Říjen 2006

Proč já?

30. října 2006 v 15:32 | Bosie a Slídilka, kdysi dávno |  Haló...jste tady?
Au! Přestaňte po nás házet ostrými předměty, nemůžeme za to!!! Ale ano...je načase schlíple přiznat, že tuhle pětiletku už nestihneme. Posledně tu kdosi slíbil, že se vynasnažíme, aby tu alespoň jednou za tři dny bylo něco ke čtení. A už je to...ech. :( Dlouho.
Zodpovědnější polovička Prevítího týmu se ale vážně snažila! A zasloužila se o zdárné oprášení další kapitoly...Nicméně, zodpovědnější polovička (Slídilka) též předevčírem hřímala na tu méně zodpovědnou (Bosieho) do telefonu, jestli chce vážně nechat chudáčka Prevíta chcípnout hlady.
NECHCE! Opravdu. Ale když ono je tak málo času...
4.
Paříž, něco jako současnost.
Seděli v kavárně u Dvou Magotů, usrkávali svou denní dávku kofeinu a vypadali tak nenápadně, jak jen členové Anupova týmu vypadat mohou. Tmavovlasý mladík v kožené bundě a džínách se nepatrně usmíval. Drobná zrzka ho hladila po paži.
"Podívej, drahoušku...jistě tě upozornili na jistá rizika. Ještě pořád je tu možnost, že se tě pokusí najít."
"Sarah, nebuď směšná. Proč by to dělal?"
Nejslavnější herečka viktoriánské éry našpulila spodní ret.
"Tak či tak - není typ, který by se objektu zbožňování vzdával tak snadno. Věř mi. Ta pijavice tě zbožňuje."
Oscar tiše vyprskl smíchy.
"Přál bych si mít tvoje starosti. Sarah... Za prvé nemá ponětí kde jsem, já nevím, kde je on a ani mě to nezajímá. Věř mi. Recidiva skutečně nehrozí."
Pozvedla oči k nebesům, jako že ona ví svoje.
"Poslyš, vypadám jako citový masochista?" zašklebil se.
"Ano. Vypadáš." prohlásila klidně.
"Promiňte," ozval se nad nimi nesmělý hlásek.
"Nezlobte se, že vás obtěžuju...ale nejste náhodou profesor Hastings?"
"Náhody jsou někdy nevyzpytatelné...Řekl bych že jsme právě na jednu narazili."usmál se Oscar.
Hubený mladík s brejličkama na křivém nose se rozzářil, jako sluníčko.
"Můžete mi podepsat knihu?"
"Samozřejmě," vzal mu Oscar z roztřesených prstů výtisk "Zkurvených viktoriánských konvencí" a otevřel ho na první straně.
"Komu to mám věnovat?"
"Emmm...jmenuju se Robert. Robert Ross."
"Vážně?" usmál se Oscar ještě víc a napsal:
Robbiemu, který si nevzpomíná... Seth Hastigs.
Když odešel, pohlédli si se Sarah Bernhardt/Fleur Aubertovou do očí a rozesmáli se na celé kolo.
***
Krásný prevít neměl prozatím sebemenší tušení, co je příčinou jeho rozmrzelosti. A divného déja vu, kdykoli se podívá na knihovnu. Nevěděl, proč znovu a znovu bere do ruky Obraz Doriana Graye a nepřítomně jím listuje. Nevěděl, čím ho ta zatracená kniha tak přitahuje. Měl chuť ji spálit, aby toho konečně nechala. Vztekle jí mrskl na pohovku a unaveně si protřel oči.
Je vyřízený ze zkoušek, to bude ono. Jestli z té frániny nerupne letos, tak už nikdy.
Měl by se učit a místo toho tady blbne...
Z oknem se ozvalo zamňoukání.
"Tys mi tu chyběla."zabručel a otevřel jí okno své pronajaté podkrovní trucovny. Vešla a otřela se mu o ruku.
S povzdechem otevřel ledničku a nalil jí mléko.
Jestli něco doopravdy nechápal, pak to, proč se pokaždé, když ho přijde navštívit tváří tak škodolibě.

Pokračování nejdřív pozítří...:)




Po hlavě do králičí díry

1. října 2006 v 16:54 | Bosie a Slídilka (kdysi dávno) |  Haló...jste tady?
Další. Co, další? No, kapitola přece...:-)) Musím žalovat: Slídilka z původního textu vyškrtla jedno sprosté slovo a nahradila ho jemnější variantou...Důrazně protestuji!:-)) Oscar přece na cenzuru kašlal.

3.
Spára mezi Paříží a dneškem, technicky vzato včera...(1.prosince,1900)
Průvodkyně dorazila o necelou hodinu později, než bylo naplánováno. (Odchozí tuto skutečnost pokládali za vcelku přijatelnou. V jejím případě se jednalo o něco jako osobní rekord.)
Tentokrát měla (čistě pro změnu) lidské tělo. Rázovala po Rue de Beaux Arts a tvářila se, jako velice naštvaná kočka (čímž poukazovala na svůj ušlechtilý původ).
"Držíš tu mapu obráceně," upozornil ji jemně Básník.
"Že by?"
"Víš, vždycky jsem přemýšlel, na základě čeho se Anup domnívá, že jsi ideální Průvodce. Myslím, že jsem na to přišel..."
"Na čerstvého nebožtíka máš podezřele moc humoru." mávla rukou a konečně ho objala.
"Dost možná...stýskalo se ti?"
"Všem se nám stýskalo."
"Hodlám se vrátit k Týmu. Brzy mě budete mít plný zuby." sklouzl k čistě soudobému slangu.
"To sotva...Mimochodem, makedonská sekce se chvěje nedočkavostí..."
"Budu předstírat, že nevím, na co narážíš..."
"To vykládej Héfaistionovi..."
"Ještě pořád je u Sedmapadesáté jednotky?"
"Od vašeho blbnutí u Issu se moc nezměnil."
"Postrádal jsem ho. Vás všechny..." prohlásil s úsměvem.
JSME DOMA, přerušil je neutrálním tónem Smrť a promptně se rozplynul.
Rozhlédli se. Portál zajiskřil a zmizel. Ve vzduchu čpělo a prskalo jednadvacáté století. Kolem zdi hřbitova Pére Lachaise prosvištělo cosi velkého a rychlého. Rychle se snášela tma.
Narozdíl od Příchozích netušila, že je starší o celých sto let. (Technicky vzato, i kdyby tušila, bylo by jí to dost jedno. Ale takové už optické jevy bývají. S tím nic nenaděláte.)
"Hej, vy tam!" zvolal kdosi v temné uličce. Těla jim olízlo vlezlé světlo baterky.
"Zavíráme..."
Příchozí se (z čisté radosti ze života), cynicky uchechtli a prošli kolem hlídače k hlavní bráně.
Vztříc Nové ( a - jak Básník upřímně doufal - Krásné prevíty postrádající) existenci.


To Be Continued...