Spřádání časových rovin

13. listopadu 2006 v 15:30 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Tak dobře, nebylo to nejpozději pozítří...Ale musíte uznat, že se lepšíme. Prevít je pořád ještě hubeňoučký a neduživý - ničím nepřipomíná svou starou, mlékem a strdím oplývající verzi, ( jejíž větší část momentálně prodlévá v jedné ze Slídilčiných krabic od bot a doufá, že bude v dohledné době dopsána.)
Za interní část Prevítího týmu nám nezbývá, než popřát, aby nedoufala marně.

5.
Londýn, o pár týdnů později.

Pokud se díváte z jistého úhlu, můžete je zahlédnout. Příchozí, Odchozí i jejich Průvodce.
Spousta lidí vám bude tvrdit, že to dovede. A pár nesmírně nenápadných jedinců to skutečně umí. Ti rozumnější z nich se o své schopnosti pochopitelně nezmiňují. Chápou totiž, že věta: "Vidím mrtvé lidi," sice může mít - pokud je vyslovena na filmovém plátně - určité kouzlo, ale v reálném životě je většinou první jízdenkou na onen barevný vláček, jménem Duševní porucha.
A tak ji raději nevysloví a tráví svou momentální existenci tím, že se potutelně usmívají, protože vědí.
Elizabeth Shortová byla jedním z nich. Z těch, kteří VIDÍ. Užívala si to tak moc, jak jen si to taková životem protřelá, cynickým humorem obdařená dvaadevadesátiletá dáma užívat může.
Ve věku, kdy se její souputnice zpravidla zaobírají svým vnitřním, čím dál barevnějším a roztomilejším, světem - případně se smířeně šourají do toho Druhého, ona dál metala po sentimentálních přátelích jedovaté poznámky, bez zábran se chechtala jejich zděšení a jezdila do své psychologické ordinace na silném motocyklu.
Elizabeth rozhodně nebyla tím, co byste nazvali "milou stařenkou", ale pacienti ji - z nějakého, jen ztěží pochopitelného - důvodu milovali. Působila dojmem, že jí nepohne ani atomový výbuch a její černý humor by mohl skály lámat. Její kolegové jí až na drobné výjimky nemohli přijít na jméno a přezdívali jí Herdekbaba.
Věděla o tom a házela na to bobek. Se vší noblesou, jaké byla schopna.

"Jak dlouho už to trvá?" zeptala se a klidně si zapálila cigaretu.
Krásný prevít se rozkašlal.
"Promiňte...jsem...jsem astmatik."
"Za to se nemusíte omlouvat, mladíku." pozvedla obočí a brutálně cigaretu rozdrtila v popelníku ve tvaru rakvičky.
(Dárek od doktora Fostera, obzvláště sympatizujícího kolegy.)
"Takže?"
"Takže co?" hlesl fascinovaně Krásný prevít. Měl pocit, že ještě nikdy v životě nepotkal nikoho, v jehož osobnosti by se tolik snoubilo nepopiratelné charisma se znepokojivou schopností, nahlédnout vám přímo pod kůži.
Znal doktorku Shortovou dva týdny. Nesnášel ji. Bál se jí. Pociťoval k ní zatracený respekt a to se mu tak často nestávalo. A nemohl se zbavit dojmu, že právě jen ona mu může pomoci rozplést ten zmatek posledních událostí.
"Ptala jsem se, jak dlouho trvají ty vaše sny."
"Ach tak. Hmmm...začalo to, když jsem byl v Paříži. Na studijním pobytu, víte?"
"Jistě, o tom jste se mi ráčil zmínit. A dál?"
"Nejdřív jsem si myslel, že je to jen stres ze zkoušek - abyste rozumněla, mám to celkem nahnutý a otec vyhrožuje, že mi přestane platit studia. Vedu sice pár seminářů a lekce v taneční škole, ale nemyslím, že bych to zvládl. Ještě ne..."
"Semináře a taneční škola a přednášky...jak to stíháte?"
"Celkem v pohodě."
"Hm." udělala.
Krásný prevít se provinile přikrčil, ale jestli očekával tradiční přednášku na téma přemíra stresu, nadbytek aktivit a celkové vyčerpání, mýlil se.
Nedodala nic, jen si ho zamračeně měřila.
Nemohl se zbavit dojmu, že se jedním pichlavě černým okem nenápadně dívá přes jeho levé rameno. Sledoval její pohled. Samozřejmě - neviděl nic zvláštního.
Zřejmě začíná být ke všemu ještě i paranoidní.

"Takže, zlatíčko moje, dám vám pro začátek něco slabšího na uklidnění. Vy si spánembohem uděláte tu vaši pitomou zkoušku, ale pak si dáte pauzu. Aspoň dva týdny. Doufám, že si rozumíme."
"Ale..."
"Poslouchejte, buď chcete, abych vám pomohla, nebo můžete jít a plácat se v tom dál. Osobně bych vám doporučila první možnost." řekla suše.
"Zkusím to," řekl.
"Fajn. Uvidíme se patnáctého."
"Díky, doktorko."
"Ještě něco," zastavila ho ve dveřích. "Zkuste si ty sny zaznamenávat."
***
Elizabeth stála u okna a dívala se, jak jeho hubená postavička mizí v dešti.
Průvodkyně, uvelebená celou dobu v křesle, řekla velmi sprosté slovo.
Elizabeth tiše odfrkla a pokrčila rameny.
"Podívej, obě víme, o co tu jde," zabručela. "Jestli je předurčeno, aby se setkali, nezabráníme tomu.
"Ještě nic neví," řekla Průvodkyně.
"Ale začíná tušit," konstatovala Elizabeth hlasem, znějícím, jako když dopadne rána osudu.
***
Nad Londýnem se smrákalo. Nitky časových rovin dál vytvářely složité vzory a navazovaly uzly na těch správných místech. Smaragdově zelená a purpurová se k sobě pomalu, ale jistě začínaly přibližovat. Nepotrvá dlouho a znovu se překříží. Na místě, kde se to stalo tenkrát, ještě pořád zela na té smaragdové dost ošklivá spálenina.
Vlastník smaragdové nitě právě v Paříži uléhal do postele s Robbiem, který si vzpomněl a netušil nic o tom, že se k němu plnou rychlostí řítí vlak, zvaný DALŠÍ POTENCIÁLNÍ ŽIVOTNÍ PRŮSER.

To be continued...
P.S.: Závěrem se samozřejmě omlouváme naší milované paní Redgraveové za prachsprosté zneužití její podobizny a obsazení její osoby do role naší (neméně milované) jedubaby Elizabeth Shortové. Troufáme si odhadnout, že by se této role byla bývala zhostila s bravurou sobě vlastní. Neumíme si Elizabeth představit jinak. Promiňte.:)




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kleio Kleio | Web | 14. listopadu 2006 v 20:29 | Reagovat

Tohle mě bude stát život. Nutí mě to smát se naprosto neuvěřitelným způsobem a ještě ke všemu u toho musím myslet... :)

Až se na tom stanu závislá a vy mi nedodáte další dávku, budete mi platit odvykací kůru :))))

2 Wee-wees Wee-wees | Web | 16. listopadu 2006 v 16:58 | Reagovat

Paráda jako vždy...strašně se mě to líbí. A herdekbaby tohoto ražení mám upřímně ráda, jedna z nich dusila na dvou zkouškách z matiky a byla to paráda :o))

3 Wee-wees Wee-wees | Web | 21. listopadu 2006 v 10:16 | Reagovat

Dal-ší! Dal-ší! :o))))

4 S., S., | 24. listopadu 2006 v 14:16 | Reagovat

Hned to budeee...:o)

5 Wee-wees Wee-wees | Web | 27. listopadu 2006 v 10:55 | Reagovat

Máš to "hned" nějaký dlouhý, milá Slídilko :o)

Jůůůů, teď jsem si všimla, že je odsaď odkaz na leporelo. Díííííík! :o)

6 S., S., | 27. listopadu 2006 v 20:23 | Reagovat

*klopí uši* Já vím...omlouvajík...

Jo, a nemáš zač!.o)

7 Julie Julie | 11. dubna 2007 v 11:45 | Reagovat

Ježkovyvoči, Herdekbaba je třída! Ale absolutní třída. Právě jsem porušila všena knihovnická pravidla a třískala se smíchy tak, že mě musela slyšet minimálně polovina fakulty. Jsem já to husa, že jsem prevíta tak dlouho nečetla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama