseru (s velkým Pé) zamnul ruce.


To be continued...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kleio Kleio | 14. září 2007 v 13:33 | Reagovat

*_*

2 S., S., | 14. září 2007 v 17:00 | Reagovat

*-*?:o)

3 Kleio Kleio | 14. září 2007 v 18:54 | Reagovat

Září mi očíčka. ^_^

A jsem strašně happy, že jsem stihla úplně čerstvý díl. Chííííí.

4 Ada, S. Ada, S. | 14. září 2007 v 19:49 | Reagovat

Ach tak. Chííí.:o)

5 Regila Regila | 14. září 2007 v 23:33 | Reagovat

*Roztekla se* Ach, jsem úchyl, ale líbí se mi Inkvizitor. :))) A Mungojerrie???!!! :)))

6 Wee-wees Wee-wees | Web | 16. září 2007 v 15:16 | Reagovat

Hurá, sláva!

Ten první odstavec je úžasný, Evu B. jsem rozkódovala i já a...jo, taky ten zlozvyk - praskání klouby - nenávidím.

Tak dál, dál! :o))

7 Ada,S Ada,S | 27. září 2007 v 14:35 | Reagovat

Uáá...už zase něco (slovy druhého prevítího pátrače) prosíráme!:o)

Tentokrát je to - čistě pro změnu) odpovídání na vaše milé komnetáře. Budiž to napraveno:

5.) Vážně? Inkvizitor...taková studená, nepříjemná, zlá (a kdovíjaká ještě) bytost! To i ten Voldemort je proti němu zlatíčko s prakem a žvejkou v puse...Mno, uvidíme, jak se nám ještě vybarví.:o)) Mno a Mungojerrie...to máš těžký. Když ono se to jeho jméno v rodné kočštině strašně mizerně píše i vyslovuje. Tohle je kratší. (Také to mohl být Rum Tum Tygr - přípodotek prevítího spolupachatele...:o)) (Chí...:o)))

6.)Wees, děkujeme, budeme se snažit. Tedy - JÁ se budu snažit, neboť prevít (Bosie)...no, zkrátka ten zatrolenej spratek už zase frčí směr England. Zabít a rozčtvrtit je ho málo, protože finále Ponožkové soutěže bude mít opět na krku...hádej, kdo? Správně...:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama