Únor 2007

Noci s nepřítelem

20. února 2007 v 12:52 | Slídilka (Bosie se stále fláká...:o) |  Haló...jste tady?
Měla bych se učit. Repríza mého zatím nejtěžšího představení klepe na dveře. Nicméně - namíří-li na vás někdo ostře nabitý banán, zatraceně si rozmyslíte, neoprášit místo toho další kapitolu...:o) Tady ji máte.

11.
Londýn, bar "U ztracený vzpomínky", cosi jako Současnost...

Na ty dva byl doopravdy zvláštní pohled. Zasvěceného by z něj regulérně mrazilo v zádech a donutilo ho, okamžitě opustit scénu. Zanícený odborník na konkurenční vztahy by okamžitě vytáhl poznámkový blok. A pokud by se tohle setkání odehrávalo ve světě drsných predátorů, přihlížející zoolog by jistě poznamenal cosi o dvou "naježených alfa-samcích, kteří si co nevidět vysvětlí vztahy ve smečce, jako takové".
Olive nic takového samozřejmě nenapadlo. Kliďánko přistoupila blíž a vzájemně je představila.
"Dan," usmál se (kupodivu) přátelsky Krásný prevít a vztáhl ruku.
Robbie se na okamžik zabýval bohulibou představou, kterak mu ji láme, ale pak se také usmál. I když úsměvem pacienta, podstupujícího kolonoskopii.
"Robert Ross," řekl a stiskl mu studenou dlaň.
"Počkej, vždyť já tě vlastně znám!" zajásal znenadání Krásný prevít. "Nechodils vloni na literaturu k Wilkinsonovi?" dodal, než se Robbiemu stačilo orosit čelo.
"Já ty přednášky moc nestíhal...ty, počkej - taky si tě pamatuju!" podařilo se mu předvést stejný výraz připitomělého nadšení, jaký se momentálně skvěl na Prevítově tváři.
"No jasně! Daniel Douglas! Nepořádals předloni Poetry Camp?"
"Jo! Ve Stratfordu! Letos mi chybělo pár zkoušek z frániny, nestíhám. Rušil jsem ho na poslední chvíli. Myslím, že mě kvůli tomu chce zavraždit přinejmenším polovina koleje Svatý Magdalény, ale co naděláš..."
To máš čirou náhodou pravdu, zachechtal se zlomyslný tvor, ukrytý těsně za Robbieho přátelským úsměvem. Ale nebude to kvůli Poetry campu. Ani v nejmenším...
"Nabral sis toho moc," pohladila ho Olive po paži.
"Teď na pár týdnů vypadnu," políbil ji na tvář, vzal ji kolem ramen a nic zlého netuše, vzhlédl k Robbiemu.
"A co ty? Budeš tu trčet celý léto, nebo taky zmizíš z Anglie?"
"Taky mám po zkouškách, za pár dní jedu do Egypta," vyklouzlo mu z úst.
"Ty se máš. Nebyl jsem tam věky," povzdechl si Krásný prevít zasněně.
Měl větší pravdu, než by byl býval tušil.
Kdesi daleko (čistě z metafyzického hlediska mnohem blíž, než byste tušili), se mezi tím dělo cosi velmi zvláštního. Cosi, co nikdo ze zůčastněných nečekal.
Cosi, co bylo od Osudu opravdu, ale opravdu nefér.
Purpurově rudá Nit se k Růžové přiblížila víc, než je zdrávo a k dovršení všeho o ni zavadila. Ba co víc - zašmodrchala se do ní. Uvázla v zapleteném uzlu.
Ta, která vidí si v nenápadném úkrytu za láhví karibského rumu rozhořčeně odfrkla. Takovou komplikaci nemohla potřebovat. Rozhodně ne teď.
Nicméně večer plynul dál, jako by se nechumelilo.
Trojice si nechala namíchat další Postreinkarnační trauma a navzdory (stále komplikovanější) Skutečnosti se bavila stále lehkovážněji. Robbie si přisedl blíž. A když mu rozesmátý Krásný prevít o chvíli později položil ruku kolem ramen a trochu ho k sobě přitiskl, ani ho nenapadlo, že by proti tomu jednoznačnému gestu měl protestovat...Odešli spolu.

***

Průvodkyně konečně vyklouzla z barových dveří a pelášila za Elizabeth, zježená hrůzou. Barman, který ji samozřejmě nezpozoroval, do rána marně přemýšlel, co mu u všech všudy mohlo spustit takový záchvat alergie.
O kus dál si Oscar balil bágl na cestu do rodného Dublinu a vůbec netušil, která bije. Zkrátka, celý svět si to dál metelil po svých neuspořádaných drahách a dělal nelogické odbočky. Obvyklý chaos.
Život se mu říká.


To be continued...

Postreinkarnační trauma

1. února 2007 v 15:20 | Slídilka a Bosie, kdysi dávno |  Haló...jste tady?
Jak bylo slíbeno (no, ne tak docela slíbeno, ale naznačeno...), nová kapitola se to objevila o něco dříve, než jste čekali. (Jupí! Sami tomu nevěříme...:)
10.
Stále ten samý den, o necelou hodinku později...
Vlastník růžové Nitě si kliďánko pohvizdoval. Asi jako malý kluk, když si chce dodat odvahy. Vlastně to dělal z téhož důvodu. Pořád nemohl přestat myslet na Oscarův výraz, když po ustaraných členech Týmu metal ty své (velmi přesvědčivé) argumenty. Jemu tedy tolik přesvědčivé nepřipadaly. Na to znal Oscara příliš dlouho. A příliš dobře. Nebo si to alespoň myslel. Měl všechny důvody se domnívat, že to celé skončilo, ale stačilo zavzpomínat na Prevítův hadí úsměv a dlouhé řasy a věděl, že je na průšvih zaděláno. Stejně, jako Tenkrát. Pomyšlení, že by se všechno mohlo vrátit do starých kolejí, ho přivádělo k šílenství. Nelíbilo se mu. Ani trošku.
Vlastně je dobře, že Oscar odjíždí. Riziko konfrontace s Krásným prevítem se tím sníží na minimum...
Robbie spokojeně vyplivl žvýkačku a konečně vešel do baru "U ztracený vzpomínky".
Olive si všiml hned mezi dveřmi - ta holka byla všechno možné, jen ne nenápadná. Mávala na něj a hulákala přes celý podnik.
On však uviděl cosi, co jeho vnímání zkroutilo, jako paragraf a jeho žaludek ještě víc. Cosi, co jeho už tak týranou představivost donutilo zaůpět: ÁÁÁ , DO PRDELE...
"Kde jseš, híml, čekáme na tebe hodinu," řekla Olive.
"Robbie? ROBBIE, je ti něco?" znejistěla, když si konečně všimla, jak se tváří.
Vlastník růžové nitě nasucho polkl a obrátil se k baru.
"Co absolutně nejsilnějšího tu máte? Potřebuju vzpruhu," řekl tiše.
A Osud se cynicky uchechtl a vykouzlil na tváři Krásného prevíta ještě krásnější úsměv, než kdy před tím.
"Dej si Postreinkarnační trauma," usmál se. "To by postavilo na nohy i mrtvýho."

***
Někteří lidé jsou tajně přesvědčeni o tom, že Reinkarnace je jedním z Božích mlýnů. Robbie Ross si to nikdy nemyslel víc, než teď.
Protože (víření bubnů a Wágner v pozadí)...
KRÁSNÝ PREVÍT BYL ZPÁTKY!
Očividně se také přiblížil k Týmu víc, než si Oscar myslel.
A - navzdory neviktoriánsky zježeným vlasům a piercingu ve spodním rtu - vypadal báječně. Což byla, řekněme si to na rovinu, vážně špatná zpráva...

To be continued...