Proč já?

27. listopadu 2006 v 20:20 | Bosie a Slídilka, kdysi dávno |  Haló...jste tady?
Kapitola...kolikátá vlastně? A není to fuk? (Slídilka sice žbrblala něco v tom smyslu, jestli by nebylo praktičtější je očíslovat, ale myslím, že se orientujete. Zatím...:-)
(Chachá, upgrade! Dnes (26.2.07) jsem to udělala!:o))

Kde jsme? Pořád ještě v Londýně. Odpoledne. Přestalo pršet.

6.
Londýn, jen pár hodin poté...

Průvodkyně dělala malé, opatrné krůčky. Ta římsa byla zatraceně úzká - mnohem užší, než ty, na kterých se (v temném a tajuplném Jindy) proháněla v Bůbastidě. Kladla jednu tlapku před druhou a nespouštěla z něj oči.
Vypadal zamyšleně. A to se jí nelíbilo. Ani za mák. Svědčilo to o faktu, že se svým divným duševním stavem velice racionálně zabývá. Ba co víc - že začíná číst mezi řádky! A že doktorce Shortové nezbaštil její diagnózu. Průvodkyně se na okamžik zastavila a upravila si kouřově šedou srst. Tenhle způsob cestování byl sice daleko rychlejší, než pokoušet se někam dopravit lidské tělo, ale mělo to taky své mouchy. Zkuste si pár hodin prchat před psy (kteří ve své většině věděli o historii houby a bylo jim naprosto fuk, koho mají před sebou) a vykašlávat chlupy a výhody lidské existence vám dojdou velice rychle.
A pak se to stalo.
Průvodkyně ze své pozorovatelny uviděla něco, co ji nejenže donutilo, vykašlat se na hygienu ale hlavně začít pelášil, co to dá.
Na konci ulice, po níž Krásný prevít rázoval s rukama v kapsách, právě parkoval velký černý motocykl. Velmi podobný tomu, který vlastnila doktorka Elizabeth. Jeho majitel sesedl, sundal si přilbu a Průvodkyně se zatetelila hrůzou a radostí zároveň.
Oscar, nic zlého netuše, zvedl mobilní telefon a klidně ignoroval nebezpečí, které se blížilo každým okamžikem.
VYPADNI, škemrala v duchu Průvodkyně, která se prakticky přestala dotýkat tlapkami země a svištěla nadzvukovou rychlostí. ZAJDI DO TÉ KAVÁRNY. NENECH HO, AŤ TĚ POZNÁ. PROSÍM...
Krásný prevít kráčel dál, oči zabodnuté do chodníku. Zběžně přelétl očima krásný motocykl, zaparkovaný u chodníku a najednou se...
(NE! zařvala Průvodkyně...)
... ZASTAVIL. Srdce vynechalo pár tepů a svět se zimničně otřásl. Krásný prevít polkl.
S náhlým prozřením v obličeji se ohlédl za zdrojem povědomé vůně, vlákna se přiblížila k sobě a pak...
A pak se odkudsi - připadalo mu, že z čistého vzduchu - vyřítila nějaká pološílená kočka a s divokým zavřeštěním mu zaťala drápky do lýtka.
Zaúpěl leknutím, cítil, jak drápky pronikají látkou džínsů a dělají mu na hebké kůži pěknou paseku.
A najednou byla pryč. Krásný prevít se nevěřícně ohlédl. Po té zatracené kočce ani stopa. Nebýt malé krvavé skvrnky na nohavici kalhot, myslel by si, že halucinuje. Měl by se nechat očkovat proti tetanu a to rychle.
"Tohle se může stát jenom mně," povzdechl si. S neodbytným dojmem, že mu ušlo něco důležitého...
To podstatné, co mu uniklo, byl zvuk kavárenských dveří, které se bleskurychle zavřely a záda drobné ženy, která do nich vklouzla, jako had.

*****
" To bylo pěkně nesportovní, abys věděla," zamračil se Oscar.
Její pohled by se dal nejpřiléhavěji popsat větou: JSEM-ROZTOMILÉ-MALÉ-KOŤÁTKO-A-NIKOMU-NEUBLIŽUJU. Jeho pohled oproti tomu naznačoval:
TOHLE TI NEZBAŠTÍM.
Průvodkyni nezbylo nic jiného, než to vzdát. Zamračila se.
"Ještě mi vynadej, že ti chráním záda."
"Proboha, vysvětli mi, proč se všichni tak usilovně snaží, aby mě čirou náhodou neofouklo. Řeknu ti novinku - jsem členem Týmu pěkných pár set let. Umím se o sebe postarat."
"Já vím. Jen zkrátka nechci brečet nad dalším De Profundis," řekla krotce.
."Byl bych blázen, pustit si Prevíta znovu k tělu. Nemysli si, že si to neuvědomuju."
"Jen ho, zmetka, nepodceňuj."
"Ale no tak," zapředl a políbil ji na tvář. "Co kdyby sis, čistě pro změnu, přestala dělat starosti a řekla mi, jak se máš?"
"Jak se mám?" užasla.
"Co děláš v Londýně - tedy, krom toho, že ubližuješ mým ex- milencům..."

Seděli, srkali čaj, plkali o časech (samozřejmě Starých a Dobrých - tu část, cezenou skrz mříže diskrétně obešli) a nad Londýnem se snášela tma.
Krásný prevít konečně dorazil domů, vklouzl do horké koupele a představoval si, že ta pitomá zkouška bude až za hooodně dlouho (a ne zítra), přičemž měl ovázané lýtko ležérně položené na okraji vany.
Moc mu to slušelo. Přinejmenším vlastník smaragdové nitě by ho shledal přinejmenším...okouzlujícím. A snad by mu konečně došlo, v jakém je maléru.
Snad.


To be continued...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wee-wees Wee-wees | Web | 28. listopadu 2006 v 18:59 | Reagovat

Já jsem taky v maléru...jsem na tom závislá :o)

2 S+B S+B | 29. listopadu 2006 v 12:20 | Reagovat

Pokusíme se dodávat dávky častěji..:o)

3 Kleio Kleio | 29. listopadu 2006 v 15:04 | Reagovat

Tak a teď nějak dostaňte obraz krásného prevíta s lýtkem na kraji vany z mé hlavy. Je mi jedno jak. Prostě NĚJAK! ;))

4 Beatrix Beatrix | 20. ledna 2007 v 1:16 | Reagovat

jo, tak přesně ten stejnej problém mám momentálně taky...ach... a mezi náma, tak krásně napsanej text sem už dlouho nečetla. to se čte úplně samo.

5 S., S., | 22. března 2007 v 18:08 | Reagovat

Děkuji. Moc a moc...(Teď ještě zjistit, jak odstranit tu červeň z mých uší...:o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama