Řekni, až to zabolí

24. července 2007 v 19:36 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Tak tedy, ehm, ehm, hm...Je to tu. A bude to divné. Móc divné. Pánská část prevítího týmu si totiž "pořídila" zbrusu novou zálibu. A Slídilka ho deset minut tloukla tlustým spisem, když zjistila, že chce onou zálibou kromě ní samotné čerstvě nakazit i hlavního hrdinu. Pak sice rezignovala s tím, že jde v rámci celého příběhu o maličkost, ale stejně... Ještě teď ho brní hlava. (Ale zdůrazňuje /páč musí/, že jinak je Slídilka docela hodná!)
(Dobrá. Polož ten nůž. Dělej. Polož to. Co to...ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!)

Londýn, Prevítův byt, půl jedenácté v noci.

Zatímco Oscar se - v pohodlném sedadle na palubě pravidelného letu Londýn - Káhira - vzpamatovával ze šoku a dosud bdící zbytek Týmu probíral poslední detaily nadcházející mise, Krásný prevít měl momentálně nejvíc starostí sám se sebou. S umanutostí všem Prevítům vlastní však pochopitelně předstíral, že se nic neděje. Olive, která minutu před půl vykopla dveře jeho bytu, mu to (stejně pochopitelně) nebaštila. Ani v nejmenším.
Když jí Robbie zavolal, okamžitě věděla, kolik uhodilo. Odvolala účast na tatérské akci a skočila do prvního taxíku, který zahlédla. Popoháněla řidiče takovým způsobem, až se domníval, že se stal obětí únosu.
Když vybíhala do čtvrtého patra, její představivost pracovala na plné obrátky. Zazvonila. Nic. Utřela si slzy a kopla do dveří. Ještě jednou. A pak ještě víc.
Nikdy v životě se o toho troubu tolik nebála. A nikdy se jí ho (už předem) nechtělo přetrhnout, jako hada.
Když kopla potřetí, dveře před okovanou špičkou její martensky konečně povolily. V bytě byla tma. Pach alkoholu a čehosi, co jí připomínalo peroxid, obrátil Olive žaludek naruby.
"Dane. DANE!!!"
Rozrazila dveře do ložnice a zacloumal jí vztek. Vztek, smíšený s úlevou. Ten druh vzteku, ze kterého se vám chce omdlít.
V pološeru, zcezeném jen svitem obrazovky, uviděla jeho hubené tělo, natažené na břiše na posteli. Neviděla mu do obličeje, ale co každopádně přehlédnout nemohla, byla obrovská sluchátka, která ho zvukotěsně odřízla od světa. Tiše zafuněla a plácla ho přes zadek.
"C-jééé?" zakňučel a sluchátka si sundal. Do uší ji udeřila zběsilá japonština.
"Co je?" zařvala."Hodinu se ti snažím dovolat, jedu přes celý město, klepu se strachy, že tu ležíš s podřezanejma žilama a ty se zeptáš CO JE???"
"Jsem vcelku," odvětil naprosto klidně.
"To máš taky jediný štěstí," ulevila si a zasmušile si utřela z čela pot.
"Vážně," ujistil ji. "Ožral jsem se, to jo...ale už to nebolí. Tak moc."
Zavrtěla hlavou. Zjištění, že je v pořádku, jejímu vzteku rychle ohlazovalo ostré hrany. Na Prevíta jste se nikdy nemohli zlobit dlouho - ani to se nezměnilo.
"Na co to koukáš?" zeptala se. Na obrazovce probíhalo jakési pestrobarevné hemžení. Bylo jí povědomé. Pak si konečně vzpomněla, jak se ta série jmenuje.
"
Gravitation?"
"Každej máme svou úchylku," pokrčil Prevít rameny.
Něco tu nehrálo. Něco...
Olive přistoupila ještě blíž, naklonila se k lampičce a rozsvítila. Ložnice dostala barvy. SPOUSTU barev. Polkla. Jen léta usilovného otužování Prevítovým vkusem jí zabránila v hlasitém vyjeknutí.
Pomalu vztáhla třesoucí se ruku.
"Co...to...máš...na...hlavě?"
Krásný prevít lhostejně vzhlédl.
"Vlasy se tomu říká," poučil ji.
"Vtipnej, "ušklíbla se, prohrábla TO prsty a tiše ten horror oděla do slov. Vlastně stačilo jen jedno.
"RŮŽOVÁ?"
"Netvař se tak. Trvalo věky, než jsem trefil ten správnej odstín."
TAKŽE SE NEMÝLILA. ON JE DOOPRAVDY NA DNĚ. A NEJSPÍŠ NA HLUBŠÍM, NEŽ ČEKALA. PODOBNÝCH HOVADIN SE TOTIŽ ZÁSADNĚ DOPOUŠTĚL V OKAMŽIKU, KDY BYLO NEJHŮŘ.
"Danny," oslovila ho měkce, "jak je ti?"
"Fajn," popotáhl a vztekle si utřel nos. Oliviin žaludek podstoupil regulérní salto vzad. TOHLE bylo vážné.
"Život je přece úžasnej," pokračoval smrtelně jedovatým hláskem Prevít. "Mám po zkouškách, je léto, Oscar mě nenávidí..." pevně stiskl rty a usilovně polykal. Když vzhlédl, měl oči plné slz.
"Nechce mě, Olive. Nemá mě rád!" zakňučel.
Sladké růžovovlasé stvoření na obrazovce proneslo japonsky skoro totéž, přitisklo si tlapky na oči a začalo kvílet. Krásný prevít zjevně nebyl dalek ho následovat.
Olive zacloumala bezbřehá touha, vzít roličku kobercové pásky a přelepit pusu oběma. Pokud možno na pořád. Naštěstí se zavčasu ovládla. Znala Prevíta dost dlouho na to, aby věděla, že teď už pomůže jediné. Blízkost, šimrání na zádech a čokoláda. SPOUSTA čokolády.
(Jistěže se DÁ nahradit alkoholem, ale řekněme si to zcela upřímně - následky pak bývají poněkud bolestnější. - pozn. aut.)
"Šoupni se," řekla. "Vlezu si k tobě."

***
Bylo vymalováno. Osud si mohl spokojeně mnout ruce - lépe by to zašmodrchal jen málokdo. Jeho heslem se v poslední době stávalo - RYCHLE, PŘESNĚ, EFEKTIVNĚ. Dařilo se mu. A to ještě nevědí, co má v záloze...

To be continued...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Regila Regila | 1. srpna 2007 v 13:30 | Reagovat

"Nechce mě, nemá mě rád..." Aaaaaaaaaauuuuuuu!!!! :(((

2 S., S., | 8. srpna 2007 v 18:06 | Reagovat

A bude hůř...;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama