Listopad 2006

Právě dnes

30. listopadu 2006 v 20:23 | Slídilka |  Kdo?
Prevítí tým hledí do kalendáře a nevěří vlastním očím. Právě dnes totiž uplynulo rovných 106 let od okamžiku, kdy tento svět opustila druhá nejdůležitější postava "Návratu".
Od té doby (od 30.11.1900) úspěšně předstírá, že odpočívá v pokoji, ale Prevítí tým mu to naštěstí nebaští...

Proč já?

27. listopadu 2006 v 20:20 | Bosie a Slídilka, kdysi dávno |  Haló...jste tady?
Kapitola...kolikátá vlastně? A není to fuk? (Slídilka sice žbrblala něco v tom smyslu, jestli by nebylo praktičtější je očíslovat, ale myslím, že se orientujete. Zatím...:-)
(Chachá, upgrade! Dnes (26.2.07) jsem to udělala!:o))

Kde jsme? Pořád ještě v Londýně. Odpoledne. Přestalo pršet.

6.
Londýn, jen pár hodin poté...

Průvodkyně dělala malé, opatrné krůčky. Ta římsa byla zatraceně úzká - mnohem užší, než ty, na kterých se (v temném a tajuplném Jindy) proháněla v Bůbastidě. Kladla jednu tlapku před druhou a nespouštěla z něj oči.
Vypadal zamyšleně. A to se jí nelíbilo. Ani za mák. Svědčilo to o faktu, že se svým divným duševním stavem velice racionálně zabývá. Ba co víc - že začíná číst mezi řádky! A že doktorce Shortové nezbaštil její diagnózu. Průvodkyně se na okamžik zastavila a upravila si kouřově šedou srst. Tenhle způsob cestování byl sice daleko rychlejší, než pokoušet se někam dopravit lidské tělo, ale mělo to taky své mouchy. Zkuste si pár hodin prchat před psy (kteří ve své většině věděli o historii houby a bylo jim naprosto fuk, koho mají před sebou) a vykašlávat chlupy a výhody lidské existence vám dojdou velice rychle.
A pak se to stalo.
Průvodkyně ze své pozorovatelny uviděla něco, co ji nejenže donutilo, vykašlat se na hygienu ale hlavně začít pelášil, co to dá.
Na konci ulice, po níž Krásný prevít rázoval s rukama v kapsách, právě parkoval velký černý motocykl. Velmi podobný tomu, který vlastnila doktorka Elizabeth. Jeho majitel sesedl, sundal si přilbu a Průvodkyně se zatetelila hrůzou a radostí zároveň.
Oscar, nic zlého netuše, zvedl mobilní telefon a klidně ignoroval nebezpečí, které se blížilo každým okamžikem.
VYPADNI, škemrala v duchu Průvodkyně, která se prakticky přestala dotýkat tlapkami země a svištěla nadzvukovou rychlostí. ZAJDI DO TÉ KAVÁRNY. NENECH HO, AŤ TĚ POZNÁ. PROSÍM...
Krásný prevít kráčel dál, oči zabodnuté do chodníku. Zběžně přelétl očima krásný motocykl, zaparkovaný u chodníku a najednou se...
(NE! zařvala Průvodkyně...)
... ZASTAVIL. Srdce vynechalo pár tepů a svět se zimničně otřásl. Krásný prevít polkl.
S náhlým prozřením v obličeji se ohlédl za zdrojem povědomé vůně, vlákna se přiblížila k sobě a pak...
A pak se odkudsi - připadalo mu, že z čistého vzduchu - vyřítila nějaká pološílená kočka a s divokým zavřeštěním mu zaťala drápky do lýtka.
Zaúpěl leknutím, cítil, jak drápky pronikají látkou džínsů a dělají mu na hebké kůži pěknou paseku.
A najednou byla pryč. Krásný prevít se nevěřícně ohlédl. Po té zatracené kočce ani stopa. Nebýt malé krvavé skvrnky na nohavici kalhot, myslel by si, že halucinuje. Měl by se nechat očkovat proti tetanu a to rychle.
"Tohle se může stát jenom mně," povzdechl si. S neodbytným dojmem, že mu ušlo něco důležitého...
To podstatné, co mu uniklo, byl zvuk kavárenských dveří, které se bleskurychle zavřely a záda drobné ženy, která do nich vklouzla, jako had.

*****
" To bylo pěkně nesportovní, abys věděla," zamračil se Oscar.
Její pohled by se dal nejpřiléhavěji popsat větou: JSEM-ROZTOMILÉ-MALÉ-KOŤÁTKO-A-NIKOMU-NEUBLIŽUJU. Jeho pohled oproti tomu naznačoval:
TOHLE TI NEZBAŠTÍM.
Průvodkyni nezbylo nic jiného, než to vzdát. Zamračila se.
"Ještě mi vynadej, že ti chráním záda."
"Proboha, vysvětli mi, proč se všichni tak usilovně snaží, aby mě čirou náhodou neofouklo. Řeknu ti novinku - jsem členem Týmu pěkných pár set let. Umím se o sebe postarat."
"Já vím. Jen zkrátka nechci brečet nad dalším De Profundis," řekla krotce.
."Byl bych blázen, pustit si Prevíta znovu k tělu. Nemysli si, že si to neuvědomuju."
"Jen ho, zmetka, nepodceňuj."
"Ale no tak," zapředl a políbil ji na tvář. "Co kdyby sis, čistě pro změnu, přestala dělat starosti a řekla mi, jak se máš?"
"Jak se mám?" užasla.
"Co děláš v Londýně - tedy, krom toho, že ubližuješ mým ex- milencům..."

Seděli, srkali čaj, plkali o časech (samozřejmě Starých a Dobrých - tu část, cezenou skrz mříže diskrétně obešli) a nad Londýnem se snášela tma.
Krásný prevít konečně dorazil domů, vklouzl do horké koupele a představoval si, že ta pitomá zkouška bude až za hooodně dlouho (a ne zítra), přičemž měl ovázané lýtko ležérně položené na okraji vany.
Moc mu to slušelo. Přinejmenším vlastník smaragdové nitě by ho shledal přinejmenším...okouzlujícím. A snad by mu konečně došlo, v jakém je maléru.
Snad.


To be continued...

Spřádání časových rovin

13. listopadu 2006 v 15:30 | Slídilka a Bosie |  Haló...jste tady?
Tak dobře, nebylo to nejpozději pozítří...Ale musíte uznat, že se lepšíme. Prevít je pořád ještě hubeňoučký a neduživý - ničím nepřipomíná svou starou, mlékem a strdím oplývající verzi, ( jejíž větší část momentálně prodlévá v jedné ze Slídilčiných krabic od bot a doufá, že bude v dohledné době dopsána.)
Za interní část Prevítího týmu nám nezbývá, než popřát, aby nedoufala marně.

5.
Londýn, o pár týdnů později.

Pokud se díváte z jistého úhlu, můžete je zahlédnout. Příchozí, Odchozí i jejich Průvodce.
Spousta lidí vám bude tvrdit, že to dovede. A pár nesmírně nenápadných jedinců to skutečně umí. Ti rozumnější z nich se o své schopnosti pochopitelně nezmiňují. Chápou totiž, že věta: "Vidím mrtvé lidi," sice může mít - pokud je vyslovena na filmovém plátně - určité kouzlo, ale v reálném životě je většinou první jízdenkou na onen barevný vláček, jménem Duševní porucha.
A tak ji raději nevysloví a tráví svou momentální existenci tím, že se potutelně usmívají, protože vědí.
Elizabeth Shortová byla jedním z nich. Z těch, kteří VIDÍ. Užívala si to tak moc, jak jen si to taková životem protřelá, cynickým humorem obdařená dvaadevadesátiletá dáma užívat může.
Ve věku, kdy se její souputnice zpravidla zaobírají svým vnitřním, čím dál barevnějším a roztomilejším, světem - případně se smířeně šourají do toho Druhého, ona dál metala po sentimentálních přátelích jedovaté poznámky, bez zábran se chechtala jejich zděšení a jezdila do své psychologické ordinace na silném motocyklu.
Elizabeth rozhodně nebyla tím, co byste nazvali "milou stařenkou", ale pacienti ji - z nějakého, jen ztěží pochopitelného - důvodu milovali. Působila dojmem, že jí nepohne ani atomový výbuch a její černý humor by mohl skály lámat. Její kolegové jí až na drobné výjimky nemohli přijít na jméno a přezdívali jí Herdekbaba.
Věděla o tom a házela na to bobek. Se vší noblesou, jaké byla schopna.

"Jak dlouho už to trvá?" zeptala se a klidně si zapálila cigaretu.
Krásný prevít se rozkašlal.
"Promiňte...jsem...jsem astmatik."
"Za to se nemusíte omlouvat, mladíku." pozvedla obočí a brutálně cigaretu rozdrtila v popelníku ve tvaru rakvičky.
(Dárek od doktora Fostera, obzvláště sympatizujícího kolegy.)
"Takže?"
"Takže co?" hlesl fascinovaně Krásný prevít. Měl pocit, že ještě nikdy v životě nepotkal nikoho, v jehož osobnosti by se tolik snoubilo nepopiratelné charisma se znepokojivou schopností, nahlédnout vám přímo pod kůži.
Znal doktorku Shortovou dva týdny. Nesnášel ji. Bál se jí. Pociťoval k ní zatracený respekt a to se mu tak často nestávalo. A nemohl se zbavit dojmu, že právě jen ona mu může pomoci rozplést ten zmatek posledních událostí.
"Ptala jsem se, jak dlouho trvají ty vaše sny."
"Ach tak. Hmmm...začalo to, když jsem byl v Paříži. Na studijním pobytu, víte?"
"Jistě, o tom jste se mi ráčil zmínit. A dál?"
"Nejdřív jsem si myslel, že je to jen stres ze zkoušek - abyste rozumněla, mám to celkem nahnutý a otec vyhrožuje, že mi přestane platit studia. Vedu sice pár seminářů a lekce v taneční škole, ale nemyslím, že bych to zvládl. Ještě ne..."
"Semináře a taneční škola a přednášky...jak to stíháte?"
"Celkem v pohodě."
"Hm." udělala.
Krásný prevít se provinile přikrčil, ale jestli očekával tradiční přednášku na téma přemíra stresu, nadbytek aktivit a celkové vyčerpání, mýlil se.
Nedodala nic, jen si ho zamračeně měřila.
Nemohl se zbavit dojmu, že se jedním pichlavě černým okem nenápadně dívá přes jeho levé rameno. Sledoval její pohled. Samozřejmě - neviděl nic zvláštního.
Zřejmě začíná být ke všemu ještě i paranoidní.

"Takže, zlatíčko moje, dám vám pro začátek něco slabšího na uklidnění. Vy si spánembohem uděláte tu vaši pitomou zkoušku, ale pak si dáte pauzu. Aspoň dva týdny. Doufám, že si rozumíme."
"Ale..."
"Poslouchejte, buď chcete, abych vám pomohla, nebo můžete jít a plácat se v tom dál. Osobně bych vám doporučila první možnost." řekla suše.
"Zkusím to," řekl.
"Fajn. Uvidíme se patnáctého."
"Díky, doktorko."
"Ještě něco," zastavila ho ve dveřích. "Zkuste si ty sny zaznamenávat."
***
Elizabeth stála u okna a dívala se, jak jeho hubená postavička mizí v dešti.
Průvodkyně, uvelebená celou dobu v křesle, řekla velmi sprosté slovo.
Elizabeth tiše odfrkla a pokrčila rameny.
"Podívej, obě víme, o co tu jde," zabručela. "Jestli je předurčeno, aby se setkali, nezabráníme tomu.
"Ještě nic neví," řekla Průvodkyně.
"Ale začíná tušit," konstatovala Elizabeth hlasem, znějícím, jako když dopadne rána osudu.
***
Nad Londýnem se smrákalo. Nitky časových rovin dál vytvářely složité vzory a navazovaly uzly na těch správných místech. Smaragdově zelená a purpurová se k sobě pomalu, ale jistě začínaly přibližovat. Nepotrvá dlouho a znovu se překříží. Na místě, kde se to stalo tenkrát, ještě pořád zela na té smaragdové dost ošklivá spálenina.
Vlastník smaragdové nitě právě v Paříži uléhal do postele s Robbiem, který si vzpomněl a netušil nic o tom, že se k němu plnou rychlostí řítí vlak, zvaný DALŠÍ POTENCIÁLNÍ ŽIVOTNÍ PRŮSER.

To be continued...
P.S.: Závěrem se samozřejmě omlouváme naší milované paní Redgraveové za prachsprosté zneužití její podobizny a obsazení její osoby do role naší (neméně milované) jedubaby Elizabeth Shortové. Troufáme si odhadnout, že by se této role byla bývala zhostila s bravurou sobě vlastní. Neumíme si Elizabeth představit jinak. Promiňte.:)