Leden 2007

Skupinová terapie

23. ledna 2007 v 12:00 | Slídilka a Bosie, kdysi dávno |  Haló...jste tady?
Tadáá...další kapitola. Tak dobře - příště žádné slibování, že tu bude častěji a dřív. Tohle totiž nikdo neví...zvlášť, když byl Prevítí projekt hozen především na Slídilčina záda. Ach jo...:)

9.
Elizabethina ordinace. Tentýž den, jen o něco později.
Když se setkají staří přátelé, bývá to moc fajn. Když se setkají dva členové Týmu, dostane fráze "Tebe jsem neviděl nejmíň sto let" úplně nový rozměr. Především proto, že mohou mít pravdu.
Robbie Ross naštěstí patřil k vyvoleným, kteří téměř okamžitě vědí, na koho se dívají. K oné malé hrstičce lidí, kteří se zkrátka VZPOMENOU.
Momentálně seděl v křesle, vyhrazeném Elizabethiným pacientům, pevně svíral Oscarovu ruku a cítil se pod psa.
Oscar přesně poznával ten jeho pohled - VÍM-ŽE-HO-MILUJEŠ-ALE-VÍM-ŽE-TI-UBLÍŽÍ, kdykoli přišla řeč na Krásného prevíta. Věděl, že by ho měl v tomto ohledu uklidnit - protože než si Bosieho znovu pustit k tělu, to už by si spíš ukousl hlavu a snědl ji - ale už toho podezírání začínal mít plné zuby. Nejradši by ho praštil. Ničilo ho, že mu nevěří. Ta neustálá starost, aby Prevítovi opět nepadl do spárů, ho doopravdy začínala štvát.
"Co kdybys na nějaký čas odjel?" přilil Robbie hebkým hláskem další kapku do už tak přeplněného poháru Oscarova sebeovládání.
"Opakuješ se," odsekl Oscar. "Možná se domníváš, že se to v rámci sta let ztratí, ale ujišťuji tě, že to tak není."
"Podívej, vím, že tě štvu, ale to jen proto, že se o tebe bojím!"
"Já VÍM!" zasténal Oscar. "A to mě právě přivádí k šílenství! Co kdyby sis - ne, co kdybyste si vy všichni," ohlédl se po rezignovaně civících členech Týmu, " konečně připustili, že nejsem ta viktoriánská padavka, za kterou jste mě pár let měli právo považovat? Tenhle přístup ještě chápu u Robbieho, nebo u Johna, kteří nemají páru, kým jsem byl před tím. Ale vy - a to se týká především tebe, Bastet - a nech na pokoji ty rybičky, když s tebou mluvím - vy jste se mnou absolvovali ty nejšílenější mise. Víte, kdo jsem. Čeho se bojíte? Že do toho zase spadnu a ztratím soudnost? Že se zase nechám zmanipulovat? Že se na vás vykašlu? Myslel jsem si, že samotná existence Týmu stojí na důvěře."
"Nikdo přece netvrdí, že...," vložil se do celé záležitosti mírným hlasem Anup.
"Ne, vážně? Tvrdils, že ti jde především o utajení. Na tom naše práce stojí, v tom máš naprostou pravdu. Anupe...já víc než kdo jiný dobře vím, co je Bosie zač. A je mi fuk, kolik let od Té doby uplynulo, někteří lidé se zkrátka nemění. Ten kluk je neřízená střela. Vždycky byl. A jsem rád, že jste mě varovali, že ho mám v patách, ne že ne. Ale zároveň bych vás rád upozornil, že si poradím sám. Tohle zvládnu. Nepřiblíží se k Týmu ani na deset metrů. A k jeho tajemstvím už vůbec ne. Slibuju."
Mlčeli. A pozorovali ho. S tím nanervylezoucím výrazem, zvaným MY-VÍME-SVOJE.
Oscar si tiše povzdechl.
"Co se pro změnu bavit o něčem rozumném?"
"Ehm..." odkašlal si Anup, čímž dal najevo, že je toto téma - alespoň pro tentokrát - uzavřené.
"Především chci říct, jak velice si cením toho, že jste se tu všichni sešli. A poděkovat Elizabeth, že naše setkání umožnila. Čtvrtého odjíždím s Průvodkyní do Egypta - jak všichni víte, uplynulo šest let od té doby, co Mungojerrie..."
Na krátký okamžik se odmlčel. Průvodkyně se vykašlala na akvárium a sklopila oči. Herdekbaba ji jemně poplácala po zádech.
"Zkrátka," pokračoval mírně rozechvělým hlasem Anup, "Chceme navštívit memfidské pohřebiště a ještě jednou zkusit zjistit, kam zmizel. A jestli se dá něco dělat. Já vím, je to záležitost výhradně Staré části týmu, ale jestli se někdo z Viktoriánů chce přidat, uvítám jakoukoli pomoc."
"Vracím se teď na pár dní do Irska," usmál se Oscar, "Ale do čtvrtého budu zpátky. Pojedu."
"Díky," řekla tiše Průvodkyně. Tohle byla osobní záležitost. Velice bolavá. Víc, než ostatní tušili.
"Ehm, jela bych taky," podotkla Herdekbaba," Ale nemůžu riskovat, že se mi tu pacienti zatím vzájemně povraždí. Ale budu na drátě. Jsem vaše Londýnská základna. Vždyť víte."
"Jako za starých časů," zašklebil se Anup.
SE MNOU MŮŽETE POČÍTAT, dodal Smrť. (A znělo to, jako když dopadne rána Osudu - ale možná to bylo jen tím Hlasem.)
"Lidi, budu muset jít," kníkl Robbie a vytáhl z kapsy mobil. "Mám rande s Olive."
"S BOSIEHO Olive?" pozvedla Elizabeth obočí.
"Jo, s tou. Ale neboj, ještě to Neví."
"Dávej na sebe pozor," povzdechla si Průvodkyně. "Mám takovej pocit, že bys mohl narazit na nějakou nepříjemnost..."

***
Měla pravdu. Ostatně, kočky se mýlí málokdy - jen by nerady, aby se o tom vědělo. K purpurovému a zelenému Vláknu se přidalo ještě třetí. Sladce růžové, což bylo, vzhledem k okolnostem, poněkud fádní, ale co můžete dělat. Krásný prevít zatím klidně usrkával koktejl, plkal s kamarádkou a neměl tušení, jaká mračna se nad ním stahují. Tiše a nenápadně, jako vždycky. Když to vezmete kolem a kolem - osudové zvraty jsou v tomto ohledu vlastně převelice škodolibé. Možná ještě škodolibější, než všechny kočky světa.
To be continued....



Ti, kteří (ne)vědí

5. ledna 2007 v 15:39 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Dobrá. Mám sice spoustu jiné práce a Bosie si mrzce zdrhl za hranice (prý za prací, pche...:o), ale musím to tu kapánek oživit. Zabránit rozkladu a tak. Přilít další konzervační roztok a upravit květinovou výzdobu...
A...dost morbidit, tady máte dalšího Prevíta. Snad Vás ještě neomrzel, když se tak fláká.
8.
Pořád ještě Londýn, něco, jako současnost...

Nejdřív ze všeho zaznělo: "Výborně. Nechápu, z čeho jste byl tak nervózní. Můžete jít."
Ony tři věty Krásného prevíta šokovaly natolik, že se nedokázal pohnout a na čele mu vyrazil studený pot. O několik vteřin později mu konečně došel jejich smysl. Teprve pak zkoušejícímu poděkoval a vyšel z místnosti. A dál, na ulici, do oslepujícího světla a mezi lidi, kteří se takových banalit, jako je zkouška z francouzštiny bát nemusí.
"Kurva," řekl tiše. A pak se samou úlevou rozbrečel, jako malý kluk.
On to zvládl. Je konec. Konec nespavosti, kruhů pod očima a hektolitrů kafe. Je po všem.
Z protější strany nádvoří na něj zuřivě mávala Olive, bývalá spolužačka ze střední a zároveň nejsvobodomyslnější člověk, jakého znal. Momentálně vlastnila piercingové a tetovací studio, což ji činilo zodpovědnou za převážnou většinu ozdob Prevítova těla, ale to nebylo ani trochu důležité. Důležité bylo, že se téhle holce mohl svěřit naprosto s čímkoli. Byla jeho druhou, mnohem přátelštější polovinou. Míval pocit, že s Olive kamarádí snad sto let.
(Pocit převelice oprávněný, ale to ještě netušil.)
Vypadala báječně - dlouhé vlasy, spletené do copánků, jí žhnuly fascinující kombinací oranžové a nebesky modré a usmívala se na celé kolo. Krásný prevít se uchechtl, když hodila koketní pohled na procházejícího profesora Jacobse. Pětašedesátiletý odměřený latinář mírně zavrávoral a očividně se chystal pokřižovat - naštěstí se ovládl a raději stočil pohled jinam, což bylo, jak správně uhodl, mnohem bezpečnější.
"Takže?" šťouchla do Prevíta netrpělivě.
"Jo," usmál se. "Asi jo. Výsledky teprve dostanu, ale …"
"Kurva drát," řekla a objala ho. " Nemáš tušení, jak jsem se, prdelko,bála."
Krásný prevít se pobaveně zašklebil.
"Hele, možná tě to překvapí, ale mám…Potřebuju panáka."
"Jdeme, musím ti někoho představit."
"Ale ne…jen ne další tvoje potrhlý známý."
"Nebuď protivnej. Robbie se ti bude líbit. Je to…takovej viktoriánskej typ."
"Zavři oči a mysli na Anglii?" zašklebil se. "Pěkně děkuju…"
"No tak. Je milej. Vzpomínáš na ten film, jak jsem na něm nedávno byli?"
"Kristova noho, ten Wildeův životopis? Aby ne. V životě jsem tolik nebrečel."
Olive se do něj zavěsila a dala mu pusu na tvář.
"No, tak Robbie je úplně jako ten kluk, co ho hrál Michael Sheen..."
***
V tutéž chvíli, jen v jiné čtvrti, se v jisté ordinaci odehrávalo velmi zvláštní setkání. Raymond Moody by nad jeho složením zaplesal, Elizabethině zcela neastrální sekretářce to bylo fuk.
Prostě šla a uvařila jim čaj. Neviděla totiž nic jiného, než:
1.) Svou šéfovou.
2.)Tmavovlasého mladého muže v tričku s logem Harley - Davidson (Dobrá, bylo poněkud zvláštní, že kouřil jakousi příšerně navoněnou cigaretu se zlatou dutinkou, ale co zmůžete - svět je plný cvoků a ona s tím nic nenadělá.)
3.) Drobného kudrnatého bruneta s brejličkama na křivém nose.
4.) Exoticky vyhlížejícího cizince s arabským přízvukem.
5.) Mladou pohlednou dívku v otrhaných džínách, kterou očividně zaujaly rybičky v akváriu ( a tvářila se, jako by měla chuť si jednu vylovit a syrovou sníst.).
Zkrátka, normální skupinová terapie. Nic nového.
Položila podnos s čajem na stůl a na odchodu mírně ustrnula, když jí za zády zaznělo tiché a kutivované "Děkuji."
Musela se ohlédnout. Doopravdy to řekl ten motorkář.
"Ech...není zač," pokynula mu a raději rychle zmizela za dveřmi. (Byla chytřejší, než tušila.)
"Jsem moc ráda, že jste přišli," řekla Herdekbaba.
Motorkář si tiše povzdechl.
"Já taky. Jen nechápu, proč se kvůli jednomu prevítovi dělá takový povyk."
"Aby bylo jasno - tady nejde jen o něj samotného, Oscare," vmísil se do věci Anup. " Situace je mnohem vážnější, než se zdá."
SMRTELNĚ VÁŽNÁ, prohlásil TÍM hlasem nový (a poslední) příchozí.
Oscar naprázdno polkl a Průvodkyně začala konejšivě příst.
To be continued...