Prosinec 2006

Co se (ne) mění...

7. prosince 2006 v 17:35 Haló...jste tady?
Tak jo. Další Prevít. Je nám líto, že zase pozdě ale nestíháme, nestíháme...Každý z jiného důvodu, ale je to tak.:-(

7.
Prevítův londýnský byt, druhý den ráno.

Není nic úžasnějšího, než se ráno povalovat ve vyhřáté posteli a spokojeně dosnívat hanbatý sen o komsi, jehož doteky sice cítíte, ale ani za živého boha si nemůžete vzpomenout, kdo to je. A není nic příšernějšího, než to, když vás v nejlepším okamžiku vytrhne ze sna řev mobilního telefonu na nočním stolku. Krásný prevít zalapal po dechu, dezorientovaně zašátral vedle sebe a konečně tu věc umlčel.
"Haló..." škytl.
"Danieli, okamžitě se vrať domů!" zaburácel na druhé straně hlas, který si Krásný prevít přál slyšet ze všeho nemíň.
"Tati...?"
" Ano, to jsem já! Zcela upřímně, nechápu, co má tohle znamenat. KDY ses odstěhoval? A koho ses zeptal, jestli vůbec můžeš?!"
Krásný prevít zaťal zuby. Vztek ho v jediném okamžiku rozpálil do běla. A v tomhle případě byl (zcela vyjímečně) oprávněný.
"Víš, je opravdu zvláštní," zazpíval medovým hláskem (o němž si byl jist, že otce rozzuří nejvíc),"že sis toho všiml teprve teď."
"Nejsi nic jiného, než flákač!" zahřímalo stvoření na druhém konci.
"Studuju, jestli sis toho náhodou nevšiml. Ale pochybuju, že by tě zajímalo něco jiného, než burza. A víš, co tati? Nepotřebuju ani tebe, ani tvoje peníze. Postarám se o sebe sám."
Sarkastický smích.
"Na to se vážně těším....do měsíce jsi zpátky a s prosíkem!"
" Jsi blázen, jestli si tohle myslíš," řekl Krásný prevít studeně." Sbohem, tati."
Zacvakl mobil a schoulil se do klubíčka.
Ten parchant. Ten odpornej, snobskej, ledovej parchant bez jediný špetky citu...Nenávidím ho. Představuje všechno, co se mi hnusí. Všechnu zlobu a netoleranci světa.
Krásný prevít nedokázal uronit jedinou slzu. Teď už ne. Spálil poslední most, zabouchl poslední dveře za minulostí a přesto dokázal jen tiše ležet a dýchat. Uvnitř to ale studilo. Tolik studilo, až se celý roztřásl a musel se zabalit do pokrývky a přetáhnout si ji přes hlavu.
Po nekonečně dlouhé době zaslechl lehké skřípnutí okenního rámu a opatrné krůčky na okraji postele.
Průvodkyně ho provinile očichala a pak se stočila vedle něj. Zpod pokrývky vyklouzla ruka, pohladila kočičí kožíšek, její majitel se zaposlouchal do předení a konečně, s obrovskou úlevou, se tiše rozplakal.
***
"Haló, drahoušku, jsi tam?"
"Ahoj, doktorko! Za chvilku nasedám na motorku a přesouvám se za zbytkem Týmu do Centra. Máš štěstí, že jsi mě zastihla."
"Do háje...potřebovala jsem s tebou mluvit. Zastav se u mě v ordinaci, ano? Je to důležité."
"Teda, Shorty, nevím, co ti kdo napovídal, ale péči psychologa snad ještě nepotřebuju...", smál se, když sbíhal schody.
"Však on tě přejde humor, až ti podrobně vylíčím, kdo ke mě zavítal."
"Mussolini?" zkusil hádat.
"Někdo podobně milej. Zkrátka přijeď a hned." utnula jeho kašpárkování nekompromisně.
"Ach jo...Tak dobře, ale jestli to nebude důležité, tak se těš." zamručel.

***
Nad Londýnem se stahovala mračna a vlákna Času brnkala jedno o druhé. Průvodkyni se ježila srst, ale normální Smrtelníci si, jako vždycky, ničeho nevšimli...Nejspíš to pro ně bylo jen dobře.
To be continued...