Miluj svého nepřítele

20. března 2007 v 19:02 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Je tady. Opravdu se Vám to nezdá. Zodpovědnější část Prevítího týmu se doopravdy pochlapila a propleskla Prevíta po bledých, pozvolna vychládajících tvářičkách. A on (zaplať pánbůh), zalapal po dechu a otevřel oči...Tady ho máte.
12.
Stále ještě Londýn, Prevítův byt, druhý den ráno...
"Dobré ráno," řekl Prevít, jako by se nechumelilo. Robbie Ross si protřel oči a s úděsem, který si dovede představit jen ten, který Ví (nebo alespoň tuší), seznal, že se mu to celé nezdálo. V kombinaci s pekelnou kocovinou mělo to zjištění průraznost střely dum dum - měl co dělat, aby ho nesrazilo z postele.
Odkryl růžek přikrývky. Ne, nemělo smysl si to ověřovat - doopravdy byl nahý. A, narozdíl od Krásného prevíta, který se s hrnkem kávy a holým zadkem klidně producíroval sluncem prozářenou ložnicí, ho to uvádělo do rozpaků.
"Kafe?"
"Ehm. Jo. Děkuju."
"Není zač."
"Poslyš, já..."
"Hele, ušetři mě...," pozvedl Prevít s okouzlujícím úsměvem ruce na obranu. "Je jednadvacáté století. Nemusíme si nic vysvětlovat, že ne?"
Jednadvacáté století...co toho kluka zabít a hodit do Temže? Ne, to by Oscar nikdy nepochopil. Bože, jestli se tohle dozví....
"Ech...samozřejmě. Prostě se to včera trošku..."
"Zvrtlo," doplnil Prevít. Posadil se na kraj postele, vlepil konsternovanému Robbiemu zcela neviktoriánský polibek a zároveň z něj stáhl deku.
"Ale bylo to fajn. Nebyl bych proti, kdyby se to...zvrtlo častěji. Škoda, že odjíždíš."
"Škoda, " zamumlal kdosi Robbieho ústy a strčil Prevítovi jazyk do pusy.
Bylo to krásné. Bylo to dokonalé a - jak si Robbie navzdory vší provinilosti čím dál víc uvědomoval - daleko spontánnější, než všechno, co doposud prožil. Sex s Prevítem byl nekomplikovaný. Ne tak něžný a láskyplný, jako s Oscarem, ale oproti němu poskytoval také nezanedbatelnou chuť čehosi, co by každopádně dělat neměl. Zakázané ovoce dovede být pěkné svinstvo. A nejhorší na něm je, že dovede být návykové. Dostat se do širší distribuce, vydělali by na něm ovocnářští giganti balík. To ale Robbie netušil. Prozatím se jen cítil provinile. Velmi provinile, protože - narozdíl od zcela bezstarostného a zdravě promiskuitního Prevíta -VĚDĚL.
***
Mezitím, v aseptické ordinaci na opačném konci Londýna, zpovídala Elizabeth "Herdekbaba" Shortová zbrusu nového pacienta. Na první pohled vypadal, jako mladý, drobný muž kolem třicítky. Velmi sympatický. S plavými vlasy, orlím nosem a jemným úsměvem. Vypadal neškodně, ale ona Věděla své. Nebo...přinejmenším tušila.
Poslouchala průběh jeho děsivých nočních můr, plných uniforem, zelených vlajek a planoucích pochodní a s čím dál chápavějším úsměvem sáhla do zásuvky. Vytáhla knihu. Na obálce se skvěl portrét mladého muže. Na koni. V uniformě. S nabroušenou šavlí a zelenou vlajkou.
Usmála se ještě víc a Průvodkyně, nenápadně uvelebená na polštářku nad radiátorem topení, zvedla oči v sloup v neuctivém Jen se nezblázni...Po včerejším večeru neměla na obvyklé hry ani pomyšlení. Robbie jí dělal starosti. To, kam večer dospěl, se jí vůbec, ale vůbec nelíbilo...Pro jistotu se zašklebila ještě víc.
Elizabeth si přesto neodpustila vítězoslavné mrknutí. Ještě pořád byla ve formě, ne, že ne. VIDĚLA ho. Nebo spíš - viděla do něj. Hlouběji, než by tušil.
Tohle nebyl Současník. A viktorián také ne. To drobné, milé ztělesnění patriotických nočních můr mělo kořeny o nějakých sto let dál.
"Řekněte mi, Bene," zeptala se přívětivě. "Máte zbrojní pas?"
"Prosím?" užasl.
"Střílíte?"
"Jezdím na paintball, ale...jak to souvisí s - "
"No, myslím, že se k jádru vašeho problému brzy dostaneme," řekla a zapálila si doutník.
"Jde jen o to, vzpomenout si," pronesla hlasem zlé ( nebo přinejmenším velice poťouchlé) sudičky a posunula k němu po desce stolu knihu.
Ohromeně si ji vzal a přečetl si název. Zněl:
The Green Dragoon...
"Chudáček," politovala ho Průvodkyně, jakmile za ním zapadly dveře. "Bude mít pěknou depku. Víš, že jsem ho nedávno zahlédla na nějaké protiválečné demonstraci? A víš, co ještě? Je vegetarián. A dobrovolný dárce krve. A voní," dodala překvapivě.
"Slabost pro krásný prevíty?" poškrábala jí Hradekbaba pobaveně za ušima.
"Ani ne. Spíš...deprese, způsobená faktem, že Reinkarnace je jedním z nejkrutějších z božích mlýnů."
"Ty a náboženství? Ale fuj...Jako bys nevěděla, že na každého jednou dojde. A je úplně fuk, kterej pan Laskavě-Mi-Líbejte-Paty to nakonec zařídí. Miluju ty kňouraly, kteří naříkají nad osudem...nemají tušení, jak hnusně je život ve skutečnosti spravedlivej."
"Odpornej cyniku," zamručela Průvodkyně, ale už se usmívala. Elizabethin přístup nevyhlížel nejpřátelštěji, ale oproti New Age žvanilům měl jistou výhodu. Byl realistický.
Přijmout její náhled na tu změť neuspořádaných čar, po nichž si to svět od nepaměti sviští, nebylo jednoduché, ale zase odpadal ten starý, známý pád z magických výšin přímo na hubu. Po nějakých dvou tisících letech existence tuhle drobnost nepochybně dovedete ocenit...
To be continued...

Nezbytná poznámka k druhé polovině kapitoly: Použití ryze "neprevítí" (zde pouze "vycpávkové") historické postavy bylo způsobeno neůplností podkladových materálů. (Tj. bordelem v inkriminovaných deskách.:o)). Přítomnost této (čtenářům IDLM nesporně povědomé) postavy nicméně omlouvá fakt, že byla Prevítím týmem, (samozřejmě po bedlivém prozkoumání historických sounáležitostí) oficiálně uznána ke skupince Historicky profláknutých Krásných prevítů patřit. Pánská část Prevítího týmu též navrhovala, že by nebylo špatné, prozkoumat její "prevítí" vztah s jistou Mary Darby Robinsonovou a učinit tak zadost i heterosexuální linii příběhu. Dámská část prozatím protestuje s tím, že červenou knihovnu psát neumí. Nesporně si neuvědomuje černohumorný potenciál, vyplývající ze "syndromu horké plotny" (dále jen SHP, tento fenomén bude vysvětlen později...), kterým by ona dáma nesporně trpěla. Nu což. Žádný strach, milí (zbylí) čtenáři.
Brzy dojde k referendu. Hin sa hukáže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatrix Beatrix | 20. března 2007 v 20:33 | Reagovat

Neboj, ono se ještě blýskne na lepší časy a bude tu tak narváno, že bude kolabovat blog...

2 S., S., | 21. března 2007 v 14:52 | Reagovat

Nevím,nevím...:o) Uvidíme. Každopádně ale děkujeme za neutuchající podporu!

3 Wee-wees Wee-wees | Web | 21. března 2007 v 21:38 | Reagovat

Neutuchající podpora dvě se hlásí s průrazností střely dum-dum! :o)))

Bezva jako vždycky, co víc dodat?  :o)

4 Regila Regila | 22. března 2007 v 10:16 | Reagovat

Poslušně hlásím, že čtenáři se rozmnožují, narazila jsem tady na to v podstatě náhodou, ale hned se hlásím do řad neutuchající podpory... Nádhera.

5 S., S., | 22. března 2007 v 17:59 | Reagovat

Wee-wees, Prevítí tým juchá, že jsi vytrvala a na Prevíta nezanevřela! Díky, milá básnířko! (Prevít to sice nepřizná, ale moc by se mu stýskalo...:o)

Prevítí tým také nadšeně vítá novou čtenářku! A zároveň Slídilčiným prostřednictvím děkuje za milý koment.:)

6 Honza Honza | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 12:39 | Reagovat

Souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama