Červenec 2006

Návrat Krásného prevíta 1.

14. července 2006 v 15:24 | Bosie a Slídilka, kdysi dávno |  Haló...jste tady?
Jak už bylo zmíněno v prevítím článku na Slídilčině osobním blogu, kdysi dávno vzniklo jisté - dosud nedopsané "veledílo", prachettovsky stižená pohádka o Wildeově reinkarnaci...a co se stalo dál. Slíbili jsme, že ji tu zveřejníme. Tady je. První kapitola z...nevíme, kolika. Všechno ukáže čas. A chuť. Slídilka teď dostala velkou hereckou šanci, a tak asi nebude mít tolik času, kolik by Prevítovi ráda věnovala. S trochou trpělivosti to ale snad zvládneme, nemějte obavy.
Začátek, Paříž, Hotel Alsace, 30.11. 1900
Ostrý svist. Možná malé zablesknutí čepele - ale nic víc. NIC VÍC.
Zvláštní, pomyslel si. Většina náboženství nedělá nic jiného, než že vás v jednom kuse mlátí po hlavě snůškou hrůzyplných informací o tom, co se stane, až....no, zkrátka AŽ se to stane.
Až na to, že se ve skutečnosti nestane NIC. Tedy - nic zvláštního.Nic, kvůli čemu by měl přivírat oči v modlitbě, nebo zapalovat vonné tyčinky.
Měl bych založit nové náboženství, uvažoval pobaveně. Kult, nazvaný CVAK, TMA A KLÍDEK, PŘÁTELÉ...
Blaženě se protáhl. Tělo (jaké překvapení) neprotestovalo. Ostatně, ani nemohlo. Když se podíval dolů, spatřil svá bosá chodidla, vyčnívající z otřepaných nohavic (anachronických) džínsů. Přejel si dlaní po bocích, úzkých a pevných, jako boky tanečníka. (Nespornou výhodou spolupráce s Anupovým týmem byl fakt, že se i po sebešílenější misi vždycky a za všech okolností vejdete do svých starých džín.) Neviktoriánské, ale pravdivé. VIVA LA REINCARNACIÓN, jak by řekl přítel odkudsi odjinud, nebo přesněji řečeno JINDY.
(O tomhle se mu nechtělo přemýšlet. Životní paradoxy ho bavily, zatímco ty časové ho přiváděly k šílenství.)
Podíval se na hodinky. Třičtvrtě na jednu...Kde je?
NECHCI VÁM BRÁT ILUZE. NEJSPÍŠ UŽ ZASE ZABLOUDILA.
Smrť bral celou záležitost s filozofickým klidem. Oscar se nemohl zbavit dojmu, že právě on má z celého týmu na život - to bezcílné pinožení od ničeho k ničemu - ten nejpohodovější a nejhumornější náhled.
"Je pořád stejná...?"
BRZY ZJISTÍTE, ŽE NĚKTERÉ VĚCI SE NEMĚNÍ.
"V tom případě jsem klidný. Cigaretu?", zeptal se.
Seděli na okraji střechy, Básník a Pochmurný žnec, a čekali na Průvodkyni. Nad Paříží se hnala studená fronta, svinsky pršelo, ale těm dvěma to (z důvodů zcela zřejmých a pochopitelných) vůbec nevadilo. POTOM zpravidla dojdete ke stejnému názoru, jen si to zkuste.
To be Continued...

Two Loves

13. července 2006 v 16:02 | Alfred "Bosie "Douglas |  Prevítí poezie
Asi nejznámější Prevítova báseň. Bylo z ní citováno při Wildeově slavném soudním procesu.
Two Loves
Reprinted from The Chameleon, December 1894


I dreamed I stood upon a little hill,
And at my feet there lay a ground, that seemed
Like a waste garden, flowering at its will
With buds and blossoms. There were pools that dreamed
Black and unruffled; there were white lilies
A few, and crocuses, and violets
Purple or pale, snake-like fritillaries
Scarce seen for the rank grass, and through green nets
Blue eyes of shy peryenche winked in the sun.
And there were curious flowers, before unknown,
Flowers that were stained with moonlight, or with shades
Of Nature's willful moods; and here a one
That had drunk in the transitory tone
Of one brief moment in a sunset; blades
Of grass that in an hundred springs had been
Slowly but exquisitely nurtured by the stars,
And watered with the scented dew long cupped
In lilies, that for rays of sun had seen
Only God's glory, for never a sunrise mars
The luminous air of Heaven. Beyond, abrupt,
A grey stone wall. o'ergrown with velvet moss
Uprose; and gazing I stood long, all mazed
To see a place so strange, so sweet, so fair.
And as I stood and marvelled, lo! across
The garden came a youth; one hand he raised
To shield him from the sun, his wind-tossed hair
Was twined with flowers, and in his hand he bore
A purple bunch of bursting grapes, his eyes
Were clear as crystal, naked all was he,
White as the snow on pathless mountains frore,
Red were his lips as red wine-spilith that dyes
A marble floor, his brow chalcedony.
And he came near me, with his lips uncurled
And kind, and caught my hand and kissed my mouth,
And gave me grapes to eat, and said, 'Sweet friend,
Come I will show thee shadows of the world
And images of life. See from the South
Comes the pale pageant that hath never an end.'
And lo! within the garden of my dream
I saw two walking on a shining plain
Of golden light. The one did joyous seem
And fair and blooming, and a sweet refrain
Came from his lips; he sang of pretty maids
And joyous love of comely girl and boy,
His eyes were bright, and 'mid the dancing blades
Of golden grass his feet did trip for joy;
And in his hand he held an ivory lute
With strings of gold that were as maidens' hair,
And sang with voice as tuneful as a flute,
And round his neck three chains of roses were.
But he that was his comrade walked aside;
He was full sad and sweet, and his large eyes
Were strange with wondrous brightness, staring wide
With gazing; and he sighed with many sighs
That moved me, and his cheeks were wan and white
Like pallid lilies, and his lips were red
Like poppies, and his hands he clenched tight,
And yet again unclenched, and his head
Was wreathed with moon-flowers pale as lips of death.
A purple robe he wore, o'erwrought in gold
With the device of a great snake, whose breath
Was fiery flame: which when I did behold
I fell a-weeping, and I cried, 'Sweet youth,
Tell me why, sad and sighing, thou dost rove
These pleasent realms? I pray thee speak me sooth
What is thy name?' He said, 'My name is Love.'
Then straight the first did turn himself to me
And cried, 'He lieth, for his name is Shame,
But I am Love, and I was wont to be
Alone in this fair garden, till he came
Unasked by night; I am true Love, I fill
The hearts of boy and girl with mutual flame.'
Then sighing, said the other, 'Have thy will,
I am the love that dare not speak its name.'


- Lord Alfred Douglas
[IMAGE]

Kdo za to může

13. července 2006 v 13:26 | Viktoriánská slídilka |  Kdo?
Vítejte na oficiálních stránkách Prevítího projektu! Patrně jste na sem zabloudili náhodou, a teď nemáte tušení, která bije. Není divu. Tento blog vznikl díky sentimentalitě Slídilky a jejího milovaného kamaráda, přezdívaného Bosie. Více se dočtete TADY. Pátrání po stopách Krásného prevíta začalo už velmi, velmi dávno. Začalo víceméně jako vtip - stejně, jako psaní stejnojmeného "románu", který si na těchto stránkách zanedlouho budete moci přečíst.
Jedno by ale mělo být jasné - toto je pouze produkt našeho viktoriánského okouzlení (ani jeden z nás nemůže být pokládán za odborníka), nikoli racionální historická rešerše! Nicméně tu můžete najít výsledky našeho pátrání, odkazy na (tématicky blízké) stránky, nějakou tu poezii a pár faktů a nazbytných dat....Děkujeme za Vaši podporu!