Květen 2007

Nic se neděje

30. května 2007 v 13:04 | Slídilka (s Bosiem na drátě) |  Haló...jste tady?
Prevíte...jsi tu? Cože? Ty ještě dýcháš?!
Dobrá, dobrá, víme, že to není vtipné - to pauzírování už začíná jít na nervy i nám...Tak nebudeme zdržovat a pustíme se do oživování. Nu, snad už nám všichni čtenáři neutekli...

17.

Londýn, ordinace doktorky Shortové. Ještě pořád.

Tiše ho sledovali. Tvářili se při tom tak, že měl sto chutí, vyskočit z pohovky a vzít nohy na ramena. (Nepochybně by tak učinil, kdyby měl možnost zahlédnout i ty, kteří se prozíravě skrývali za závěsem světa, který Vidíme.)
Pomaličku otevřel pusu. Pak ji stejně pomalu opět zavřel. A oni nic. Dívali se. Někteří z nich se dokonce začínali usmívat. Nepochyboval, že k tomu mají důvod stejně šílený, jako ta historka, kterou si právě vyslechl.
Po několika dalších vteřinách dusivého, zachumlaného ticha v něm cosi zatáhlo za ruční brzdu a opět zprovoznilo šokem znehybnělé hlasivky.
"Postreinkarnační trauma?" hlesl. Zvláštní - když to vyslovil nahlas, neznělo mu to až tak ujetě.
"POSTREINKARNAČNÍ.....TRAUMA?" zkusil to znovu.
Herdekbaba si kliďánko zapálila cigaretu.
"Ano. Všechno tomu nasvědčuje."
"Nevěřím...chci říct...s takovou hovadinou, jako je převtělování," prakticky to slovo vyzvracel, "na mně nechoďte."
"Tak mě, zlatíčko moje, pěkně poslouchej," usmála se Elizabeth. "Nikdo z nás se tě tu nesnaží a nebude snažit přesvědčit, že jsi...jánevím...dvaapadesátý převtělení tibetskýho lámy, či co. Jen se ti pokoušíme naznačit, odkud se berou všechny ty vzpomínky, které ti nedávají spát."
"Spím docela dobře," našpulil pusu.
"Hmmm. A ty sny jsou čím dál zajímavější, že?"
"O čem to mluvíte?"
"O Oxfordu. O Koleji Svatý Magdalény. V roce 1890....přibližně. Bývaly to divoké časy, nemám pravdu?"
"Jste cvok," obvinil ji, ale jeho výraz říkal pravý opak. Ostatní členové z něj nespouštěli fascinovaný pohled. Skoro to měl. Byl jen TAKOVÝHLE kousíček od zjištění, jak se věci mají.
Elizabeth to cítila taky - tohle, přesně tohle byl okamžik, kdy musela přestat tlačit na pilu. Típla cigaretu a měkce se na Krásného prevíta usmála.
"Když jsi mi ráno volal, Danieli... první, co jsi prohlásil bylo, že si VZPOMÍNÁŠ. Ulevilo se ti, viď? Bylo příjemné, zjistit, proč to bolelo a nechtělo přestat."
Krásný prevít skousl spodní ret, který se mu začínal povážlivě třást. Nevěděl, co na to říct. Pomyšlení, že by se ta stupidní teorie mohla zakládat na pravdě, mu dokonale vyrazilo dech. Herdekbaba přistoupila blíž, položila mu na tvář malou, suchou ruku a řekla.:
"Dobrá, Bosie...vítej zpátky."


***

Osud vytřeštil oči a vřeteno s krvavě rudou nití mu vypadlo z ruky. Ta zatrolená ježibaba už mu zase koukala do karet. Ba co víc - dokonce je odkryla i někomu jinému. Někdy měl vážně chuť jí pořádně zavařit, jenže nemohl. Ta baba ho zkrátka pokaždé přečůrala. A nejhorší bylo, že jí to prochází...už nějakých tři sta let.

***

Ve stejnou chvíli, stanoviště taxíků před letištěm Heathrow.

"Zvedni to," vrčel Oscar. Dělal to, ačkoli si velmi dobře uvědomoval, že je to počínání stejně logické, jako házení hrachu na stěnu.
TŮŮŮT, odvětil s nanervylezoucí vytrvalostí mobil.
"Tak dělej, Shorty, dělej...zvedni to..."
"Prosím, ordinace doktorky Shortové, chcete se objednat?" ozval se na druhé straně monotónní hlas té pitomé (zcela neastrální) sekretářky.
"Ehmmm, ne, nechci, rád bych mluvil s paní doktorkou. Akutně, prosím."
"Je mi líto, pane - pane?"
"Wilde," vyklouzlo mu z úst, než tomu stačil zabránit. Něco se doopravdy dělo - tohle nebylo normální. Vůbec se mu to nelíbilo. Musel okamžitě mluvit s někým kompetentním, a hned.
Sekretářka, která - (šťastná to žena) - pochopitelně neměla tušení, která bije, se jako mnozí jí podobní Nevidoucí tvorové nadále držela ve vyjetých kolejí svého světa.
"...pane Wilde, teď vás nemohu spojit, paní doktorka má sezení, zkuste to za hodinu."
"Do p...tak dobře, zkusím to později, děkuji vám," řekl. Zachmuřeně sledoval, jak drobný, šlachovïtý taxikář brutálně smýká jeho krosnou do kufru. Začínalo pršet. Nebe opět ukazovalo, jak ve staré, dobré Anglii vypadá léto, což jen násobilo jeho touhu po horkém káhirském vzduchu. Nejvyšší čas vypadnout. Hodí si věci domů a pak zajede k Elizabeth, kde se připojí ke Starému Týmu. Možná je nervózní zcela zbytečně. Ten výpadek v Irsku nemusel nic znamenat - na občasné flashbacky by si jako každý správný člen Anpova týmu měl konečně zvyknout. Čas od času se to stávalo všem. Neznal nikoho, kdo by měl za sebou pouze jednu existenci. Alespoň co se osob, pohybujících se kolem Anupa týkalo. A většina z nich měla mnohem, mnohem drsnější vzpomínky, než on - nemá důvod si stěžovat.
Smířeně si povzdechl a nasedl do taxíku, jehož sedadla páchla kouřem a sexem, ale aspoň do něj nepršelo. Kolem se s kvílením prohnala rychlá záchranka.
"St.James street, prosím," řekl řidiči a taxík se pomalu rozjel. Oscar na okamžik zavřel oči a ze všech sil si zkusil vsugerovat, že se nic neděje. Že je všechno, jako dřív. A ještě dřív. Že si na žádného Krásného prevíta vůbec, ale vůbec nevzpomíná. Nebylo to tak těžké, jak čekal.
Klid. Jen klid, žádné komplikace nebudou. Proč? Protože to říkám, prohlásil v duchu pevně.
Nic se neděje, Život jde v klídku a pohodě dál.


***

Osud vyprskl smíchy. A pak ledabyle zaťal ruku v pěst a vytrčil ukazovák.

To be continued...

Tedy dobrá...

4. května 2007 v 17:41 | Slídilka, Bosieho vzal čert...doufám:o) |  Haló...jste tady?
Ach jo. První plukovníkova odbočka. Ale tohle vážně není fér, abyste věděli. Je to defacto proti pravidlům - většina fórů v prevítově příběhu je přece založena na faktu, že nezasvěcení nějaký čas netuší, ze které historické postavičky si prevítí tým utahuje... Někdy vás nechá hádat. A někdy to vykecá velice záhy. Plukovníka ale znáte. Nebo - přinejmenším - onu střelenou, nepříliš reálnou Patriotickou verzi...Prevítí tým však záhy zjistil, že s tou původní bude mnohem větší sranda. Dobrá, Slídilce se do toho strašně nechtělo (už proto, že tuto nesporně zajímací historickou postavu už jednou zneužila), ale nakonec usoudila, že klást odpor Prevítímu bádání nemá smysl.
Tady ho máte. (Rum vás skol!)

16.

Ach ano. Pořád ještě Londýn.Odpoledne. Nějaký kousek od Elizabethiny ordinace.

Tadááá,
zamnul si Osud ruce. Tohle se mu dopravdy začínalo líbit. Věděl ale, že se může bavit ještě líp. Ušklíbl se, zahvízdal jakousi hanbatou odrhovačku a nakoukl pod pokličku TOHO města. Pak sáhl do kapsy a vytáhl špulku s dalším vláknem. Bylo stříbrné a trochu, jen trošičku páchlo kouřem. Krví. A koňským potem. A vůbec nezáleželo na tom, jakou dobu se v té kapse válelo. Osud se rozpřáhl a s úsměvem spratka, který se právě chystá rozbít okno obecního úřadu, hodil.

***
Zkuste si to představit jako film. Jako jeden z těch velkolepých panoramatických záběrů...Kamera klesá níž. Na opuštěnou ulici padají provazce deště a buší do kapoty černého Jeepu, který se krade městem, jako duch. Střih. Kamera zabírá řidičův profil a pak - v detailu - jeho ruku na řadící páce. Chvěje se. (Ta ruka, nikoli kamera, samozřejmě.). Na vedlejším sedadle leží kniha. Tahle kniha. Řidič, drobný plavovlasý muž s orlím nosem, jí čas od času věnuje mírně znechucený pohled.
"Je to cvok," řekne. "Ta ženská je cvok."
Řekne to nahlas, se vším srdcervoucím přesvědčením, které mu od poslední návštěvy pulsovalo v hlavě. Co jiného si taky má myslet? Zcela vážně - zkuste se po takové době dokopat k návštěvě psychologa, v naději, že vám konečně dopomůže od vyčerpání a nočních můr a zjistit, že onen odborník je na tom patrně mnohem hůř, než vy kdy budete. Jediné, co vám řekne je, že si máte VZPOMENOUT. A dá vám...tuhletu věc. Knihu o chlápkovi v uniformě, jehož nejmilejší zábavou bylo masakrovat jiné chlápky v jiných uniformách. Roztomilé, vážně. Té babě by měli sebrat licenci.
Řidič se zamračí a zašátrá v kapse, z níž se ozval přidušený nářek mobilního telefonu.
"Haló... aha, to jsi ty, Charlie. Jo, už jedu. Ano, je mi líp. Ne, k doktorce Shortové se nevrátím."
(Pauza, v níž se muž na druhé straně vehementně pídí po důvodech.)
"Protože je cvok," pronese Ben potřetí. "Jo. Představ si, že mi dala knihu. Nějakou...biografii velitele Britské jízdy. A řekla, že stačí, když si vzpomenu, věřil bys tomu? Do hajzlu, existuje dneska něco, jako normální psychoterapeut?...Tak dobře, zastavím se u tebe."
Položí mobil na sedadlo a zhluboka vzdychne. A to ještě netuší, že mu cestu právě zkřížilo něco velmi ošklivého. Něco, co od Osudu vůbec, ale vůbec nebylo fér. To vlákno. Natažené přes celou šířku ulice.
Střih.
Vidíme toho chlápka, který se před chvilkou skrýval na opačné straně telefonického hovoru, dá-li se to tak specifikovat.
Úctyhodně vyhlížející muž kolem padesátky sedí v křesle ve své pracovně. V pracovně, jako vystřižené z dobového filmu. (Odmyslíte-li si ten notebook na psacím stole.) Začátek devatenáctého století, ale možná ještě dřív. Tapety, čalouněná křesílka. Britská vlajka na stěně.
Na předložce u krbu leží dvě dogy. Velikánské, skvrnité bestie, které (zřejmě aby zmátly případného protivníka) spokojeně vrtí ocasem.
Muž si pohrává s mobilem a usmívá se. Čím dál víc. Pak zavrtí hlavou a tiše řekne:
"Jak může někdo, kdo je nadán takovým talentem pro taktiku, být zároveň TAKHLE nechápavej?"
Ano, drazí historici. Generál Charles Cornwallis patří k těm, kteří VIDÍ...


To be continued...

Nepanikařte.:o) To byl jen takový experiment, abych Bosiemu ukázala, zač jsou v Tce inspirační zdroje.:o) Příští kapitola se opět zaměří na našeho milovaného Prevíta a spol. Měla by též (konečně) maličko odkrýt spodní vrstvy příběhu a zašátrat v podhoubí Starého dobrého Anupova Týmu. Těšíte se?:o)

Čeho je moc...

2. května 2007 v 14:35 | Slídilka (Bosie je opět v čudu) |  Haló...jste tady?
Cože, UŽ?, sténá zodpovědnější část Prevítího týmu, spatřivší datum vložení poslední kapitoly. Ach ano, je to tak, přátelé. Vzhledem ke skutečnosti, že už zase nemáte co číst a míček je tentokrát na Slídilčině straně hřiště, nezbývá, než namastit svaly a oblažit Vás novou (přesněji řečeno nově oprášenou a zkompletovanou) částí této bizarní historky.
P.S.: Drahý prevítí spolupachateli, toho tvýho zas...tracenýho plukovníka mi byl čert dlužen! Uvědomuješ si, že jsem kvůli Tvému slintání nad pěkným tělem v uniformě Green Dragoons musela částečně překopat jistou (tebou neméně milovanou) dějovou odbočku? A také (už zase!) šátrat v temných vodách historických sounáležitostí? To vše v době, kdy se mi na hlavu řítí nejen další premiéra, ale taky ještě hodiny týrání instruktora v autoškole...?:o)) Mám Tě ráda, ale asi tě brzy zabiju. Neboj. Udělám to bezbolestně.;o)

15.
Londýn, Prevítův byt, druhý den ráno...

Krásný prevít ležel a zíral do stropu s oním fascinovaným, mírně připitomělým výrazem člověka, který znenadání přišel na to, jak věci ve skutečnosti fungují.
Sen nabral hmatatelnější obrysy a Minulost, ta prapodivná, pestrobarevné skládanka, rozházená kdesi u dna Prevítovy paměti, začínala získávat vcelku přehlednou strukturu. A tloustla, bytněla a přidávala další a další dílky k prozkoumání a vítězoslavnému zacvaknutí na to správné místo. Protože - jak by nepochybně pronesl Orry Francis Garbo (současný, neméně zkažený básník, dramatik a herec) - čeho je moc, to je konkrétní.
Krásný prevít pootočil hlavu, aby se krk, ozdobený čerstvým tetováním tolik nedotýkal okraje poštáře a tiše si povzdechl.
Jistá část jeho samého si pochopitelně uvědomovala, že většina barev a dějů, které mu explozivně plnila hlavu, by po zběžném psychiatrickém prozkoumání patrně vedla přinejmenším ke zvýšení medikace, ale ta druhá, ty dychtivější a instinktivnější onen ohňostroj naopak sledovala s čím dál větší chutí. Tou dobou už otřepané zápežitosti jako Logika, či Racionální myšlení pochopitelně plakaly daleko, předaleko odsud.
A přesto...I v takových chvílích má Život v záloze cosi, jako záchrannou brzdu. Ta Prevítova naštěstí fungovala. Ne moc, ale stačilo to, aby na čím dál zběsilejší cestě za sebepoznáním přibrzdil natolik, aby mohl kdesi v dálce zahlédnout stánek s nezbytnou mapou.
Tiše zasténal, překulil se na bok a spustil ruku z postele. Zvedl ze země malý lístek, který mu po včerejším (Oliviinou) hysterií nabitém návratu z nemocnice zřejmě vypadl z kapsy.
Vizitku s číslem doktorky Shortové.

***
Existuje několik vět, které - jsou-li vyřčeny s dostatečnou snahou o údernost, mohou pohnout světem. Dobře, tak přinejmenším Osudem. Zašmodrchanou, zcela konkrétní Osudovou odbočkou toho kterého jedince, abychom byli přesní. Některé věty slyšíte jen jednou. Pak se jich ( z důvodů zcela zřejmých) marně zbavujete celé roky a ty potvory se vás drží, jako přišité.
Věty, jako:
Co kdybych zatočil TÁMHLE?
Nebo:
Přísahám, že ty mušle JSOU čerstvé - ochutnej.
Nebo:
Obi-Wan ti nikdy neřekl, co se stalo s tvým otcem...
(Tak dobře, tohle trochu přeháníme, ale víte, co myslíme, že ano?)
Krásný prevít ji vyslovil. Jednu z těch vět. A ani si toho - jak už to bývá - nevšiml. Jakmile doktorka Elizabeth zvedla sluchátko, řekl:
"Myslím, že vím, v čem je problém."
Herdekbaba se mírně zapotácela a Průvodkyně, která se ve své kočkoranní podobě už už dostávala k oné svítivě oranžové věcičce - potenciální snídani - ztratila rovnováhu a s mohutným šplouchnutím sletěla do neprozřetelně odkrytého akvária.
Několik cákáním a lapáním po dechu vyplněných vteřin usilovně vzpomínala, jestli v kočičím těle vlastně UMÍ plavat, ale naštěstí, dříve, než si uvědomila opak, byla nekompromisní rukou zcela automaticky vytažena ven.
Elizabeth, s mobilem u ucha, tiše zavrtěla hlavou. Pak řekla:
"Mno, zlatíčko, asi bude lepší, když ke mně hned přijedete."
Prevítův hlas na druhé straně přetékal nadšením.
"Ale vy mi nerozumíte, paní doktorko. Vůbec nic mi není. Nejsem dokonce ani přetaženej. Jsem naprosto v pořádku. Jen jsem si zkrátka nemohl VZPOMENOUT..."
Elizabeth zavřela oči a polohlasně počítala do tří - do deseti by to nestihla.
"Dobře, já vám věřím...PŘESTO bych vás ráda viděla."
"Ok," zazpíval. "Přijedu na kontrolu. Ale jen abych vám dokázal, že je mi fajn."
"Budu se...těšit," hlesla Elizabeth a ztěžka se posadila. Z protějšího křesla na ni vyčkávavě hledělo mokré, zježené stvoření.
Aspoň jsme to zkusili, říkal jeho pohled.
"Máš pravdu," povzdechla si Elizabeth."Teď už je to jen na NICH."
Krom toho, že má Osud plné právo, být nazýván pěknou sviní, je také tím nejškodolibějším spratkem na světě.

***

"Hele," zamračila se Speranza," Tohle mi nedělej."
"Co jako?" užasl Oscar. Její ruka mu nepříčetně šermovala před obličejem a on si - jaksi dodatečně - uvědomil, že hledí ke stropu. Pod zády cítil studenou a příšerně tvrdou dlažbu máminy staré kuchyně. Taky ho bolel loket. A hlava. Žaludek měl jako na vodě. Ale zároveň - a to bylo doopravdy divné - jím cloumal podezřele euforický pocit. Pocit, že by měl okamžitě (včera bylo pozdě) vyrazit na zpáteční cestu do Anglie. Hned. Teď. Zastavit se v Oxfordu, na koleji Svaté Magdalény a navštívit toho sympatického mladíka, kterého poznal na ...
POČKAT., uvědomil si. TADY NĚCO NEHRAJE.
Dlužno dodat, že JEHO záchranná brzda fungovala mnohem, mnohem líp, než číkoli jiná. Ne, že by podobné déjavu, neklamnou známku Postreinkarnačního syndromu nezažil už dřív, ale tady šlo o víc, tím si byl jist. Něco se dělo.
Udělá nejlépe, když zjistí, co - pokud možno ještě před tím, než se s Týmem přesune do Egypta. Už se nemohl dočkat, až je všechny uvidí.

***

Než Krásný prevít prošel dveřmi ordinace, byl Tým skoro kompletní. S výjimkou Oscara, pochopitelně. Prevítovým štěstím bylo, že mu vnímání běžného smrtelníka nedovolilo, zahlédnout napjatě vyčkávající skupinku v celé kráse. Byl by hned po ránu utrpěl šok.
Byli tu, ale schovávali se. Za oponou, umožňující běžným smrtelníkům vidět Svět poměrně hezký a přátelský. A nezbláznit se, mezi námi.
Jakmile vešel, upřeli na něj pohled, jaký se zpravidla upírá do čočky mikroskopu, na jehož sklíčku se momentálně odehrává něco moc, moc ošklivého.
TAK TEDY, pronesl Chmurný žnec, ZAČNEME.
A doktorka Elizabeth "Herdekbaba" Shortová nasadila mírně krvelačný úsměv a hlasem pohádkové babičky pronesla:
"Tak, zlatíčko...vítej ZPÁTKY."
To be continued....