Červenec 2007

S pískem v zubech

27. července 2007 v 15:26 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Tak dobrá. Jedeme dál. (To je fofr,co?:-))

20.
Pod pláštěm Skutečnosti, která není vidět a přece tu je...O den později.


"Nervózní?" zeptal se tiše. Průvodkyně bezmyšlenkovitě žmoulala popruh batůžku a trhla sebou, když ji oslovil. Vzhlédla.
"A ty?"
Oscar zavrtěl hlavou, kultivovaně zívl a podal recepčnímu svou kreditku. Do Káhiry dorazili brzy ráno - touhle dobou byla recepce hotelu Saíd liduprázdná. Tým, hrstka nevyspalých nešťastníků, posedával v odřených křeslech a snažil se vypadat jako zcela nevinní turisté. Některým z nich se to i dařilo.
"Hele, nehraj to na mně," šťouchla ho Průvodkyně do žeber. "Já POZNÁM, že na něj myslíš."
"To jsi vedle," usmál se.
"Jestli chceš, zavolám Olive a zjistím, jak je na tom."
"Ne. A už toho nech," oplatil jí žďuchanec a plynnou arabštinou si na recepčním vyžádal samostatný pokoj.
"Volám," vzdychla.
"Bastet..."
"Já VOLÁM."
"Jsi příšerná."
"Proto mě máš rád."
Pohlédl na ni jako člověk, pronásledovaný strastiplným Osudem a ještě horší kamarádkou, ale pak rezignoval.
"Tak jo. Zjisti, co se děje, já si jdu vybalit."

***
V té samé chvíli, v mrňavém studeném bytě uprostřed ještě studenějšího města, zubožené stvoření opatrně otevřelo oči...V puse cítilo čokoládu. A taky mírnou pachuť všeho alkoholu, kterým se včera celkem úspěšně snažilo intoxikovat. (Čokoláda měla naštěstí navrch - ale ani tak to nebylo nic moc.)
Krásný prevít vydal jakýsi neartikulovaný zvuk - něco mezi škytnutím a zaúpěním.
Copak o to, s kocovinou se (díky vysokoškolské praxi) dokázal vyrovnat...horší byla ta amnézie. Krásný prevít si samozřejmě vzpomínal, že přišla Olive...dokonce i to, jak zuřivě mu spílala. Co si ale za žádnou cenu vybavit nemohl, bylo, jak se dostal domů. A lahvička od peroxidu a řvavě růžová krabička na podlaze - to byla další záhada.
Vstal, (gravitace kupodivu neučinila žádný zákeřný pokus mu v tom zabránit) a vykročil do sprchy. Hlasité KŘUP, následované nepochopitelnou bolestí v chodidle ho přimělo bleskurychle změnit názor. Řekl velmi ošklivé slovo a shýbl se...
Sebral placatou, nyní ještě placatější věc - obal od dvd. Ostrý okraj zlomeného plastu mu musel proříznout kůži - pálilo to, jako čert. Bolest ale nebyla tím, co Prevíta přinutilo zastavit a zamyslet se.
Podíval se na titul.
Pak na lahvičku od peroxidu.
A na krabici, v níž, jak mu právě začalo docházet, ještě včera byla barva.
Znovu na titul.
Pomalu - jako člověk, připravený na nejhorší, zvedl ruku a sáhl si do vlasů. Samozřejmě - MOHLO být ještě hůř, jak zjistil, když odkulhal k zrcadlu a konečně pohlédl pravdě do očí. Budoucnost se (paradoxně) jevila růžová. Růžová, jako cukrátko. Růžová, jako žvýkačková bublina a jako sny fanoušků shounen ai.
"ACH...NE, " zasténal.

***

Průvodkyně pomalu položila sluchátko. Tým na ni upíral nechápavé pohledy, ale ona zkrátka nemohla přestat. Zaťala zuby, chviličku se usilovně bránila bublinkám smíchu, stoupajícím jejím hrdlem vzhůru, ale pak to vzdala a vyprskla znovu. Chechtala se, chechtala a chechtala, až jí po tvářích tekly slzy. Jestli to náhodou nevíte, kočky mimo jiné dovedou být nejškodolibějšími tvory na zemi.
Ne, že by ji to omlouvalo.

***

"Takže?"
"CO - takže?"
"Jak je na tom?"
"Myslela jsem, že tě to nezajímá..."
"Neštvi mě, Bastet."
"Tak dobrááá...je v pořádku. Pokud se tedy dokážeš přenést přes skutečnost, že vypadá jako Shuichi Shindo."
"Jako KDO?"
"No, podle Olive se včera příkladně ožral. A experimentoval s barvou na vlasy. Vzhledem k tomu, že chvilku před tím sledoval japonskou anime..."
"Kristepane..."
"Přesně tak," potvrdila jeho strašné podezření.
Oscar na okamžik zavřel oči a usilovně se pokoušel zahnat vtíravou představu Prevíta, kterak se mění v legrační postavičku s tenkým hláskem a obrovskýma, dojemnýma očima. Nebylo to snadné.
Nakonec ale - jak ho znal - to celé mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř. Teď se tím každopádně nehodlal zabývat. Vlastně se tím nechtěl zabývat VŮBEC, ale mrchy Vzpomínky byly žel jiného názoru. Pak se ale naštěstí ozvalo zaklepání a do pokoje vešel Anup. V šortkách a terénních botách. S brašnou výstroje na rameni. A klíčkem od džípu v ruce.
"Pokud jste hotoví," řekl, "Rád bych vyrazil."
Byla to ta nejkrásnější věta, jakou Oscar od rána slyšel.

To be continued...

PREVÍÍÍT! aneb Co je dobré shlédnout

25. července 2007 v 13:16 | Slídilka |  Kdo?
Vážení a milí, dovolte, abychom Vám představili (dle našeho skromného mínění) nejlepší filmovou verzi Krásného prevíta, jaká doposud vznikla. Slídilka zmíněný film viděla minimálně patnáctkrát, Bosie má o něco vyšší skóre...Oficiální stránky filmu naleznete zde.
Recenzi v češtině tady.
Nutno připodotknout, že výkon J. Lawa byl zatraceně přesvědčivý. Jeho Prevít byl k pomilování a zardoušení zároveň...přesně takový, jakého ho známe a milujeme. A to už vůbec nemluvím o excelujícím S. Fryovi!!! On nehrál Oscara Wildea, on jím BYL. A byl za to též náležitě oceněn.
Tady máte malou, čerstvě nalezenou ochutnávku: (Zjevně ji udělal další Prevítí fanoušek - o čemž svědčí ozvučení..:o)

Řekni, až to zabolí

24. července 2007 v 19:36 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Tak tedy, ehm, ehm, hm...Je to tu. A bude to divné. Móc divné. Pánská část prevítího týmu si totiž "pořídila" zbrusu novou zálibu. A Slídilka ho deset minut tloukla tlustým spisem, když zjistila, že chce onou zálibou kromě ní samotné čerstvě nakazit i hlavního hrdinu. Pak sice rezignovala s tím, že jde v rámci celého příběhu o maličkost, ale stejně... Ještě teď ho brní hlava. (Ale zdůrazňuje /páč musí/, že jinak je Slídilka docela hodná!)
(Dobrá. Polož ten nůž. Dělej. Polož to. Co to...ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!)

Londýn, Prevítův byt, půl jedenácté v noci.

Zatímco Oscar se - v pohodlném sedadle na palubě pravidelného letu Londýn - Káhira - vzpamatovával ze šoku a dosud bdící zbytek Týmu probíral poslední detaily nadcházející mise, Krásný prevít měl momentálně nejvíc starostí sám se sebou. S umanutostí všem Prevítům vlastní však pochopitelně předstíral, že se nic neděje. Olive, která minutu před půl vykopla dveře jeho bytu, mu to (stejně pochopitelně) nebaštila. Ani v nejmenším.
Když jí Robbie zavolal, okamžitě věděla, kolik uhodilo. Odvolala účast na tatérské akci a skočila do prvního taxíku, který zahlédla. Popoháněla řidiče takovým způsobem, až se domníval, že se stal obětí únosu.
Když vybíhala do čtvrtého patra, její představivost pracovala na plné obrátky. Zazvonila. Nic. Utřela si slzy a kopla do dveří. Ještě jednou. A pak ještě víc.
Nikdy v životě se o toho troubu tolik nebála. A nikdy se jí ho (už předem) nechtělo přetrhnout, jako hada.
Když kopla potřetí, dveře před okovanou špičkou její martensky konečně povolily. V bytě byla tma. Pach alkoholu a čehosi, co jí připomínalo peroxid, obrátil Olive žaludek naruby.
"Dane. DANE!!!"
Rozrazila dveře do ložnice a zacloumal jí vztek. Vztek, smíšený s úlevou. Ten druh vzteku, ze kterého se vám chce omdlít.
V pološeru, zcezeném jen svitem obrazovky, uviděla jeho hubené tělo, natažené na břiše na posteli. Neviděla mu do obličeje, ale co každopádně přehlédnout nemohla, byla obrovská sluchátka, která ho zvukotěsně odřízla od světa. Tiše zafuněla a plácla ho přes zadek.
"C-jééé?" zakňučel a sluchátka si sundal. Do uší ji udeřila zběsilá japonština.
"Co je?" zařvala."Hodinu se ti snažím dovolat, jedu přes celý město, klepu se strachy, že tu ležíš s podřezanejma žilama a ty se zeptáš CO JE???"
"Jsem vcelku," odvětil naprosto klidně.
"To máš taky jediný štěstí," ulevila si a zasmušile si utřela z čela pot.
"Vážně," ujistil ji. "Ožral jsem se, to jo...ale už to nebolí. Tak moc."
Zavrtěla hlavou. Zjištění, že je v pořádku, jejímu vzteku rychle ohlazovalo ostré hrany. Na Prevíta jste se nikdy nemohli zlobit dlouho - ani to se nezměnilo.
"Na co to koukáš?" zeptala se. Na obrazovce probíhalo jakési pestrobarevné hemžení. Bylo jí povědomé. Pak si konečně vzpomněla, jak se ta série jmenuje.
"
Gravitation?"
"Každej máme svou úchylku," pokrčil Prevít rameny.
Něco tu nehrálo. Něco...
Olive přistoupila ještě blíž, naklonila se k lampičce a rozsvítila. Ložnice dostala barvy. SPOUSTU barev. Polkla. Jen léta usilovného otužování Prevítovým vkusem jí zabránila v hlasitém vyjeknutí.
Pomalu vztáhla třesoucí se ruku.
"Co...to...máš...na...hlavě?"
Krásný prevít lhostejně vzhlédl.
"Vlasy se tomu říká," poučil ji.
"Vtipnej, "ušklíbla se, prohrábla TO prsty a tiše ten horror oděla do slov. Vlastně stačilo jen jedno.
"RŮŽOVÁ?"
"Netvař se tak. Trvalo věky, než jsem trefil ten správnej odstín."
TAKŽE SE NEMÝLILA. ON JE DOOPRAVDY NA DNĚ. A NEJSPÍŠ NA HLUBŠÍM, NEŽ ČEKALA. PODOBNÝCH HOVADIN SE TOTIŽ ZÁSADNĚ DOPOUŠTĚL V OKAMŽIKU, KDY BYLO NEJHŮŘ.
"Danny," oslovila ho měkce, "jak je ti?"
"Fajn," popotáhl a vztekle si utřel nos. Oliviin žaludek podstoupil regulérní salto vzad. TOHLE bylo vážné.
"Život je přece úžasnej," pokračoval smrtelně jedovatým hláskem Prevít. "Mám po zkouškách, je léto, Oscar mě nenávidí..." pevně stiskl rty a usilovně polykal. Když vzhlédl, měl oči plné slz.
"Nechce mě, Olive. Nemá mě rád!" zakňučel.
Sladké růžovovlasé stvoření na obrazovce proneslo japonsky skoro totéž, přitisklo si tlapky na oči a začalo kvílet. Krásný prevít zjevně nebyl dalek ho následovat.
Olive zacloumala bezbřehá touha, vzít roličku kobercové pásky a přelepit pusu oběma. Pokud možno na pořád. Naštěstí se zavčasu ovládla. Znala Prevíta dost dlouho na to, aby věděla, že teď už pomůže jediné. Blízkost, šimrání na zádech a čokoláda. SPOUSTA čokolády.
(Jistěže se DÁ nahradit alkoholem, ale řekněme si to zcela upřímně - následky pak bývají poněkud bolestnější. - pozn. aut.)
"Šoupni se," řekla. "Vlezu si k tobě."

***
Bylo vymalováno. Osud si mohl spokojeně mnout ruce - lépe by to zašmodrchal jen málokdo. Jeho heslem se v poslední době stávalo - RYCHLE, PŘESNĚ, EFEKTIVNĚ. Dařilo se mu. A to ještě nevědí, co má v záloze...

To be continued...

Jak je důležité míti Prevíta

11. července 2007 v 15:14 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Opravdu. Vážně už dneska. Vím, že je na těchto stránkách značně nestandartní, dočkat se nové kapitoly TAK brzy, ale snad to ve zdraví přežijete.;o)
Zatímco předchozí kapitola nebyla ničím jiným, než zběsilou jízdou po tenké (krvavé) linii mezi Skutečností a horkou vzpomínkou na "Patriota",v té dnešní opět sklouzneme do (relativně) poklidných vod prevítího bádání. (Slovíčko "relativně" pokládejte v této větě za nejdůležitější.) Příjemnou zábavu.:o)

18.

Blížilo se to.
Osud to sledoval se zvráceným potěšením. Nakonec - do kategorie Krásný prevít by i on sám zapadl přímo dokonale. Byl loutkářem v pozadí. Nebo - a tuhle definici měl mnohem raději - profesionálním zašmodrchávačem uzlů. Ve skutečnosti nebyl ničím jiným, než malým, zvrhlým klukem s nudlí u nosu, který občas, když se nikdo nedíval, trhal mouchám křidýlka, aby viděl, co to udělá.
Elizabeth věděla, že nikdy nezklame. Nezklamal ani tentokrát. Ale dnešní tah měl ZATRACENĚ dobře vypočítaný, to musela uznat...
Přesně na efekt.
Dokonce i ty dveře se otevřely s monumentálním zaskřípěním, což nikdy předtím neudělaly - tím si byla jista.
No, zkrátka - otevřely se a přítomní členové Anupova Týmu ustrnuli. Někteří z nich - čistě pro jistotu - dokonce sáhli po zbraních.
Krásný prevít - už tak s nervy na pochodu - se pouze ohlédl. Stačilo to.

Cháchá, pronesl Osud škodolibě.

Oscar řekl slovo, které byste v učebnicích literatury hledali marně. Vlastně i v těch nejzaplivanějších knajpách v celém Londýně se jím šetří, jako vzácným kořením.
Krásný prevít otevřel pusu a zároveň mu zčervenal nos. Samozřejmě okamžitě věděl, na koho se dívá. A Oscar věděl, že to ví.
Osud zase jednou nebyl fér. Oscar pochyboval, že někdy bude.
"Tyjó," hlesl křehkým hláskem Bosie a jemně ho ždrcl do ramene, jestli se mu čirou náhodou nezdá.
Nezdál. Stál tam a tvářil se čím dál bezbranněji. Bosie by ho ze všeho nejradši objal, ale cítil, že by nemuselo dopadnou dobře. Kdyby ho odstrčil, bolelo by to. Už tak cítil, jak se mu ostré hroty Vzpomínek zarývají pod kůži. Bolelo to víc, než všechna jeho tetování dohromady. Než kterýkoli piercing - i na těch nejcitlivějších místech.
Tak moc, až mu po tvářích stékaly slzy.
Stál tam, bulel a připadal si jako postava z hodně pitomého filmu. Brečel před svou psychoterapeutkou a hordou divných, úplně cizích lidí. Skvělé. Jednoduše skvělé.
Absurdnější situaci už dlouho nezažil.

"Á, právě včas," pokusila se ji cynicky odlehčit Herdekbaba.
"Ahoj, Shorty," odpověděl chladnokrevně Oscar, aniž z Prevíta byť jen na vteřinku spustil oči.
"Předpokládám," pokračovala, zatímco ostatní stále ještě nebyli schopni sebemenšího komentáře, "že vy dva se už znáte."
"Mno...to předpokládáš zcela správně."
"Jsi to TY?" pípl melodramaticky (a zcela zbytečně) Krásný prevít.
"Ano," připustil Oscar. Jaký mělo smysl zapírat?
"Ach," udělal Krásný prevít a utřel si nos. Prvotní šok už zřejmě pominul - do tváře se mu začínalo vkrádat nadšení. Nebezpečně velké nadšení.
"To je...neuvěřitelný!"
Z Oscarovy tváře se nedalo vyčíst absolutně nic.
"Neříkej."
"Jó...to je...prostě..."

Prostě průser, pomyslela si zničeně Průvodkyně. Poté se protáhla a naklonila přes opěradlo Elizbethina ušáku. Vylovila z akvária tu velkou, tlustou závojnatku a pak - aniž by jen na vteřinu zavzpomínala na to, v jakém těle se právě teď nachází - si ji rezignovaně strčila do pusy a začala žvýkat. Nikdo si toho ani nevšiml.

"Můžu," nadechl se Krásný prevít," můžu tě obejmout?"
"Ne."
Krásný prevít popotáhl a strčil si ruce do kapes - pokus o frajerské gesto typu - Ok, beru, nic se neděje...ale, jak si Oscar s čím dál menší dušičkou v těle dobře všiml, bylo mu hůř, než kdyby ho byl býval uhodil.
"Ehm, no...rád jsem tě zase viděl, Bosie," řekl tiše.
"Jo," špitl Krásný prevít. "Já tebe taky. Ehm. Už budu muset jít...paní doktorko, myslím, že už další návštěva nebude nutná. Už se cítím mnohem líp. Děkuju vám."
"Bosie, stejně bych tě ještě ráda viděla," pospíšila si Herdekbaba.
Krásný prevít se smutně pousmál. "Dobře. Já vám...zavolám."
Kývl na pozdrav té prapodivné skupince, uvelebené v křeslech, ale nikdo jaksi nebyl schopen mu odpovědět. Tak se jednoduše otočil a vyšel ze dveří.

Oscar si mlčky svlékl motorkářskou bundu. Elizabeth mu stejně mlčky nalila whisky. Obrátil ji do sebe. Pak se zničeně rozhlédl.
"Ještě nějaká překvapení?"
"Dnes už ne."
"Zaplaťpánbůh."
"Něco ti řeknu," usmála se Herdekbaba a láskyplně ho pohladila po tváři. "Pokera bych s tebou hrát nechtěla."
"Obávám se, že nejsem....tak dobrý hráč," řekl Oscar. Výraz Velkého drsňáka smázla první slza. A druhá. Průvodkyně vyplivla rybí kostru a běžela ho obejmout. Vzápětí se přidal i Robbie.
Nemohli dělat nic jiného a tak ho zkrátka drželi.
Nakonec, TAHLE zákonitost - jedna z nejstarších - pořád fungovala dokonale.
Ta o týmu, který tě vždycky podrží.

To be continued...

Smývám své hříchy aneb Balada o Krvavém Tarletonovi

2. července 2007 v 19:42 | Slídilka (Bosie se válí v Řecku, zmetek...:) |  Haló...jste tady?
Jo jo. Nevládzem, Prevíta neoprašuji a tak opět volím nanervylezoucí, ale nezbytnou odbočku.
(P.S.: Poslyš, Bosie, posílat mi tu knížku vážně nebylo fér...pořád na ty dva musím myslet. Ale hodná na ně nebudu. Ne a ne a ne! Jsem DRSNÁ ŽENSKÁ, jasný?:o))

V ten samý den, v jiné části Londýna...

Pořád se do mně navážíte, naštval se konečně Osud. Tak abyste věděli, ukážu vám, že taky dovedu být fér...

Ten kluk ve skutečnosti NEMĚL být terčem. Zkrátka se tam jen připletl. Byl - jak už to postpubertální mláďata někdy dovedou - ve špatnou chvíli na špatném místě. Přesněji řečeno, v dráze kulky, která měla skončit v těle pana Kravciuka - ukrajinského obchodníka s horkým zbožím. To ale Thomas Martin netušil. Jediné, co věděl - čím si byl NAPROSTO jist, když se choulil na chodníku a jeho krev se mísila se studeným deštěm, bylo, že chce domů. K tátovi. A k bratrům. A že se na nějaké pitomé prázdniny v Evropě může vykašlat.

***

Ben ho zahlédl na poslední chvíli. Dupl na brzdu a vyklouzl z džípu, jako had. Je zvláštní, jak rychle vaše tělo dovede zmobilizovat síly. Zapomene, co ho bolí a jak moc. Hrábne do starých dobrých zásob a přepne se do pohotovostního módu. Benovo tělo - zmasírované roky v rychlé záchranné službě, (v sedmnáctém okrsku), tak učinilo zcela hladce.
Nepřemýšlel o tom.
Vlastně v tu chvíli ani nevnímal, co se děje kolem něj. Jednal zcela rutinně. A profesionálně.
Uhněte, jsem lékař.
Pištící čumilové a vzdálený jek policejních sirén mu splynulo v nepodstatný šum. Roztrhl tomu kňučícímu, hubenému stvoření košili a s úlevou seznal, že se jedná o vcelku hladký průstřel svalovinou - , ale krvácelo to, jako čert. Krev, odporně teplá, mu zmáčela prsty, když se ji pokoušel zastavit. A pak...pak se to stalo.
Svět kolem utichl. Kolemjdoucí čumilové zmizeli docela. Uslyšel TY kroky. Pomalé. Velmi důstojné. Klap. Klap. A maličké cvak - jak se ta monumentální postava zlehka opírala o leštěnou rukojeť velice ostré kosy. Spíš by se slušelo napsat KOSY - se vší úctou a respektem, jenž si za ty tisíce let zasluhovala.
EHM, řekl Smrť.
Znělo to trošku netrpělivě.
"Ne," zaškemral zoufale Ben. Thomasův obličej, orámovaný tmavým rozcuchem, byl téměř průsvitný - chlapec začínal upadat po šoku.
PROČ NE? PROČ NE PRÁVĚ ON?
"Je to ještě kluk."
ZVLÁŠTNÍ, opáčil Smrť, jehož výraz se podobal úsměvu víc, než kdy jindy. TEHDY TI TO NEVADILO.
"Kdy t...doprdele," hlesl Ben a zbledl jako křída.
(Zcela upřímně - bylo by fér, kdyby nám některé skutečnosti docházely pomaleji. Tolik by to nebolelo, přinejmenším. Stejně tak byste ale mohli chtít, aby váš pes ten stejk, který jste nešťastnou náhodou ponechali bez dozoru pouze očichal a vychovaně odešel k vlastní misce.)
Smrť si ležérně přehodil KOSU do druhé ruky.
UŽ SI VZPOMÍNÁME?
Ben se třásl jako v horečce.
"ANO! SPOKOJENEJ!? VZPOMÍNÁM SI A BOLÍ TO!!! A TEĎ VYPADNI - NENECHÁM HO UMŘÍT."
Smrť tiše zavrtěl hlavou. Lidé a jejich reakce ho zřejmě nikdy nepřestanou překvapovat. A bavit, mezi námi. Ten chlápek byl jako vystřižený z patriotické fanfiction - ukázka Tarletonovské umanutosti. Vlastně se v tomhle ohledu tolik nelišil od zasloužilých členů Anupova Týmu - od jejich usilovného boje za čistý stůl Minulosti.
"Jeden, dva, tři, čtyři, pět....kde je, kurva, ta sanitka? Jeden, dva, tři , čtyři, pět...nevzdávej to, KRUCINÁL!"
Smrť se pár okamžiků pouze díval. Zvažoval pro a proti. A potom....jedním, jediným otočením drobné věcičky z křehkého křišťálu, dospěl k rozhodnutí.
DOBRÁ, řekl.
Ben ohromeně vzhlédl. "Cože?"
POVÍDÁM, DOBRÁ. JE TVŮJ. PRO TENTOKRÁT.
A zmizel. Rozplynul se, a nebo - to spíš - ho Ben, jako každý správný smrtelník, jehož čas ještě nepřišel - zkrátka přestal vnímat.
Kdosi mu položil ruce na bolavá, tuhnoucí ramena a v jeho zorném poli se objevila ruka s ambuvakem.
"Výborně, Locksley...," uslyšel hlas doktora Jacobse. "Dobrá práce. Převezmem si ho."
"J...o," škytl. Realita k němu přicházela jen velmi, velmi pomalu. U chodníku, vedle jeho džípu, stála sanitka. Lidské mraveniště - nezbytná součást podobných výjevů, značně zhoustlo. Skupina policistů se jej se střídavými úspěchy snažilo rozehnat. A byli tu, samozřejmě, i oni. Kluci z "jeho" záchranky.
Včetně Charlese, jeho přímého nadřízeného - ale přítele mnohem víc.
Usmíval se.
"Ten kluk měl z prdele kliku. Ukradls ho hrobníkovi z lopaty, kamaráde. Ještě jednou řekneš, že jsi z formy, natáhnu ti takovou, že se hned tak nevzpamatuješ."
"Díky, Generále," usmál se Ben. Úleva, kterou pociťoval, byla nepopsatelná. Postreinkarnační orgasmus.
"Ehm...promiňte?" ozval se jim za zády ještě jeden hlas. Dívčí. Sladký, jako hlásek krásné Perdity - princezny z pohádky pana Shakespeara.
Byla drobná. Plavovlasá a tentokrát na sobě neměla divadelní kostým...ale i v kapsáčích a tlustém svetru vypadala tak báječně, až se Benovi srolovaly ponožky.
"To je váš džíp?"
"Ano, jistě. Co je s ním?"
"CO je s ním? No, zabrzdil jste strašně prudce....nestihla jsem to strhnout a..."
Ben se ohlédl. Za jeho autem - přesněji řečeno V NĚM, byla zaparkovaná maličká modrá fordka. Generál Cornwallis ho tiše poplácal po zádech a vstal. Ben se pokusil o totéž, ale zdaleka to nešlo tak hladce - ještě se pořádně třásl.
Dívka na něj zmateně zírala. Čekala všechny možné reakce, jen ne tu, která přišla. Vyprskli smíchy. Chechtali se tak, jakoby neměl přijít žádný zítřek a je jen na nich, jak si ten poslední den užijí.
"Ach...Mary," řekl Ben a veleopatrně ji objal. "Máš ty vůbec ponětí, jak rád tě teď vidím?"
Neměla. Ztuhle stála a užasle mu civěla přes rameno. Byl totiž menší, než ona. Jen o pár centimetrů, ale přece. Stejně, jako tenkrát.
Byla zpátky. A jediné, co potřebovala, byla jedna jediná VZPOMÍNKA...

Tak. Myslím, že té psychedelické jízdy Slídilčinou představivostí bylo právě dost. Ještě by se Vám mohlo udělat špatně.

Nezbývá než napsat klasické.....to be continued...:o)