Jak už bylo zmíněno v prevítím článku na Slídilčině osobním blogu, kdysi dávno vzniklo jisté - dosud nedopsané "veledílo", prachettovsky stižená pohádka o Wildeově reinkarnaci...a co se stalo dál. Slíbili jsme, že ji tu zveřejníme. Tady je. První kapitola z...nevíme, kolika. Všechno ukáže čas. A chuť. Slídilka teď dostala velkou hereckou šanci, a tak asi nebude mít tolik času, kolik by Prevítovi ráda věnovala. S trochou trpělivosti to ale snad zvládneme, nemějte obavy.
Začátek, Paříž, Hotel Alsace, 30.11. 1900
Ostrý svist. Možná malé zablesknutí čepele - ale nic víc. NIC VÍC.
Zvláštní, pomyslel si. Většina náboženství nedělá nic jiného, než že vás v jednom kuse mlátí po hlavě snůškou hrůzyplných informací o tom, co se stane, až....no, zkrátka AŽ se to stane.
Až na to, že se ve skutečnosti nestane NIC. Tedy - nic zvláštního.Nic, kvůli čemu by měl přivírat oči v modlitbě, nebo zapalovat vonné tyčinky.
Měl bych založit nové náboženství, uvažoval pobaveně. Kult, nazvaný CVAK, TMA A KLÍDEK, PŘÁTELÉ...
Blaženě se protáhl. Tělo (jaké překvapení) neprotestovalo. Ostatně, ani nemohlo. Když se podíval dolů, spatřil svá bosá chodidla, vyčnívající z otřepaných nohavic (anachronických) džínsů. Přejel si dlaní po bocích, úzkých a pevných, jako boky tanečníka. (Nespornou výhodou spolupráce s Anupovým týmem byl fakt, že se i po sebešílenější misi vždycky a za všech okolností vejdete do svých starých džín.) Neviktoriánské, ale pravdivé. VIVA LA REINCARNACIÓN, jak by řekl přítel odkudsi odjinud, nebo přesněji řečeno JINDY.
(O tomhle se mu nechtělo přemýšlet. Životní paradoxy ho bavily, zatímco ty časové ho přiváděly k šílenství.)
Podíval se na hodinky. Třičtvrtě na jednu...Kde je?
NECHCI VÁM BRÁT ILUZE. NEJSPÍŠ UŽ ZASE ZABLOUDILA.
Smrť bral celou záležitost s filozofickým klidem. Oscar se nemohl zbavit dojmu, že právě on má z celého týmu na život - to bezcílné pinožení od ničeho k ničemu - ten nejpohodovější a nejhumornější náhled.
"Je pořád stejná...?"
BRZY ZJISTÍTE, ŽE NĚKTERÉ VĚCI SE NEMĚNÍ.
"V tom případě jsem klidný. Cigaretu?", zeptal se.
Seděli na okraji střechy, Básník a Pochmurný žnec, a čekali na Průvodkyni. Nad Paříží se hnala studená fronta, svinsky pršelo, ale těm dvěma to (z důvodů zcela zřejmých a pochopitelných) vůbec nevadilo. POTOM zpravidla dojdete ke stejnému názoru, jen si to zkuste.
To be Continued...
Bosie | 22. srpna 2006 v 20:55 | 
Zde hledá
Tak TOHLE si musím vytisknout a archivovat :)