Skupinová terapie

23. ledna 2007 v 12:00 | Slídilka a Bosie, kdysi dávno |  Haló...jste tady?
Tadáá...další kapitola. Tak dobře - příště žádné slibování, že tu bude častěji a dřív. Tohle totiž nikdo neví...zvlášť, když byl Prevítí projekt hozen především na Slídilčina záda. Ach jo...:)

9.
Elizabethina ordinace. Tentýž den, jen o něco později.
Když se setkají staří přátelé, bývá to moc fajn. Když se setkají dva členové Týmu, dostane fráze "Tebe jsem neviděl nejmíň sto let" úplně nový rozměr. Především proto, že mohou mít pravdu.
Robbie Ross naštěstí patřil k vyvoleným, kteří téměř okamžitě vědí, na koho se dívají. K oné malé hrstičce lidí, kteří se zkrátka VZPOMENOU.
Momentálně seděl v křesle, vyhrazeném Elizabethiným pacientům, pevně svíral Oscarovu ruku a cítil se pod psa.
Oscar přesně poznával ten jeho pohled - VÍM-ŽE-HO-MILUJEŠ-ALE-VÍM-ŽE-TI-UBLÍŽÍ, kdykoli přišla řeč na Krásného prevíta. Věděl, že by ho měl v tomto ohledu uklidnit - protože než si Bosieho znovu pustit k tělu, to už by si spíš ukousl hlavu a snědl ji - ale už toho podezírání začínal mít plné zuby. Nejradši by ho praštil. Ničilo ho, že mu nevěří. Ta neustálá starost, aby Prevítovi opět nepadl do spárů, ho doopravdy začínala štvát.
"Co kdybys na nějaký čas odjel?" přilil Robbie hebkým hláskem další kapku do už tak přeplněného poháru Oscarova sebeovládání.
"Opakuješ se," odsekl Oscar. "Možná se domníváš, že se to v rámci sta let ztratí, ale ujišťuji tě, že to tak není."
"Podívej, vím, že tě štvu, ale to jen proto, že se o tebe bojím!"
"Já VÍM!" zasténal Oscar. "A to mě právě přivádí k šílenství! Co kdyby sis - ne, co kdybyste si vy všichni," ohlédl se po rezignovaně civících členech Týmu, " konečně připustili, že nejsem ta viktoriánská padavka, za kterou jste mě pár let měli právo považovat? Tenhle přístup ještě chápu u Robbieho, nebo u Johna, kteří nemají páru, kým jsem byl před tím. Ale vy - a to se týká především tebe, Bastet - a nech na pokoji ty rybičky, když s tebou mluvím - vy jste se mnou absolvovali ty nejšílenější mise. Víte, kdo jsem. Čeho se bojíte? Že do toho zase spadnu a ztratím soudnost? Že se zase nechám zmanipulovat? Že se na vás vykašlu? Myslel jsem si, že samotná existence Týmu stojí na důvěře."
"Nikdo přece netvrdí, že...," vložil se do celé záležitosti mírným hlasem Anup.
"Ne, vážně? Tvrdils, že ti jde především o utajení. Na tom naše práce stojí, v tom máš naprostou pravdu. Anupe...já víc než kdo jiný dobře vím, co je Bosie zač. A je mi fuk, kolik let od Té doby uplynulo, někteří lidé se zkrátka nemění. Ten kluk je neřízená střela. Vždycky byl. A jsem rád, že jste mě varovali, že ho mám v patách, ne že ne. Ale zároveň bych vás rád upozornil, že si poradím sám. Tohle zvládnu. Nepřiblíží se k Týmu ani na deset metrů. A k jeho tajemstvím už vůbec ne. Slibuju."
Mlčeli. A pozorovali ho. S tím nanervylezoucím výrazem, zvaným MY-VÍME-SVOJE.
Oscar si tiše povzdechl.
"Co se pro změnu bavit o něčem rozumném?"
"Ehm..." odkašlal si Anup, čímž dal najevo, že je toto téma - alespoň pro tentokrát - uzavřené.
"Především chci říct, jak velice si cením toho, že jste se tu všichni sešli. A poděkovat Elizabeth, že naše setkání umožnila. Čtvrtého odjíždím s Průvodkyní do Egypta - jak všichni víte, uplynulo šest let od té doby, co Mungojerrie..."
Na krátký okamžik se odmlčel. Průvodkyně se vykašlala na akvárium a sklopila oči. Herdekbaba ji jemně poplácala po zádech.
"Zkrátka," pokračoval mírně rozechvělým hlasem Anup, "Chceme navštívit memfidské pohřebiště a ještě jednou zkusit zjistit, kam zmizel. A jestli se dá něco dělat. Já vím, je to záležitost výhradně Staré části týmu, ale jestli se někdo z Viktoriánů chce přidat, uvítám jakoukoli pomoc."
"Vracím se teď na pár dní do Irska," usmál se Oscar, "Ale do čtvrtého budu zpátky. Pojedu."
"Díky," řekla tiše Průvodkyně. Tohle byla osobní záležitost. Velice bolavá. Víc, než ostatní tušili.
"Ehm, jela bych taky," podotkla Herdekbaba," Ale nemůžu riskovat, že se mi tu pacienti zatím vzájemně povraždí. Ale budu na drátě. Jsem vaše Londýnská základna. Vždyť víte."
"Jako za starých časů," zašklebil se Anup.
SE MNOU MŮŽETE POČÍTAT, dodal Smrť. (A znělo to, jako když dopadne rána Osudu - ale možná to bylo jen tím Hlasem.)
"Lidi, budu muset jít," kníkl Robbie a vytáhl z kapsy mobil. "Mám rande s Olive."
"S BOSIEHO Olive?" pozvedla Elizabeth obočí.
"Jo, s tou. Ale neboj, ještě to Neví."
"Dávej na sebe pozor," povzdechla si Průvodkyně. "Mám takovej pocit, že bys mohl narazit na nějakou nepříjemnost..."

***
Měla pravdu. Ostatně, kočky se mýlí málokdy - jen by nerady, aby se o tom vědělo. K purpurovému a zelenému Vláknu se přidalo ještě třetí. Sladce růžové, což bylo, vzhledem k okolnostem, poněkud fádní, ale co můžete dělat. Krásný prevít zatím klidně usrkával koktejl, plkal s kamarádkou a neměl tušení, jaká mračna se nad ním stahují. Tiše a nenápadně, jako vždycky. Když to vezmete kolem a kolem - osudové zvraty jsou v tomto ohledu vlastně převelice škodolibé. Možná ještě škodolibější, než všechny kočky světa.
To be continued....


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wee-wees Wee-wees | Web | 23. ledna 2007 v 15:59 | Reagovat

...a nech ty rybičky, když s tebou mluvím!

Bezvadné jako vždycky, jen ta řídká periodicita mě silně nevyhovuje :o)

2 Slídilka Slídilka | 23. ledna 2007 v 17:43 | Reagovat

Děkujík...nechci nic slibovat, ale pracuje se na částečném zrychlení...:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama