Duben 2007

Pod kůži a hloub

11. dubna 2007 v 13:53 | Bosie a Slídilka |  Haló...jste tady?
*Významné odkašlání*. Slídilka se (sic) cítí lépe, jistě by tohle oprašování zvládla sama, ale drsná (chlapská) část Týmu přesto neodolá, aby tu neudělala trochu nepořádku další (společnou) kapitolou.
- Kauza Tarleton dosud nebyla uzavřena, ale pracuje se na tom. (A skandovat! A všichni! CHCE-ME BENA! CHCE-ME BENA! - jinak mi ho nedovolí, fňuk.)

14.

Londýn, Oliviino studio, o více než hodinu později...

Krásný prevít sténal. Tiše. Znělo to skoro jako ten zvuk, který zaslechnete, napnete-li uši v chlapecké internátní škole takhle kolem půlnoci. Olive z něj mrazilo v zádech, ale pochopitelně ji ani na vteřinu nenapadlo přestat...Poté udělala poslední tah, setřela pár kapek krve a políbila Prevíta na potem orosené rameno.
Vypadalo to dobře. Kurevsky dobře, dalo by se říct. Použila jedno z těch nádherných, gotických písem - pečlivě si vyhrála s každým detailem. Už se nemohla dočkat, až se tetování zahojí. Krásný prevít sice míval praštěné nápady, co se zdobení těla týkalo, ale tohle byla jednoznačně dobrá volba.
"Tortura skončila, prdelko...klidně lež, máme ještě chvilku času."
"Bolelo to nějak víc, než normálně," vydechl.
"Jsi přecitlivělej. Není ti špatně?"
"Trochu se mi točí hlava..."
"Odpočívej."
"Nechci tě zdržovat," usmál se zmámeně. Olive ho pohladila po vlasech.
"Nech si ty kecy. Jo, pravidla znáš - příštích pár týdnů..."
"Bez alkoholu, bez sexu a bez namáčení," zašklebil se.
"Správně," zasmála se. "Nebudu riskovat, že do tebe některý z těch tvých divochů ve slabé chvilce zatne zuby a zničí moje umělecký dílo."
Vyprskl smíchy.
"Máš dost zajímavou představu o tom, co dělám ve volném čase."
"Bojím se, že skutečnost ji zdaleka předčí," povzdechla si a nalila mu minerálku.

***
"On je zpátky?" řekla znepokojeně. V pichlavých očích se jí mihla vzpomínka. A nebyla hezká. Vypadala tak nějak...zamřížovaně.
Oscar si zapálil cigaretu.
"Mami, nezačínej - Tým se může přetrhnout, aby mě před ním varoval. Ty víš, že žádné varování není třeba. Můžu tě ujistit..."
Umlčela ho jediným gestem a raději změnila téma.
"Ráda bych věděla, kdy se hodláš oženit."
"Prosím?"
"Slyšel jsi. A netvař se, jako neviňátko - nemůžeš do padesáti jen řádit. Podívej se na Andrého."
"Pořád říkám, že je Gide zkaženej," pokrčil rameny. "Vždycky se tvářil, jako nejsvobodomyslnější tvor na zemi a stačil jeden výlet do Tunisu a hned do toho s Jackem praštili. Po pěti letech! Ta nezodpovědnost - hrůza."
"Srandičky..." odtušila Speranza chmurně. "Ale neboj, ono tě to brzy přejde. A když ne," dodala mstivě, "Najdu ti nějakou ženskou."

***

Řekněme si to na rovinu - Robbie Ross nebyl atraktivní. Vlastně ani tenkrát. Připomínal - jak kdysi trefně podotkl jistý historik - pubescentní ekvivalent mihule. (Dokonce ani členové Prevítího týmu prozatím nenašli vhodnější přirovnání - pozn. aut.)
Momentálně se však podobal mihuli ospalé, a co víc - převelice provinilé. Průvodkyně se ho ve dveřích Elizabethiny ordinace málem lekla.
"Do prčic," řekla.
"Dobré poledne," odvětil on. "Můžu dál?"
"Kliďánko, ale ostatní ještě nedorazili. Vypadáš příšerně. Co se stalo?"
"Bastet..." zanaříkal a padl jí do náruče. "Udělal jsem něco... něco naprosto úděsnýho."
"Ach tak...No, doufám, že jsi ho aspoň zahrabal dost hluboko. Malér teď před odjezdem nemůžeme potřebovat," prohlásila konverzačním tónem.
"Cože? Ale fuj, to je hnusnej humor," zamračil se.
"Promiň, profesionální deformace. Povídej."
"Já...já ti to snad ani nemůžu říct," sklouzl zpátky k bolestnému kňourání. Na okamžik zabojovala s chutí, probrat ho řádným proplesknutím.
"Tak co je?"
"Já...a Prevít...a...já...Přísahej, že to neřekneš Oscarovi."
Dlouze na něj hleděla. Velice tiše. Zkoumala ho, jako exotické zvířátko. Pak se - k jeho hrůze, paradoxně podbarvené částečnou úlevou - hurónsky rozchechtala.
Pozoroval, jak se svíjí a rychle dospíval k poznání, že jako kočku ji má daleko raději.
"Ale ale ale...náš pan Nepouštějte-Ho-Blíž narazil...Neboj, neřeknu mu to, nejsem sebevrah. A věř, nebo ne, mám tě docela ráda."
"Budete tam stát a drbat, nebo konečně půjdete dál?" ozvala se z ordinace Elizabeth.
"Hoďte sebou. Poslední porada před odjezdem," přidal se hlas s arabským přízvukem.
JSME VŠICHNI, dodal nejhlubší a nejprůraznější hlas v místnosti. Ten, který má z hlediska běhu věcí zpravidla to poslední slovo. MŮŽEME ZAČÍT.
***
A pak se to stalo. Do neuspořádaného chumlu růžové a purpurové nitě se definitivně zašmodrchala ta třetí - temně smaragdová. Co na tom, že její vlastník momentálně absolvoval divokou projížďku na maminčině zbrusu novém motocyklu a vlastník té purpurové vstával z lehátka, a snažil se nemyslet na palčivé tepání v čerstvé tetováži. Na vzdálenosti tu totiž vůbec, ale vůbec nezáleželo.
Zaburácel hrom, Osud zvedl prostředníček a Krásný prevít...


***
"Dane!" vyjekla Olive, ale to bylo to jediné, co stačila udělat. Pak už se jen dívala, jak se elegantně skládá k zemi. Vrhla se k němu a horečně ho propleskla. Zvedla mu nohy a přidržela je ve výšce...Naštěstí se probral okamžitě.
"Danny..."
"To je dobrý," hlesl blaženě. "Já...si...vzpomínám."
"Cože?" zavrtěla hlavou.
"Na všechno..."
"Kolik prstů ti ukazuju?"
"Š...šest."
Zvedla oči v sloup a udělala to jediné, co v podobné situaci může ten, který neví, co se stalo, udělat. Zavolala záchranku.

...a Krásný prevít si konečně Vzpomněl...


(Berte na vědomí, že Osud si zcela zaslouží, být pokládán za pěknou svini)


To be continued...