Čeho je moc...

2. května 2007 v 14:35 | Slídilka (Bosie je opět v čudu) |  Haló...jste tady?
Cože, UŽ?, sténá zodpovědnější část Prevítího týmu, spatřivší datum vložení poslední kapitoly. Ach ano, je to tak, přátelé. Vzhledem ke skutečnosti, že už zase nemáte co číst a míček je tentokrát na Slídilčině straně hřiště, nezbývá, než namastit svaly a oblažit Vás novou (přesněji řečeno nově oprášenou a zkompletovanou) částí této bizarní historky.
P.S.: Drahý prevítí spolupachateli, toho tvýho zas...tracenýho plukovníka mi byl čert dlužen! Uvědomuješ si, že jsem kvůli Tvému slintání nad pěkným tělem v uniformě Green Dragoons musela částečně překopat jistou (tebou neméně milovanou) dějovou odbočku? A také (už zase!) šátrat v temných vodách historických sounáležitostí? To vše v době, kdy se mi na hlavu řítí nejen další premiéra, ale taky ještě hodiny týrání instruktora v autoškole...?:o)) Mám Tě ráda, ale asi tě brzy zabiju. Neboj. Udělám to bezbolestně.;o)

15.
Londýn, Prevítův byt, druhý den ráno...

Krásný prevít ležel a zíral do stropu s oním fascinovaným, mírně připitomělým výrazem člověka, který znenadání přišel na to, jak věci ve skutečnosti fungují.
Sen nabral hmatatelnější obrysy a Minulost, ta prapodivná, pestrobarevné skládanka, rozházená kdesi u dna Prevítovy paměti, začínala získávat vcelku přehlednou strukturu. A tloustla, bytněla a přidávala další a další dílky k prozkoumání a vítězoslavnému zacvaknutí na to správné místo. Protože - jak by nepochybně pronesl Orry Francis Garbo (současný, neméně zkažený básník, dramatik a herec) - čeho je moc, to je konkrétní.
Krásný prevít pootočil hlavu, aby se krk, ozdobený čerstvým tetováním tolik nedotýkal okraje poštáře a tiše si povzdechl.
Jistá část jeho samého si pochopitelně uvědomovala, že většina barev a dějů, které mu explozivně plnila hlavu, by po zběžném psychiatrickém prozkoumání patrně vedla přinejmenším ke zvýšení medikace, ale ta druhá, ty dychtivější a instinktivnější onen ohňostroj naopak sledovala s čím dál větší chutí. Tou dobou už otřepané zápežitosti jako Logika, či Racionální myšlení pochopitelně plakaly daleko, předaleko odsud.
A přesto...I v takových chvílích má Život v záloze cosi, jako záchrannou brzdu. Ta Prevítova naštěstí fungovala. Ne moc, ale stačilo to, aby na čím dál zběsilejší cestě za sebepoznáním přibrzdil natolik, aby mohl kdesi v dálce zahlédnout stánek s nezbytnou mapou.
Tiše zasténal, překulil se na bok a spustil ruku z postele. Zvedl ze země malý lístek, který mu po včerejším (Oliviinou) hysterií nabitém návratu z nemocnice zřejmě vypadl z kapsy.
Vizitku s číslem doktorky Shortové.

***
Existuje několik vět, které - jsou-li vyřčeny s dostatečnou snahou o údernost, mohou pohnout světem. Dobře, tak přinejmenším Osudem. Zašmodrchanou, zcela konkrétní Osudovou odbočkou toho kterého jedince, abychom byli přesní. Některé věty slyšíte jen jednou. Pak se jich ( z důvodů zcela zřejmých) marně zbavujete celé roky a ty potvory se vás drží, jako přišité.
Věty, jako:
Co kdybych zatočil TÁMHLE?
Nebo:
Přísahám, že ty mušle JSOU čerstvé - ochutnej.
Nebo:
Obi-Wan ti nikdy neřekl, co se stalo s tvým otcem...
(Tak dobře, tohle trochu přeháníme, ale víte, co myslíme, že ano?)
Krásný prevít ji vyslovil. Jednu z těch vět. A ani si toho - jak už to bývá - nevšiml. Jakmile doktorka Elizabeth zvedla sluchátko, řekl:
"Myslím, že vím, v čem je problém."
Herdekbaba se mírně zapotácela a Průvodkyně, která se ve své kočkoranní podobě už už dostávala k oné svítivě oranžové věcičce - potenciální snídani - ztratila rovnováhu a s mohutným šplouchnutím sletěla do neprozřetelně odkrytého akvária.
Několik cákáním a lapáním po dechu vyplněných vteřin usilovně vzpomínala, jestli v kočičím těle vlastně UMÍ plavat, ale naštěstí, dříve, než si uvědomila opak, byla nekompromisní rukou zcela automaticky vytažena ven.
Elizabeth, s mobilem u ucha, tiše zavrtěla hlavou. Pak řekla:
"Mno, zlatíčko, asi bude lepší, když ke mně hned přijedete."
Prevítův hlas na druhé straně přetékal nadšením.
"Ale vy mi nerozumíte, paní doktorko. Vůbec nic mi není. Nejsem dokonce ani přetaženej. Jsem naprosto v pořádku. Jen jsem si zkrátka nemohl VZPOMENOUT..."
Elizabeth zavřela oči a polohlasně počítala do tří - do deseti by to nestihla.
"Dobře, já vám věřím...PŘESTO bych vás ráda viděla."
"Ok," zazpíval. "Přijedu na kontrolu. Ale jen abych vám dokázal, že je mi fajn."
"Budu se...těšit," hlesla Elizabeth a ztěžka se posadila. Z protějšího křesla na ni vyčkávavě hledělo mokré, zježené stvoření.
Aspoň jsme to zkusili, říkal jeho pohled.
"Máš pravdu," povzdechla si Elizabeth."Teď už je to jen na NICH."
Krom toho, že má Osud plné právo, být nazýván pěknou sviní, je také tím nejškodolibějším spratkem na světě.

***

"Hele," zamračila se Speranza," Tohle mi nedělej."
"Co jako?" užasl Oscar. Její ruka mu nepříčetně šermovala před obličejem a on si - jaksi dodatečně - uvědomil, že hledí ke stropu. Pod zády cítil studenou a příšerně tvrdou dlažbu máminy staré kuchyně. Taky ho bolel loket. A hlava. Žaludek měl jako na vodě. Ale zároveň - a to bylo doopravdy divné - jím cloumal podezřele euforický pocit. Pocit, že by měl okamžitě (včera bylo pozdě) vyrazit na zpáteční cestu do Anglie. Hned. Teď. Zastavit se v Oxfordu, na koleji Svaté Magdalény a navštívit toho sympatického mladíka, kterého poznal na ...
POČKAT., uvědomil si. TADY NĚCO NEHRAJE.
Dlužno dodat, že JEHO záchranná brzda fungovala mnohem, mnohem líp, než číkoli jiná. Ne, že by podobné déjavu, neklamnou známku Postreinkarnačního syndromu nezažil už dřív, ale tady šlo o víc, tím si byl jist. Něco se dělo.
Udělá nejlépe, když zjistí, co - pokud možno ještě před tím, než se s Týmem přesune do Egypta. Už se nemohl dočkat, až je všechny uvidí.

***

Než Krásný prevít prošel dveřmi ordinace, byl Tým skoro kompletní. S výjimkou Oscara, pochopitelně. Prevítovým štěstím bylo, že mu vnímání běžného smrtelníka nedovolilo, zahlédnout napjatě vyčkávající skupinku v celé kráse. Byl by hned po ránu utrpěl šok.
Byli tu, ale schovávali se. Za oponou, umožňující běžným smrtelníkům vidět Svět poměrně hezký a přátelský. A nezbláznit se, mezi námi.
Jakmile vešel, upřeli na něj pohled, jaký se zpravidla upírá do čočky mikroskopu, na jehož sklíčku se momentálně odehrává něco moc, moc ošklivého.
TAK TEDY, pronesl Chmurný žnec, ZAČNEME.
A doktorka Elizabeth "Herdekbaba" Shortová nasadila mírně krvelačný úsměv a hlasem pohádkové babičky pronesla:
"Tak, zlatíčko...vítej ZPÁTKY."
To be continued....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatrix Beatrix | 4. května 2007 v 13:11 | Reagovat

Přituhuje, přituhuje...

2 S., S., | 4. května 2007 v 13:24 | Reagovat

A bude hůř...:o)

3 Wee-wees Wee-wees | Web | 5. května 2007 v 20:55 | Reagovat

Já se jednou při čtení prevíta asi rozpustím...ne vážně, tohle je prostě srdcovní záležitost :o)

4 Ada,S. Ada,S. | 7. května 2007 v 13:19 | Reagovat

Díky, to potěší!:o) A ještě - Neviditelní byli (opět) super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama