S pískem v zubech

27. července 2007 v 15:26 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Tak dobrá. Jedeme dál. (To je fofr,co?:-))

20.
Pod pláštěm Skutečnosti, která není vidět a přece tu je...O den později.


"Nervózní?" zeptal se tiše. Průvodkyně bezmyšlenkovitě žmoulala popruh batůžku a trhla sebou, když ji oslovil. Vzhlédla.
"A ty?"
Oscar zavrtěl hlavou, kultivovaně zívl a podal recepčnímu svou kreditku. Do Káhiry dorazili brzy ráno - touhle dobou byla recepce hotelu Saíd liduprázdná. Tým, hrstka nevyspalých nešťastníků, posedával v odřených křeslech a snažil se vypadat jako zcela nevinní turisté. Některým z nich se to i dařilo.
"Hele, nehraj to na mně," šťouchla ho Průvodkyně do žeber. "Já POZNÁM, že na něj myslíš."
"To jsi vedle," usmál se.
"Jestli chceš, zavolám Olive a zjistím, jak je na tom."
"Ne. A už toho nech," oplatil jí žďuchanec a plynnou arabštinou si na recepčním vyžádal samostatný pokoj.
"Volám," vzdychla.
"Bastet..."
"Já VOLÁM."
"Jsi příšerná."
"Proto mě máš rád."
Pohlédl na ni jako člověk, pronásledovaný strastiplným Osudem a ještě horší kamarádkou, ale pak rezignoval.
"Tak jo. Zjisti, co se děje, já si jdu vybalit."

***
V té samé chvíli, v mrňavém studeném bytě uprostřed ještě studenějšího města, zubožené stvoření opatrně otevřelo oči...V puse cítilo čokoládu. A taky mírnou pachuť všeho alkoholu, kterým se včera celkem úspěšně snažilo intoxikovat. (Čokoláda měla naštěstí navrch - ale ani tak to nebylo nic moc.)
Krásný prevít vydal jakýsi neartikulovaný zvuk - něco mezi škytnutím a zaúpěním.
Copak o to, s kocovinou se (díky vysokoškolské praxi) dokázal vyrovnat...horší byla ta amnézie. Krásný prevít si samozřejmě vzpomínal, že přišla Olive...dokonce i to, jak zuřivě mu spílala. Co si ale za žádnou cenu vybavit nemohl, bylo, jak se dostal domů. A lahvička od peroxidu a řvavě růžová krabička na podlaze - to byla další záhada.
Vstal, (gravitace kupodivu neučinila žádný zákeřný pokus mu v tom zabránit) a vykročil do sprchy. Hlasité KŘUP, následované nepochopitelnou bolestí v chodidle ho přimělo bleskurychle změnit názor. Řekl velmi ošklivé slovo a shýbl se...
Sebral placatou, nyní ještě placatější věc - obal od dvd. Ostrý okraj zlomeného plastu mu musel proříznout kůži - pálilo to, jako čert. Bolest ale nebyla tím, co Prevíta přinutilo zastavit a zamyslet se.
Podíval se na titul.
Pak na lahvičku od peroxidu.
A na krabici, v níž, jak mu právě začalo docházet, ještě včera byla barva.
Znovu na titul.
Pomalu - jako člověk, připravený na nejhorší, zvedl ruku a sáhl si do vlasů. Samozřejmě - MOHLO být ještě hůř, jak zjistil, když odkulhal k zrcadlu a konečně pohlédl pravdě do očí. Budoucnost se (paradoxně) jevila růžová. Růžová, jako cukrátko. Růžová, jako žvýkačková bublina a jako sny fanoušků shounen ai.
"ACH...NE, " zasténal.

***

Průvodkyně pomalu položila sluchátko. Tým na ni upíral nechápavé pohledy, ale ona zkrátka nemohla přestat. Zaťala zuby, chviličku se usilovně bránila bublinkám smíchu, stoupajícím jejím hrdlem vzhůru, ale pak to vzdala a vyprskla znovu. Chechtala se, chechtala a chechtala, až jí po tvářích tekly slzy. Jestli to náhodou nevíte, kočky mimo jiné dovedou být nejškodolibějšími tvory na zemi.
Ne, že by ji to omlouvalo.

***

"Takže?"
"CO - takže?"
"Jak je na tom?"
"Myslela jsem, že tě to nezajímá..."
"Neštvi mě, Bastet."
"Tak dobrááá...je v pořádku. Pokud se tedy dokážeš přenést přes skutečnost, že vypadá jako Shuichi Shindo."
"Jako KDO?"
"No, podle Olive se včera příkladně ožral. A experimentoval s barvou na vlasy. Vzhledem k tomu, že chvilku před tím sledoval japonskou anime..."
"Kristepane..."
"Přesně tak," potvrdila jeho strašné podezření.
Oscar na okamžik zavřel oči a usilovně se pokoušel zahnat vtíravou představu Prevíta, kterak se mění v legrační postavičku s tenkým hláskem a obrovskýma, dojemnýma očima. Nebylo to snadné.
Nakonec ale - jak ho znal - to celé mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř. Teď se tím každopádně nehodlal zabývat. Vlastně se tím nechtěl zabývat VŮBEC, ale mrchy Vzpomínky byly žel jiného názoru. Pak se ale naštěstí ozvalo zaklepání a do pokoje vešel Anup. V šortkách a terénních botách. S brašnou výstroje na rameni. A klíčkem od džípu v ruce.
"Pokud jste hotoví," řekl, "Rád bych vyrazil."
Byla to ta nejkrásnější věta, jakou Oscar od rána slyšel.

To be continued...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Regila Regila | 1. srpna 2007 v 13:22 | Reagovat

Já tu pořád jsem i když se tak netvářím a musím říct, že neznám nic lepšího než vrátit se z cest a najít spousty a spousty nových kapitol... s Prevítem na růžovo... :))) Děkujííík!!!!

2 S., S., | 1. srpna 2007 v 14:20 | Reagovat

Nemáš začík!:o)

3 Wee-wees Wee-wees | Web | 12. srpna 2007 v 19:20 | Reagovat

Bohové, japonskou anime NEEEE!

Ale jinak skvělý jako obvykle :o))

4 Ada, S. Ada, S. | 12. srpna 2007 v 21:16 | Reagovat

Neboj...TOHLE tam nebude. Jen jsme si z Prevíta trošku vystřelili.:o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama