Březen 2007

Všchno je jak má být

28. března 2007 v 12:27 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Opravdu. Opravdu nám na Prevíta tentokrát stačilo pouhých osm dní. Dlužno dodat, že dní nikoli idylických, nýbrž plných zuřivých telefonických debat na téma : Chceme novou postavu, nebo ne?
Ke konsensu dosud nedošlo, neboť trvám na tom, že Ben NENÍ viktoriánský provokatér a tudíž tu nemá co dělat. (Dost na tom, že se mi coby Spojenec vnutil do IDLM, kde si pro sebe uzurpuje čím dál větší a osobnější prostor.) Schlíple však přiznávám, že mě Bosie přece jen ukecal, abych mu připsala takovou malou, maličkou scéničku v kapitole, nazvané "Velká postreinkarnační párty", argumentujíc, že tam budou přece všichni...včetně Benova portrétisty, Sira Joshuy Reynoldse. (Tak jakýpak copak.) Dobrá, prevíte...máš ho mít. Ale piš si, že si to ještě vyberu.
Tolik k drahému plukovníkovi...a teď se pojďme věnovat tomu, komu je tento projekt věnován.
13.
Dublin, Merrion street, ten samý den odpoledne...
Ještě pořád bydlela tady. Ne, ještě pořád ne. Už zase, opravil se v duchu, utáhl popruh krosny pevněji a s úsměvem vešel do domu. Nenamáhal se hledat ji nahoře - příšerné zvuky ze zadního dvora nasvědčovaly tomu, že je v dílně a pracuje na dalším ze svých mazlíčků. Momentálně stavěla třetí a navzdory šedesátce za hrbem, jak říkávala, toho ještě hned tak nenechá. Ne, vážení a milí historici, Lady Speranza Wildeová se nezměnila ani za mák. Jen svou nezměrnou tvůrčí energii obrátila poněkud jiným směrem. Směrem, který se Oscarovi v jeho současném rozpoložení zamlouval mnohem víc, než filozofické debaty a psaní poezie.
Z pološera malé dílny tryskal proud jisker.
Musel pořádně zvýšit hlas, aby překřičel ječící rozbrušovačku, ale na třetí pokus ho konečně zaregistrovala a ten zatracený krám vypnula.
Sundala si ochranný kryt a láskyplně otevřela náruč.
"No zapaťpánbůh, že jsi doma. Co tě zdrželo?"
"To je na delší povídání. Co kdyby sis dala pauzu a šla mě pořádně přivítat?"
"Nejsi zase v průšvihu, miláčku, viď, že ne?"
"Ne ve větším, než ty," vytáhl z kapsy džín hrst pokutových lístků a podal jí je. Pobaveně zvedla obočí.
"Ráda vidím, že tvůj drahoušek pořád tak skvěle šlape..."
"Jezdí fantasticky. Jako všechny tvoje kousky, mami," dal jí Oscar pusu na tvář a s úlevou, kterou necítil celé týdny, zabouchl dveře za vtíravou myšlenkou na to, co se mometálně děje v Londýně. Z čistě praktického hlediska nemohl udělat líp.
***
"Cože, UŽ včera? Ty mrňavej zvrhlíku..." zašklebila se Olive a plácla Prevíta přes zadek.
"Nemoralizuj, proto tu nejsem," zasmál se Prevít a rozhlédl se po malém, čisťounkém tetovacím studiu.
"Ach tak," řekla zklamaně. "Začínala jsem se těšit na pikantní detaily."
"Možná příště. Uděláš mi novou kérku?"
"Jseš si jistej?"
"Naprosto. Jen text, žádný obrázek, nemělo by to trvat dlouho."
"Tak dobře," opláchla si ruce v malém, černém umývadle. "Co by to mělo být? A kam to chceš?"
Krásný prevít se otočil zády a ukázal na šíji, těsně pod hranici vlasů.
"Sem. Jen jedno písmeno. Dvojité Vé...Napadlo mě to těsně před probuzením, nevím, proč. Ale mám pocit, že to musím udělat."
"Jsi naprostej cvok. Opravdu si to nechceš nechat trochu rozležet v hlavě?"
"Olivko, jak dlouho mě znáš?"
"Ach jo...tak dobře. Další zákazník mi přijde na jedenáctou," pohlédla na hodinky. "Stihnu si s tím krásně vyhrát..."
***
TO JE MIMOŘÁDNĚ STUPIDNÍ NÁPAD, usoudil Chmurný žnec.
"Taky si myslím," povzdechla si Průvodkyně. "Mohl by mu to pomoct si Vzpomenout, krucihýml."
OSCAR JE ALE V IRSKU, NE? ANI KRÁSNÝ PREVÍT NENDISPONUJE TAKOVOU PALIČATOSTÍ, ABY HO OKAMŽITĚ VYRAZIL HLEDAT.
"Říkej si co chceš - žádná vzdálenost mezi ním a Krásným prevítem není dost velká," řekla zachmuřeně a s tichým zaprskáním zmizela pod kobercem světa, který Vidíme.
Smrť ještě chvilku poslouchal kvílení Oliviny tetovací jehly a pak Průvodkyni (samozřejmě mnohem důstojněji) následoval. Tady už nemohli udělat absolutně nic.
To be continued...

Miluj svého nepřítele

20. března 2007 v 19:02 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Je tady. Opravdu se Vám to nezdá. Zodpovědnější část Prevítího týmu se doopravdy pochlapila a propleskla Prevíta po bledých, pozvolna vychládajících tvářičkách. A on (zaplať pánbůh), zalapal po dechu a otevřel oči...Tady ho máte.
12.
Stále ještě Londýn, Prevítův byt, druhý den ráno...
"Dobré ráno," řekl Prevít, jako by se nechumelilo. Robbie Ross si protřel oči a s úděsem, který si dovede představit jen ten, který Ví (nebo alespoň tuší), seznal, že se mu to celé nezdálo. V kombinaci s pekelnou kocovinou mělo to zjištění průraznost střely dum dum - měl co dělat, aby ho nesrazilo z postele.
Odkryl růžek přikrývky. Ne, nemělo smysl si to ověřovat - doopravdy byl nahý. A, narozdíl od Krásného prevíta, který se s hrnkem kávy a holým zadkem klidně producíroval sluncem prozářenou ložnicí, ho to uvádělo do rozpaků.
"Kafe?"
"Ehm. Jo. Děkuju."
"Není zač."
"Poslyš, já..."
"Hele, ušetři mě...," pozvedl Prevít s okouzlujícím úsměvem ruce na obranu. "Je jednadvacáté století. Nemusíme si nic vysvětlovat, že ne?"
Jednadvacáté století...co toho kluka zabít a hodit do Temže? Ne, to by Oscar nikdy nepochopil. Bože, jestli se tohle dozví....
"Ech...samozřejmě. Prostě se to včera trošku..."
"Zvrtlo," doplnil Prevít. Posadil se na kraj postele, vlepil konsternovanému Robbiemu zcela neviktoriánský polibek a zároveň z něj stáhl deku.
"Ale bylo to fajn. Nebyl bych proti, kdyby se to...zvrtlo častěji. Škoda, že odjíždíš."
"Škoda, " zamumlal kdosi Robbieho ústy a strčil Prevítovi jazyk do pusy.
Bylo to krásné. Bylo to dokonalé a - jak si Robbie navzdory vší provinilosti čím dál víc uvědomoval - daleko spontánnější, než všechno, co doposud prožil. Sex s Prevítem byl nekomplikovaný. Ne tak něžný a láskyplný, jako s Oscarem, ale oproti němu poskytoval také nezanedbatelnou chuť čehosi, co by každopádně dělat neměl. Zakázané ovoce dovede být pěkné svinstvo. A nejhorší na něm je, že dovede být návykové. Dostat se do širší distribuce, vydělali by na něm ovocnářští giganti balík. To ale Robbie netušil. Prozatím se jen cítil provinile. Velmi provinile, protože - narozdíl od zcela bezstarostného a zdravě promiskuitního Prevíta -VĚDĚL.
***
Mezitím, v aseptické ordinaci na opačném konci Londýna, zpovídala Elizabeth "Herdekbaba" Shortová zbrusu nového pacienta. Na první pohled vypadal, jako mladý, drobný muž kolem třicítky. Velmi sympatický. S plavými vlasy, orlím nosem a jemným úsměvem. Vypadal neškodně, ale ona Věděla své. Nebo...přinejmenším tušila.
Poslouchala průběh jeho děsivých nočních můr, plných uniforem, zelených vlajek a planoucích pochodní a s čím dál chápavějším úsměvem sáhla do zásuvky. Vytáhla knihu. Na obálce se skvěl portrét mladého muže. Na koni. V uniformě. S nabroušenou šavlí a zelenou vlajkou.
Usmála se ještě víc a Průvodkyně, nenápadně uvelebená na polštářku nad radiátorem topení, zvedla oči v sloup v neuctivém Jen se nezblázni...Po včerejším večeru neměla na obvyklé hry ani pomyšlení. Robbie jí dělal starosti. To, kam večer dospěl, se jí vůbec, ale vůbec nelíbilo...Pro jistotu se zašklebila ještě víc.
Elizabeth si přesto neodpustila vítězoslavné mrknutí. Ještě pořád byla ve formě, ne, že ne. VIDĚLA ho. Nebo spíš - viděla do něj. Hlouběji, než by tušil.
Tohle nebyl Současník. A viktorián také ne. To drobné, milé ztělesnění patriotických nočních můr mělo kořeny o nějakých sto let dál.
"Řekněte mi, Bene," zeptala se přívětivě. "Máte zbrojní pas?"
"Prosím?" užasl.
"Střílíte?"
"Jezdím na paintball, ale...jak to souvisí s - "
"No, myslím, že se k jádru vašeho problému brzy dostaneme," řekla a zapálila si doutník.
"Jde jen o to, vzpomenout si," pronesla hlasem zlé ( nebo přinejmenším velice poťouchlé) sudičky a posunula k němu po desce stolu knihu.
Ohromeně si ji vzal a přečetl si název. Zněl:
The Green Dragoon...
"Chudáček," politovala ho Průvodkyně, jakmile za ním zapadly dveře. "Bude mít pěknou depku. Víš, že jsem ho nedávno zahlédla na nějaké protiválečné demonstraci? A víš, co ještě? Je vegetarián. A dobrovolný dárce krve. A voní," dodala překvapivě.
"Slabost pro krásný prevíty?" poškrábala jí Hradekbaba pobaveně za ušima.
"Ani ne. Spíš...deprese, způsobená faktem, že Reinkarnace je jedním z nejkrutějších z božích mlýnů."
"Ty a náboženství? Ale fuj...Jako bys nevěděla, že na každého jednou dojde. A je úplně fuk, kterej pan Laskavě-Mi-Líbejte-Paty to nakonec zařídí. Miluju ty kňouraly, kteří naříkají nad osudem...nemají tušení, jak hnusně je život ve skutečnosti spravedlivej."
"Odpornej cyniku," zamručela Průvodkyně, ale už se usmívala. Elizabethin přístup nevyhlížel nejpřátelštěji, ale oproti New Age žvanilům měl jistou výhodu. Byl realistický.
Přijmout její náhled na tu změť neuspořádaných čar, po nichž si to svět od nepaměti sviští, nebylo jednoduché, ale zase odpadal ten starý, známý pád z magických výšin přímo na hubu. Po nějakých dvou tisících letech existence tuhle drobnost nepochybně dovedete ocenit...
To be continued...

Nezbytná poznámka k druhé polovině kapitoly: Použití ryze "neprevítí" (zde pouze "vycpávkové") historické postavy bylo způsobeno neůplností podkladových materálů. (Tj. bordelem v inkriminovaných deskách.:o)). Přítomnost této (čtenářům IDLM nesporně povědomé) postavy nicméně omlouvá fakt, že byla Prevítím týmem, (samozřejmě po bedlivém prozkoumání historických sounáležitostí) oficiálně uznána ke skupince Historicky profláknutých Krásných prevítů patřit. Pánská část Prevítího týmu též navrhovala, že by nebylo špatné, prozkoumat její "prevítí" vztah s jistou Mary Darby Robinsonovou a učinit tak zadost i heterosexuální linii příběhu. Dámská část prozatím protestuje s tím, že červenou knihovnu psát neumí. Nesporně si neuvědomuje černohumorný potenciál, vyplývající ze "syndromu horké plotny" (dále jen SHP, tento fenomén bude vysvětlen později...), kterým by ona dáma nesporně trpěla. Nu což. Žádný strach, milí (zbylí) čtenáři.
Brzy dojde k referendu. Hin sa hukáže.