Smývám své hříchy aneb Balada o Krvavém Tarletonovi

2. července 2007 v 19:42 | Slídilka (Bosie se válí v Řecku, zmetek...:) |  Haló...jste tady?
Jo jo. Nevládzem, Prevíta neoprašuji a tak opět volím nanervylezoucí, ale nezbytnou odbočku.
(P.S.: Poslyš, Bosie, posílat mi tu knížku vážně nebylo fér...pořád na ty dva musím myslet. Ale hodná na ně nebudu. Ne a ne a ne! Jsem DRSNÁ ŽENSKÁ, jasný?:o))

V ten samý den, v jiné části Londýna...

Pořád se do mně navážíte, naštval se konečně Osud. Tak abyste věděli, ukážu vám, že taky dovedu být fér...

Ten kluk ve skutečnosti NEMĚL být terčem. Zkrátka se tam jen připletl. Byl - jak už to postpubertální mláďata někdy dovedou - ve špatnou chvíli na špatném místě. Přesněji řečeno, v dráze kulky, která měla skončit v těle pana Kravciuka - ukrajinského obchodníka s horkým zbožím. To ale Thomas Martin netušil. Jediné, co věděl - čím si byl NAPROSTO jist, když se choulil na chodníku a jeho krev se mísila se studeným deštěm, bylo, že chce domů. K tátovi. A k bratrům. A že se na nějaké pitomé prázdniny v Evropě může vykašlat.

***

Ben ho zahlédl na poslední chvíli. Dupl na brzdu a vyklouzl z džípu, jako had. Je zvláštní, jak rychle vaše tělo dovede zmobilizovat síly. Zapomene, co ho bolí a jak moc. Hrábne do starých dobrých zásob a přepne se do pohotovostního módu. Benovo tělo - zmasírované roky v rychlé záchranné službě, (v sedmnáctém okrsku), tak učinilo zcela hladce.
Nepřemýšlel o tom.
Vlastně v tu chvíli ani nevnímal, co se děje kolem něj. Jednal zcela rutinně. A profesionálně.
Uhněte, jsem lékař.
Pištící čumilové a vzdálený jek policejních sirén mu splynulo v nepodstatný šum. Roztrhl tomu kňučícímu, hubenému stvoření košili a s úlevou seznal, že se jedná o vcelku hladký průstřel svalovinou - , ale krvácelo to, jako čert. Krev, odporně teplá, mu zmáčela prsty, když se ji pokoušel zastavit. A pak...pak se to stalo.
Svět kolem utichl. Kolemjdoucí čumilové zmizeli docela. Uslyšel TY kroky. Pomalé. Velmi důstojné. Klap. Klap. A maličké cvak - jak se ta monumentální postava zlehka opírala o leštěnou rukojeť velice ostré kosy. Spíš by se slušelo napsat KOSY - se vší úctou a respektem, jenž si za ty tisíce let zasluhovala.
EHM, řekl Smrť.
Znělo to trošku netrpělivě.
"Ne," zaškemral zoufale Ben. Thomasův obličej, orámovaný tmavým rozcuchem, byl téměř průsvitný - chlapec začínal upadat po šoku.
PROČ NE? PROČ NE PRÁVĚ ON?
"Je to ještě kluk."
ZVLÁŠTNÍ, opáčil Smrť, jehož výraz se podobal úsměvu víc, než kdy jindy. TEHDY TI TO NEVADILO.
"Kdy t...doprdele," hlesl Ben a zbledl jako křída.
(Zcela upřímně - bylo by fér, kdyby nám některé skutečnosti docházely pomaleji. Tolik by to nebolelo, přinejmenším. Stejně tak byste ale mohli chtít, aby váš pes ten stejk, který jste nešťastnou náhodou ponechali bez dozoru pouze očichal a vychovaně odešel k vlastní misce.)
Smrť si ležérně přehodil KOSU do druhé ruky.
UŽ SI VZPOMÍNÁME?
Ben se třásl jako v horečce.
"ANO! SPOKOJENEJ!? VZPOMÍNÁM SI A BOLÍ TO!!! A TEĎ VYPADNI - NENECHÁM HO UMŘÍT."
Smrť tiše zavrtěl hlavou. Lidé a jejich reakce ho zřejmě nikdy nepřestanou překvapovat. A bavit, mezi námi. Ten chlápek byl jako vystřižený z patriotické fanfiction - ukázka Tarletonovské umanutosti. Vlastně se v tomhle ohledu tolik nelišil od zasloužilých členů Anupova Týmu - od jejich usilovného boje za čistý stůl Minulosti.
"Jeden, dva, tři, čtyři, pět....kde je, kurva, ta sanitka? Jeden, dva, tři , čtyři, pět...nevzdávej to, KRUCINÁL!"
Smrť se pár okamžiků pouze díval. Zvažoval pro a proti. A potom....jedním, jediným otočením drobné věcičky z křehkého křišťálu, dospěl k rozhodnutí.
DOBRÁ, řekl.
Ben ohromeně vzhlédl. "Cože?"
POVÍDÁM, DOBRÁ. JE TVŮJ. PRO TENTOKRÁT.
A zmizel. Rozplynul se, a nebo - to spíš - ho Ben, jako každý správný smrtelník, jehož čas ještě nepřišel - zkrátka přestal vnímat.
Kdosi mu položil ruce na bolavá, tuhnoucí ramena a v jeho zorném poli se objevila ruka s ambuvakem.
"Výborně, Locksley...," uslyšel hlas doktora Jacobse. "Dobrá práce. Převezmem si ho."
"J...o," škytl. Realita k němu přicházela jen velmi, velmi pomalu. U chodníku, vedle jeho džípu, stála sanitka. Lidské mraveniště - nezbytná součást podobných výjevů, značně zhoustlo. Skupina policistů se jej se střídavými úspěchy snažilo rozehnat. A byli tu, samozřejmě, i oni. Kluci z "jeho" záchranky.
Včetně Charlese, jeho přímého nadřízeného - ale přítele mnohem víc.
Usmíval se.
"Ten kluk měl z prdele kliku. Ukradls ho hrobníkovi z lopaty, kamaráde. Ještě jednou řekneš, že jsi z formy, natáhnu ti takovou, že se hned tak nevzpamatuješ."
"Díky, Generále," usmál se Ben. Úleva, kterou pociťoval, byla nepopsatelná. Postreinkarnační orgasmus.
"Ehm...promiňte?" ozval se jim za zády ještě jeden hlas. Dívčí. Sladký, jako hlásek krásné Perdity - princezny z pohádky pana Shakespeara.
Byla drobná. Plavovlasá a tentokrát na sobě neměla divadelní kostým...ale i v kapsáčích a tlustém svetru vypadala tak báječně, až se Benovi srolovaly ponožky.
"To je váš džíp?"
"Ano, jistě. Co je s ním?"
"CO je s ním? No, zabrzdil jste strašně prudce....nestihla jsem to strhnout a..."
Ben se ohlédl. Za jeho autem - přesněji řečeno V NĚM, byla zaparkovaná maličká modrá fordka. Generál Cornwallis ho tiše poplácal po zádech a vstal. Ben se pokusil o totéž, ale zdaleka to nešlo tak hladce - ještě se pořádně třásl.
Dívka na něj zmateně zírala. Čekala všechny možné reakce, jen ne tu, která přišla. Vyprskli smíchy. Chechtali se tak, jakoby neměl přijít žádný zítřek a je jen na nich, jak si ten poslední den užijí.
"Ach...Mary," řekl Ben a veleopatrně ji objal. "Máš ty vůbec ponětí, jak rád tě teď vidím?"
Neměla. Ztuhle stála a užasle mu civěla přes rameno. Byl totiž menší, než ona. Jen o pár centimetrů, ale přece. Stejně, jako tenkrát.
Byla zpátky. A jediné, co potřebovala, byla jedna jediná VZPOMÍNKA...

Tak. Myslím, že té psychedelické jízdy Slídilčinou představivostí bylo právě dost. Ještě by se Vám mohlo udělat špatně.

Nezbývá než napsat klasické.....to be continued...:o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatrix Beatrix | 4. července 2007 v 0:05 | Reagovat

Merline...to je fakt drááááma!

2 Danka Danka | Web | 4. července 2007 v 10:12 | Reagovat

Tak jsem si konečně našla čas na prozkoumání Prevítího webu...a teď se zařadím k těm, co budou netrpělivě čekat na další pokračování a psát nervózní komentáře "Tak kdy už, sakra, přibude nová kapitola?" apod. :)

3 S., S., | 9. července 2007 v 12:47 | Reagovat

Beatrix - to jo - zejména,když si k tomu pustíš soundtrack z "Patriota"...:)

Danko - tož, vítej v Prevítově schovávačce! Každý nový čtenář potěší!:)

4 Wee-wees Wee-wees | Web | 9. července 2007 v 22:49 | Reagovat

Jůůů, krásná odbočka. A mé oblíbené rolující se ponožky! :o))

5 S., S., | 11. července 2007 v 15:15 | Reagovat

kujuuu...:o)

*a nepřestává rolovat a nepřestává...*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama