Prevít žije!

2. září 2011 v 9:31 | Kolemjdoucí viktorián |  Kdo?
A stále ho naleznete zde.
 

Prevít není mrtvý

9. května 2011 v 8:36 | prevítí tým |  Kdo?
Pořád se nachází zde:


2011 JE TADY!

3. ledna 2011 v 13:24 | Ada |  Haló...jste tady?
1
ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK
VŠEM MILÝM ČTENÁŘŮM, NAHLÍŽEČŮM A BADATELŮM
PŘEJE PREVÍTÍ TÝM!
 


Prevít má nové bydliště

27. listopadu 2009 v 13:18 | Ada |  Proč?
Důvody jistě netřeba vysvětlovat. Ode dneška ho najdete tady.
Díky za pozornost a hezký víkend vám všem!

Staré (dobré) časy

1. září 2008 v 16:34 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Volejte sláva a tři dny se radujte! Prevít je zpátky! Slídilka (navzdory sedmi po sobě jdoucích službách) také!
Vzhledem k tomu, že se včera i dnes dostala do postele v sedm ráno a na organismu se tím pádem začíná projevovat takzvaný chcíplotinový efekt, omluvte prosím zvýšenou ujetost přepisovaného textu...Děkuji. A přeji příjemné počtení.



Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba. - Murphyho zákon.

(Prevítův byt, o deset minut později)

Ach ano, milí badatelé. V životě každého prevíta dříve nebo později nastane chvíle, kdy čas (představujeme-li si ho jako plynoucí, syrupovitě hustou řeku) zdánlivě ještě víc zpomalí, neřku-li ustrne v pohybu docela. Chvíle, kdy už tak bizarní situace dospěje takové míry absurdity, že se dokonce ani suverénní jedinec, jakým Krásný prevít bezesporu je, nezmůže na nic jiného, než na bezmocné přihlížení. Řečeno polopatě - prostě se v ten moment odevzdaně opřete o futro, zíráte před sebe a cítíte, kterak se vaše spodní čelist poroučí směrem dolů.
Čučíte, a v hlavě máte - krom strašlivě vlezlých Vzpomínek na Jindy a Jinde - děsivé prázdno.
Krásný prevít se opřel o futro a přihlížel, jak si ramenatý motorkář hází na rameno pouzdro se samostřílem, vytahuje z jedné z brašen u sedla podezřelý bílý balíček a pomalu vyráží směrem k jeho dveřím.
Vypadal báječně. Vlastně víc, než to - ale Krásný prevít momentálně nebyl schopen udržet jinou myšlenku, než ono fascinující:
On fakticky přijel. Oscar...je...tady.
Ten poznatek mu rotoval v hlavě jako zešílevší surikata, pořád a pořád, stejně tomu ale nemohl uvěřit. Dokázal jen civět. A vydávat - naštěstí pouze v duchu - tichounké ííík. Bolel ho celý člověk. V natlučeném nose mu bolavě pulsovala krev, přesto ke své hrůze cítil, kterak mu na oteklých rtech vykvétá připitomělý úsměv.
"Bosie," usmál se Oscar.
"Ahoj," zahuhlal Krásný prevít. Maličko jím cloumal ten starý reflex Oscara obejmout, ale samozřejmě to neudělal. Nakonec, uvědomil si nešťastně, hranice už jsou daný. Věděl to a pomaličku se s tím začínal smiřovat, ale stejně to bolelo, ne že ne. Je hrozné, vztáhnout ruku, abyste se někoho milovaného dotkli a uprostřed pohybu si najednou uvědomit, že teď už vlastně nemůžete.
"Pojď dál. Omluv ten bordel, posledních pár dní bylo trochu moc..."
"Akčních?"
"Tak nějak."
"Pro mě taky...dokonce i na moje měřítka."
Ach ano...měřítka. A o ta právě šlo, vzpomněl si znenadání Krásný prevít. Zároveň s pomyšlením, že už se Oscar v prevítím žití jaksi... převážně nevyskytuje, drásala Krásného prevíta i skutečnost, že neví, KDE se vyskytuje. Jak vůbec vypadá JEHO část hry. Jak moc je to pro něj jiné. Faktem je, že mu byl prozatím odhalen jen malý, nepatrný kousíček, ale i ten se zdál natolik vzrušující, až to bralo dech.
Prevít poočku shlédl na respekt vzbuzující kožené pouzdro se samostřílem a nasucho polkl. Začínala jím cloumat stará dobrá Zvědavost a dělala to po čertech dobře. Donutila ho vztáhnout ruku a opatrně se pouzdra dotknout. Zároveň udělal něco typicky prevítského - pomaličku, převelice dvojsmyslně k Oscarovi vzhlédl.
"Hodně práce?"
Oscar nehnul brvou. "Ano."
Krásný prevít přestal přehrávat a s poraženeckým povzdechem se schoulil v křesle.
"Díky, že jsi přijel."
"Není zač. Mám dojem, že ti dlužím malé vysvětlení...stran toho, co se odehrálo u Shorty," rozhodl se jít Oscar rovnou k věci.
Krásný prevít cítil, kterak podvědomě zatíná čelisti. Ticho klišovitě zhoustlo a pískově žlutá kočka na římse nastražila uši ještě víc.
"Podívej...chci, abys věděl, že přesně kvůli takovým situacím tě odmítám mít nablízku."
"JEN proto?"
Oscar si zhluboka povzdechl.
Krásný prevít našpulil pusu, na níž navzdory veškrým snahám působit drsně rychle vykvétal ublížený úšklebek.
"V pohodě, nemusíš odpovídat. Syndrom horký plotny. Connie mi to už vysvětlila."
"Bosie," špitl hebce Oscar. Vztáhl ruku, aby Prevíta pohladil, ale pohyb samozřejmě nedokončil.
Krásný prevít si navztekaně utřel nos.
"Já to přece chápu. To je v pohodě, jasný?! Jen..."
"Jen co?"
"Jen to zasraně BOLÍ, když už to chceš vědět. Stejská se mi. Víš, jaký to je, pamatovat si, jak někdo voní, snít o něm a pak ho ráno v tý posteli nenajít?"
Tak, a bylo to venku. A vyslovil to přesně tím způsobem, jakým si to vyslovit zakázal. Stylem Starého Bosieho.
Krásný prevít popotáhl a odvrátil pohled. Další ze situací, kdy by nejraději vyhledal úkryt pod kobercem a zůstal tam už napořád.
"Vím," řekl tiše Oscar. "Možná tě to překvapí, ale vím."

Nad Londýnem zahřmělo. Žlutá kočka si rezignovaně připlácla tlapku na oči.
TAK DLOUHO SE CHODÍ SE DŽBÁNEM PRO VODU, podotkl Smrť, AŽ NASTANE PRŮSER.
Průvodkyně - promočená deštěm až na kůži - souhlasně mroukla.Pršelo čím dál víc, a co se její maličkosi týkalo, víc slyšet nepotřebovala. A tak se zvedla, nechala Smrtě Smrtěm a pelášila se schovat.

Netřeba si nic nalhávat. Byla to Velká chvíle. Taková, jaké obvykle doprovázejí přípodotky, typu: A od teď tě, Luku, bude Síla provázet už napořád...nebo tak něco.*
Rozpačitě mžourající Viktoriány od sebe dělil skoro metr a půl, ale - bohové! - bylo to, jako by se objímali.
"Můžu něco vědět?" prolomil Bosie tichoucí ticho a zároveň - jakoby mimoděk - přistoupil o kousíček blíž. "Když...když teď odjedeš, uvidím tě ještě?"
"Tohle je složitější, já ---"
"Ne, počkej, nechci vědět, jestli bys hned teď přijal pozvání na rande, jen mě zajímá, jestli mi zase na sto let někam nezmizíš."
Oscar se konečně usmál. Zavrtěl hlavou.
"Ne. To jediné ti můžu slíbit."
"Můžu tě obejmout?" kníkl Krásný prevít onu zcela zásadní prevítí větu, která teď v žádném případě zaznít neměla.
Ano. Některé Zásadní kroky JSOU takhle jednoduché, věřte, nebo ne. Někdy stačí TAKHLE málo, aby se jedno smaragdově zelené vlákno definitivně propletlo a zašmodrchalo s purpurovým.
Metr osmdesát vysoký, ramenatý a drsně vyhlížející válečník řekl:
"To víš, že jo...ty troubo."
Rozevřel náruč. A Krásný prevít v ní přistál.
Jak se teď zajisté domýšlíte - a domýšlíte se zcela správně - celý pekelný masakr, jemuž někteří odolnější z nás říkají Dobrodružství tím teprve začal...

Inkvizitor, postava, z níž by se udělalo špatně i vašemu cynickému fyzikáři ze sedmé třídy, se ve své pozorovatelně za plandajícím pláštíkem Reality spokojeně zachechtal. Každý má své slabé místo a on - samotný to Génius Zla, Tahač za nitky, na které ani Osud nedosáhne...no zkrátka Pan Dokonalý**, zkraťme to...ON jako vždycky hádal správně.
Teď nezbývá než vymyslet, kterak toho poznatku využít.


Pokračování příště...

* Vidíte? JÁ vás varovala...
** A především moc, moc skromný chlapík...

Kofein a adrenalin

12. srpna 2008 v 15:06 | Slídilka (se Francouzskou spojkou na drátě) |  Haló...jste tady?
Uff. Další kapitola. Co dodat? Po sedmi službách a jediném dni volna mi vtipné přípodotky poněkud docházejí, nicméně - dobré chutnání přeji.:o)

Londýn, Prevítův byt, druhý den ráno.
To není fér, kňučel v duchu Krásný prevít. Není fér, být takhle stranou, když se všude kolem dějí věci tak nádherně šílené, až se tají dech. Není fér, zírat ve čtyři ráno do tmy a snažit se nemyslet na to, co se odehrálo - zatímco jiní, které snad raději nejmenovat, si užívají své nepochybně vzrušující a dobrodružné existence se vším všudy.
Krásný prevít sebou plácl do pokrývek a jeho pusa vytvořila dokonalé obrácené U. Popotáhl a po hebké tváři se jako v tom nejstrašnějším hollywoodském dojáku pomalu přeplazila malá zrádná slza. Ani se ji nenamáhal setřít. Prostě tam ležel a s morbidním potěšením se máčel v bezedné studnici vlastní sebelítosti. Šlo mu to báječně...no, přinejmenším do okamžiku, kdy ho z jejích konejšivých hlubin vytrhl nejklišovitější zvuk ze všech.
Hádáte správně. Bylo to: Crrrrrr.
"Trhni si," pronesl Krásný prevít s líbezností sobě vlastní.
"Crrrrr," odvětil trpělivě telefon.
Krásný prevít zabojoval s pokušením, vyrvat kabel toho zatraceného krámu ze zdi, ale pak naštěstí zvítězila jeho skrytá, civilizovanější stránka.
Tedy - relativně civilizovanější.
"C-jééé?" vyštěkl do sluchátka.
"Bosie?" odvětil kultivovaný, ten nejméně očekávaný hlas ze všech. "To jsem já," dodal úplně zbytečně.
Krásný prevít si ohromeně utřel nos. Levačkou zašátral na nočním stolku a rosvítil lampičku. Cítil, jak mu srdce padá do kalhot. Během několika posledních dní se přesvědčil, že se dokáže vypořádat s ledasčím - s neodbytnou Vzpomínkou na Kdysi a Dávno; s útočníky z jiných rozměrů a následnou jízdou v záchrance, řízené příslušníkem Green Dragoons; se zjištěním, že se někteří lidé mohou měnit v malé, pružné, pískově žluté kočky a zase zpět; ale na tohle, na tohle nebyl připravený ani náhodou.
Nebyl si jistý, co má vlastně cítit. Všeobecně vzato - kdesi uvnitř byl vyloženě štastný, že tenhle hlas slyší. Rozechvíval ho až do morku kostí a probouzel v něm jisté, velmi specifické představy, ale zároveň taky vztek. Dětinskou zlost, která ho ponoukala mu tím sluchátkem prásknout.
Popravdě - na věty, jako: Vážně se domníváš, že mi na něm záleží?, se nezapomíná tak snadno, ačkoli v hloubi duše věděl, že celá záležitost není až takhle jednoduchá. Zajisté tu byly spodní proudy, které neznal. A chtěl je znát. Kvůli sobě. Kvůli němu. Už kvůli Vzpomínce se najednou strašlivě zatoužil dostat blíž.
"Oscare?" škytl.
"Jak je ti?"
"Proboha, nepředstírej, že ti na tom záleží...," slyšel se zasyčet Krásný prevít - nechtěl být odporný, ale zkrátka si nemohl pomoct.
"Kdyby mi na tom nezáleželo," odpověděl Oscar," tak ti pravděpodobně nevolám."
"Ale řekl jsi - "
"Doprdele, Bosie, jsi vážně takový idiot?" zařval Oscar, až Krásný prevít nadskočil. Takového ho neznal a nebyl si jistý, jestli ho takového znát chce.
"Neřvi na mě," kníkl tenkým, vynervovaný hláskem.
"Promiň," povzdechl si Oscar, "jsem příliš unavený, než abych poslouchal nějaké hloupé přípodotky. Takže mě poslouchej..."
"Jestli mi chceš říct, ať se držím dál, tak ti to usnadním..."
"ZMLKNEŠ UŽ?"
"Tak jo, tak jo, PROMIŇ! Povídej."
"Dochází ti vůbec, co se stalo? Kdo po nás jde?"
"Co je to za lidi?"
"Nejsou to lidi, už dávno ne, ale to by bylo na dlouhé vysvětlování. Jen ti chci říct, že to, co se stalo v ordinaci u Beth je přesně tím důvodem, proč si tě raději držím od těla. Kdybych včera jen náznakem prozradil, že jsi pro mě nějakým způsobem důležitý, zabije tě Inkvizitor bez mrknutí oka."
Skryté proudy...Některé jsou zrádnější, než by jeden čekal.
"Potřebuju vědět víc," zašeptal Krásný prevít. "Jsem...do hajzlu, jsem k smrti vyděšenej."
"Já vím. Bosie...Shorty mi řekla, kde bydlíš. Jsem prakticky za rohem. Přijedu."
"Díky," špitl Krásný prevít. Pak mu sluchátko z roztřesené ruky vyklouzlo a s tupým úderem přistálo na podlaze.

***

Nad Londýnem cosi zahvízdalo a pestrobarevná vlákna Osudu se propletla docela. Chmurný žnec s tragickým povzdechem zaklapl knihu, vložil ji zpátky do černočerného rukávu roucha a zaposlouchal se do tichého, vzdáleného praskání jiskřiček na tenkém, převelice napjatém koberečku staré dobré Reality.
Byl samozřejmě dalek toho vidět věci černě, ale už teď cítil, že až se právě ony věci opět dají do pohybu, nepochybně nastane průser. Nikterak ho to nepřekvapilo. Všeobecně vzato - JEHO existence nebyla ničím jiným, než permanentním klidem před bouří a on - Smrť - s tím bohužel nic nenadělá.

***

Když se v malém bytě o pouhých pár ulic dál probudila mladá tatérka jménem Olive, pomalu
začínalo svítat.
První, co uviděla, byla dvojice bosých chodidel, vyčuhujících zpod pokrývky na opačné straně postele. Chodidla byla krásná - delikátně drobná, pěstěná. Nevypadala prevítsky a Prevítovi zcela určitě nepatřila, za to by Olive dala krk.
Cože se to včera pozdě v noci vlastně stalo? Zcela určitě zazvonil telefon, a pak...
Dřív, než se Olivina představivost dokázala prodrat hustou mlhou kocoviny a nevyspání, hrouda pod dekou se zachvěla a majitelka chodidel vykoukla ven. Dokonce i kolem páté ráno vypadala úžasně. Olive se sice pokládala za příliš černohumorně cynickou, než aby čirou zamilovanost dokázala považovat za víc, než kouzelně přiblblý, leč v konečném důsledku patologický stav mysli, ale popravdě - teď, v hodině časně ranní - byla bezmála ochotná existenci něčeho podobného klidně připustit, ba co víc - podporovat.
"Ahoj," špitla sladce Constance a políbila ji na rameno.
"Čauký," zapředla Olive, objala ji a s blaženým zamručením přes obě přetáhla pokrývku.

***

Anup, badatel, světoběžník a jeden z prastarých zakladatelů Týmu, seděl uvelebený na střeše protějšího domu a na rtech mu hrál jemný, mírně rozpačitý úsměv někoho, kdo Vidí a Ví.
Bastet takové zábrany neměla - chechtala se jako blázen, celá bez sebe nadšením, jak obrovský má někdy Osud smysl pro humor.
"Tak jo," řekla, když se konečně dokázala nadechnout. "Tentokrát to vyšlo."
"Ano," kývl s úsměvem Anup. "Skoro to vypadá, že se tentokrát spárují SPRÁVNĚ.
Průvodkyně se s očima slastně přivřenýma zhluboka nadechla studeného ranního povětří a spokojeně se o Anupa opřela.
"Tohle," pokynula k Olivině oknu, "je jedna z věcí, proč tuhle práci tak miluju. Víš, ten pohled z NAŠÍ časové perspektivy."
"Ale kdepak," zasmál se Anup a podrbal Průvodkyni na zádech. "Ty prostě miluješ dobré konce. Přiznej to."
Bastet pobaveně odfrkla, ale Anup měl jisté tušení, že teď, kolem páté ráno, to klidně mohlo znamenat souhlas.
Hluboko pod nimi se pozvolna probouzel Londýn - Londýn bez bojů, časoprostorových trhlin a Inkvizitora, pokud mohli doufat.
Nakonec - kdosi moudrý kdysi řekl - Každé ráno přináší naději. Možná by se k tomu slušelo dodat, že i takové kafe má něco do sebe. A protože to dobře věděli, šli si ho dát.


Pokračování příště...

Krvavá záležitost

6. června 2008 v 12:17 | Slídilka (s Martinem na drátě) |  Haló...jste tady?
Ehm. Je tu někdo? (kdo...kdo...kdo...) Dobrá, žádné srandičky, já VÍM, že to z nás leze jako z chlupaté deky, ale momentálně nelze jinak. :(
Tumáte další kousek a pevně doufám, že následná pauza nebude tak úmorná a hlavně tak
dlouhá.

Londýn, ordinace doktorky Shortové, o necelou čtvrthodinu později...

Bylo to ošklivé. Moc ošklivé. Nezáleží na tom, kolik odporně realistických filmů jste shlédli nebo na který zpravodajský kanál koukáte - stejně vždycky zjistíte, že ochutnat realitu na vlastní kůži je mnohem, mnohem horší. Bolestivější. Lidské bytosti se s vlastní zranitelností nesrovnávají právě nejsnáze a tohle byl mimořádně těžký případ.

KRVÁCÍM, myslel si ohromeně Krásný prevít. TA. KREV. NA. PODLAZE. JE. MOJE.
Opakoval si tuhle nepříjemnou pravdu už pošesté, ale stejně mu to pořád nějak nedocházelo. Čepel nože, která vám sjela po kůži na krku je okolnost, jíž si většina lidí připouští jen velmi zvolna. Pro prachobyčejné přízemní lidské vnímání je tahle možnost zkrátka až příliš děsivá.
Krásný prevít se třásl na skvrnitém koberci a chaos kolem své maličkosti vnímal jen vzdáleně. Slyšel, kterak se Herdekbaba chápe telefonního sluchátka a volá sanitku. Cítil bolestivý tlak na vcelku nepatrné ráně - nůž naštěstí nepronikl nijak hluboko, ale to ještě nevěděl. Měl strach. Byl skálopevně přesvědčený, že každou chvíli vykrvácí. Potom se rozletěly dveře, do místnosti vpadla další osoba a do Prevítových nosních dírek pronikl povědomý pach dezinfekce, používané v prostorách, kde se obvykle krvácí, lapá po dechu a sípe.
Účinek toho pachu byl okamžitý a naprosto správný - Krásný prevít se maličko přestal třást a začal svět kolem sebe vnímat pozorněji.
"Je to jen škrábnutí," řekl muž v overalu s logem rychlé záchranné služby.
"Já vím," podotkla kdesi za ním nervózně Herdekbaba. "Ale zavolat jsem tě musela. Čistě pro jistotu. Díky, že jsi přijel tak rychle, Bene."
"To je můj džob, holka zlatá. No tak, uvolni se, mladíku. Možná to bude chtít nějaký ten steh."
"Ne, " kvíkl Krásný prevít. "Nesnáším šití."
"Prokrindáčka, nepanikař. Krvácí to, ale je to jen malá ranka. Nevezmu na tebe čalounickou jehlu číslo deset," zasmál se Ben. "Mám takovou srandovní věcičku, které se říká Dermabond. Tekutej steh. Nebolí to. Slibuju."
Krásný prevít zamrkal. Čím víc se navracel ke staré dobré realitě, tím víc si připadal jako hysterická padavka. Ta skupinka lidí kolem něj BYLA sice ještě trochu otřesená, ale chovala se klidně. Z čehož logicky plyne, že situace není ani zdaleka tak strašná, jak se domníval.
"Ech," udělal.
"Už jsme v klidu?" zeptal se nonšalantně Ben. Někoho Prevítovi připomínal - nevěděl proč, ale mělo to zřejmě co dělat s Melem Gibsonem a Heathem Ledgerem a...
"Vy jste...?"
"Doktor Benjamin Locksley."
"Aha," podotkl mnohoznačně Krásný prevít. V jistém slova smyslu bylo úžasné kouknout a Vidět. Vidět tu starou, napůl zapomenutou identitu pod kůží Bena Locksleyho. Od Herdekbaby už věděl, že si Ben Vzpomíná. Bylo by ho zajímalo, jak se se vzpomínkou na činy udatného plukovníka Tarletona tenhle mladý, sympatický záchranář vyrovnává.
Pořád s rukama od krve, napadl Prevíta pochmurný vtípek. Jen na jiné straně bojiště. Fascinující...
"Vím, že mi do toho nic není," usmál se na něj Krvavý Tarleton, "ale...Viktorián, že jo?"
"Viktoriánská padavka, přesněji řečeno," kníkl Krásný prevít, jehož smysl pro černý humor konečně začínal vítězit nad panikou. "Chlápkovi z Patriota to musí připadat srandovní, ovšem."
"Chlápek z Patriota," potřásl Ben pobaveně hlavou.
"Pletu se?"
"Ne. Tedy, skoro...Ten film má se skutečností společnýho asi tolik, jako Shakespeare s Lee Childem. Ale v zásadě ses trefil," dodal s demoralizujícím úšklebkem.
Krásný prevít se navzdory mizerii, v níž se utápěl, hlasitě uchechtl. A byl to přesně ten správný zvuk, který ostatní potřebovali slyšet. Známka, že se z toho, co se momentálně děje s Realitou, nehroutí.
Jak již bylo několikrát řečeno - někdy zkrátka stačí odložit starou dobrou příčetnost a nechat všechny - byť sebebizarnější - děje volně plynout.
Laisses - faire, laissez-passer.
Tak nějak, blesklo mu zmámeně hlavou. Sedativa začínala účinkovat.

***

V tu samou chvíli si vysoká, v temném rouchu oděná přízračná postava na protější střeše zhluboka povzdechla. Odložila Neila Gaimana a vytáhla z jedné z kapes, ukryté v hluboké černi silný, v ještěrčí kůži vázaný diář. Otevřela ho. Písmenka na zažloutlých stránkách tančila a přeskupovala se, ale najít ta správná nečinilo majiteli diáře žádný problém. Z černého rukávu se vysunul kostnatý ukazovák a zabodl se do jednoho jména. Jména, které by přinejmenším Benovi bylo povědomé. Smrť zavrtěl lebkou a podíval se pozorněji. Ne, nepletl se (tohle potěšení milerád dopřál Živým) - na tom záznamu bylo vážně něco divného. Za žádnou cenu si totiž nevzpomínal, že by k tomu jménu kdy udělal maličký otazník.
Dovolíš? ozvala se za jeho pravým ramenem Náhoda. Tvářila se poťouchle jako vždycky. Minimálně tohle měla s Osudem společné.
Smrť věděl, že jakmile se do celé záležitost míchá ona, bude patrně lepší jen přihlížet. Nakonec, ať byla otravná jak chtěla, sledovat její nápady bývalo zajímavé.
Smrť tedy přihlížel.


***
Z taxíku jen o pár ulic dál právě vystoupil plavovlasý mladík. Taxikář otevřel kufr auta a vytáhl z něj krosnu. Mladík se mírně dezorientovaně rozhlížel, zatímco si ji házel na ramena - čímž svému okolí dával jednoznačně a se vší nevinností najevo, že je turista.
Americký turista, upřesňoval slaboučký nátěr předstírané suverenity v jeho hezké tváři.
O několik vteřin později si z kapsy vytáhne Průvodce. Zahloubá se do něj, zatímco jedním okem bude sledovat, kterýmže směrem to kráčí. Byl v Londýně poprvé. Nikoli kvůli památkám - na ty bude (možná) čas později.

Ze stanice jen několik set metrů od místa, kde stál, právě vyjel autobus. Zde je možná dobré prozradit, že jeho řidič nemá nejlepší den. Je unavený, nevyspalý a bolí ho šestka vpravo nahoře. Náhoda.
Cestující to naštěstí netuší. Hoví si na svých místech, pokašlávají, čtou noviny a nemají ani tušení, že jen o pár stanic dál dojedou k přechodu, u kterého (zcela vyřízený) řidič nestačí zabrzdit.

A v tu samou chvíli na tentýž přechod vstoupí již zmíněný mladík s krosnou na zádech. Možná. Čirou náhodou.

A stejnou náhodou existuje jen jeden jediný člověk, který mu v tom může zabránit. Ten člověk právě vyšel z ordinace doktorky Shortové a společně s Krásným prevítem nasedl do vozu Rychlé záchranné služby. (Z kalných hlubin šoku se vynořivší Krásný prevít sice trvá na tom, že žádné další ošetření nepotřebuje, ale stejně tak dobře ví, že s Chlápkem z Patriota neradno se hádat. I když vypadá jako někdo, s kým byste kliďánko zašli na pivo.)

***
Nad Londýnem se vznášela pestrobarevná vlákna. Bylo otázkou času, kdy se zašmodrchají tak, že už je ani Náhoda nerozmotá.

***

Krásný prevít rozespale přihlížel, jak se Ben vysílačkou domlouvá s kýmsi v centrále. Jeho hlas zněl velmi sebevědomě. Poslouchat, kterak rychle a zkušeně vysvětluje, co se stalo, bylo jistým způsobem uklidňující. Bylo příjemné vědět, že alespoň někdo ví, co dělá. Bylo to jako návrat nohama na pevnou zem. Vlastně mohl předstírat, že v Herdekbabině ordinaci k ničemu nedošlo.
Že se zničehonic neotevřela zeď a žádný ohavný útočník mu nepřitiskl na krk ostrou čepel. Že nemusel poslouchat, jak Oscar klidně říká, že mu na něm vůbec, ale vůbec nezáleží.
Krásný prevít se zahleděl z okénka a ztěžka polkl.
Tohle bolelo víc, než to pitomé říznutí. Tohle šlo do hloubky. Tohle nebylo, jako když se říznete při holení.
"Haló, mladíku," oslovil ho druhý zdravotník ve voze - muž kolem padesátky. "Zvedá se vám žaludek?"
Krásný prevít ztěžka zavrtěl hlavou.
"Jenom klid. Už tam budeme," ohlédl se přes rameno Ben. A v tu chvíli strnul. A dupl na brzdu.

***
"Co se ---," vykřikl druhý zdravotník, ale Ben už ho neslyšel. Byl venku z auta a ze všech sil pelášil k jistému přechodu.
V tu chvíli se odehrála spousta věcí najednou.
- kolem halabala zaparkované záchranky se (rychlostí vyšší, než povolenou) prohnal obrovský červený autobus.
- mladík s krosnou, zahloubaný do Průvodce Londýnem, vstoupil na přechod.
- Ben s maniakálním výrazem ve tváři hrábl před sebe a za jeden z popruhů strhl mladého muže zpátky na chodník.
- autobus s děsivým řevem přelétl přechod a vyrazil z několika přihlížejících Londýňanů polekaný výkřik.
- mladík s krosnou (jemuž se hlavou prohnala velmi živá představa sebe samého pod koly toho monstra) si trošku ukrápl do bělostného značkového prádla.
- Ben řekl velmi tiše velmi sprosté slovo.

A rozhostilo se ticho. Pak se svět opět začal hýbat.
"Doprdele," hlesl mladík. Ohromeně si zadýchaného Bena prohlížel. "Víte, že jste mi teď nespíš zachránil život?"
"Nejspíš...," zašeptal Ben. Ještě pořád jím cloumal adrenalin a nejradši by tomu klukovi jednu vrazil - už za to, že nekouká, kam šlape. Navíc mu byl až znepokojivě povědomý, ale netušil, odud by ho mohl znát.
"Krucinál...děkuju vám. Máte sakra dobrý reflexy. Londýn je, koukám, pěkně nebezpečný město. Víte, že tu mýho bráchu před pár dny postřelili? Jedu za ním do špitálu."
"Vážně?"
"Jo. Koupil to a kdyby v tu chvíli čirou NÁHODOU nejel kolem nějakej chlápek..."
Ben cítil, jak ho obcházejí mrákoty. A déja-vu, silnější, než kdykoli předtím.
"Počkat," píchl turistu ukazovákem do prsou. "Jak se jmenujete?"
Mladíkovo obočí se setkalo na kořenem nosu.
"Gabriel. Gabriel Martin. Proč?"
Ben vydal tichounké ííík.
"Co je vám?" zaváhal Gabriel Martin.
Ben Locksley se nádherně usmál. Zavrtěl hlavou. Jako někdo, kdo dočista rezignoval na zdravý rozum a věci s ním spojené.
"Nic. Jen asi potřebuju panáka. Ehmmm...vlastně jsem teď s pacientem na cestě do Královské, je to sice proti předpisům, ale myslím, že se nic nestane, když se svezeš s námi."
"Díky."
"Nemáš zač, mladíku."
Když se ho o chviličku později v sanitce druhý zdravotník zeptal, jak proboha věděl, co se stane, dokázal ze sebe dostat jen: "Instinkt. A NÁHODA."
Skutečností zválcovaný Krásný prevít tou dobou dospěl do stavu, kdy už se prakticky ničemu nedivil. Popravdě - Ben už se v tomto stavu nacházel nějaký čas. A docela si to vychutnával. Tohle byla těžká služba, ale stálo to za to.
Už se nemohl dočkat, až to večer s Mary a generálem Cornwallisem pořádně zapijí.

***
KÝČ, podotkl pobaveně Smrť.
"Ale roztomilej," řekla Náhoda. Zavířila stříbrošedým pláštěm a byla pryč. Jistě je zcela zbytečné připomínat, že ne na pořád.
Stejně zbytečné, jako otevírat Smrťův diář a hledat v něm Gabrielovo jméno.


Pokračování příště...

Nenápadní bohové

8. dubna 2008 v 15:27 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Ehm. Haló? Je tu někdo? Tak jo, já to sem o-pa-tr-ně položím a půjdu se schovat. Třeba někdo přijde a přečte si to...
Dobrá, někdo TOHO Prevíta musí udržovat naživu, když to nikdo jiný nedělá...:o)
Příjemné počtení přeji.


Bohové přece neskáčou po stole a nevrčí na vás. Nechodí si zakouřit do vaší kanceláře. Bohové nedělají nic. Mají vás ignorovat, nechat vás trpět a umřít, aniž byste kdy poznali, že vaše zbožnost nebyla jen ztrátou času. To je víra. - Christopher Moore, Kojotí stesk.

V Elizabethině ordinaci, o několik nepodstatných vteřin později...


"To je volovina," prohlásil přesvědčeně Krásný prevít. Jeho slzy naráz zmizely neznámo kam.
"Promiňte," omluvila se Průvodkyně a před Herdekbabiným užaslým zrakem se soukala zpoza gauče. "Nechtěla jsem vás poslouchat, ale musím vám něco důležitého -"
"Naprostá volovina," opakoval rozechvěle Krásný prevít a namířil na ni ukazovák. "Ona...tu přece nebyla."
"Co se děje?" tázala se - zdánlivě bez souvislosti - doktorka Shortová.
Krásný prevít ji nevnímal - dál se držel svého objevu jako mravenec cestičky, vysypané cukrem.
"Když jsem vešel," řekl přísně, "Nebyl tu NIKDO kromě vás. Kde se tu vzala?"
" Nesmysl, byla tu pořád. Ležela pod pohovkou," odmávla Herdekbaba jeho blekotání.
"Pod pohovkou? Ale tam přece ležela jen ta koč..."
A bylo to. Celý supersložitý, již tak dosti namáhaný mechanismus Prevítovy představivosti klopýtl a konečně se zastavil. Usedl na obrubník onoho doposud relativně bezpečného chodníku Reality a vyčerpaně složil hlavu do dlaní.
"?" udělal krásný prevít.
"!" potvrdil mu Herdekbabin výraz jeho podezření.
Oscar si tiše povzdechl.
"Promiňte," ozvala se skromným hláskem Průvodkyně, "jsem ta poslední, kdo by vám chtěl kazit šťastný shledání, ale...on je tady."
"Kdo?" zajímala se Constance.
Oscar netrpělivě odsunul Krásného prevíta stranou a stiskl blednoucí Průvodkyni ramena.
"JSI si jistá? Stoprocentně jistá?"
"Já ho...cítím," zašeptala.
Herdekbaba řekla velmi hlasitě velmi sprosté slovo.
Podlaha se začínala třást. A okna řinčet.
"Co se děje?!" křičel do toho chaosu Krásný prevít, ale nikdo ho neposlouchal. Herdekbaba se stylem příslušníka NAVY Seals bleskurychle přemístila za pohovku a zírající Constance stáhla s sebou. Oscar strhl ze zad popruh se samostřílem a druhou ruku vztáhl po roztřeseném, hrůzou ustrnulém Prevítovi. Svůj pohyb ale dokončit nestačil.
Přesně v tu chvíli se totiž protější stěna proměnila v obláček dýmu.

***
Chmurný žnec, tyčící se na střeše protějšího domu, nevěřícně zakroutil hlavou. Byl by se - po těch několika tisícovkách let - domníval, že už ho má přečteného. Zjevně se ale mýlil.
Popravdě, někteří tvorové jsou patrně až příliš šílení, než aby se daly odhadnout. Poznej svého nepřítele v některých případech bohužel nestačí. Ne v JEHO případě.
Chmurný žnec rezignovaně zaklapl Neila Gaimana a sáhl po své KOSE.
Ještě nevěděl, jak tohle dopadne, ale jedním si byl naprosto jist.
Pondělky NESNÁŠÍ.


***
Krásný prevít v jediné vteřině pochopil, jak se cítí králíček, zírající do kobřího chřtánu. Cítil, že má okamžitě zmizet - adrenalinové hlásiče hulákaly na poplach - ale tělo mu absolutně vypovědělo poslušnost.
Přízračná postava vešla do ordinace stylem: Tak, a teď mi všichni líbejte paty!
Krásný prevít od ní nedokázal odtrhnout pohled. Netušil, co ho na tak děsí, ale byl fascinován. Přimražen k podlaze.
Vysoký vyzáblý muž v nudném šedém obleku se spokojeně usmál. Byl to úsměv rotvajlera, škubajícího na kusy plyšovou hračku. Byl šťastný. Krutým, velmi destruktivním způsobem.
"Příjemné dopoledne," řekl tiše.
Dokonce i jeho hlas byl podivně opojný, jako sladký likér s dobře utajenou chilli papričkou na dně.
"Ani...se...nehni," hlesl Oscar. Krásný prevít užasle přihlížel, jak zvedá svůj samostříl a s naprostým klidem na muže míří. Vypadal přitom - a teď se nečekaně ozvalo Prevítovo horečné podvědomí - jako jeden z těch mužných, vášnivých hrdinů ze starověkých bájí. (Pravda - irské tetování na pravém rameni ten dojem poněkud kazilo, ale...vy VÍTE, jak to myslím!)
V očích mu planulo, ale samostříl se ani nehnul. Byl...válečník. Opravdový válečník, jako...(zamyslel se Krásný prevít)...jako Alexandr Veliký. Nebo tak nějak.
JÁ HO CHCI, kvíklo na dně Prevítovy duše cosi maličkého, rozcuchaného a rozpáleného vášní, ale to, co se stalo vzápětí ten hlásek spolehlivě umlčelo.
Inkvizitor přistoupil blíž - přičemž Oscarův samostříl dokonale ignoroval - a jedním rychlým pohybem přitáhl Prevíta k sobě. Otočil ho. Přitiskl mu na krk nůž.
Kdyby Prevít v ten okamžik uviděl jeho výraz, byl by se hrůzou regulerně počural - už tak k tomu neměl daleko. Takhle stačil jen zalapat po dechu.
"Víš," vydechl mu za uchem Inkvizitor, "Vzít mi mou oblíbenou hračku nebylo vůbec hezké. Jistě se mnou budeš souhlasit, že mám teď plné právo...vzít ti tu tvoji."
Čepel se nepatrně zařízla.
Prevít zakňučel. Tohle bylo jako ve špatném filmu. Nebo ve zlém snu. Do očí se mu sice rychle hrnuly slzy, ale stejně je viděl. Tu hubenou blondýnu, která k Oscarovým zádům tiskla hlaveň ošklivě vypadající zbraně. Ženu, která byla kočkou, přikrčenou za opěradlem Elizabethina křesla - připravenou skočit.
Oscara, který se pohrdavě usmíval.
"Vážně se domníváš, že mi na něm záleží? Jsi větší hlupák, než jsem si myslel."
Teď už Prevít brečel doopravdy. Tiskl rty k sobě, ale stejně mu z pusy vycházelo směšné kňourání. Nikdy v životě neměl takový strach. Ještě nikdy nepociťoval takovou beznaděj. Myslel si, že VÍ, co je bolest, ale ve skutečnosti se tomu poznání ani nepřiblížil.
"Raději tu věc polož, zlato," zašklebila se blondýna a rýpla Oscara hlavní mezi lopatky. "A rychle."
"V Egyptě," usmíval se Inkvizitor, " jste mě sice převezli...ale snad nečekáte, že vám zase skočím na nějaký laciný trik? Jste tu sami. Prakticky neozbrojení. Kde je váš slavný Tým, když ho potřebujete? Jste jen banda změkčilých---"
Krásný prevít sebou škubl, když se jeho rozmazaným zorným polem mihlo něco štíhlého a velice rychlého. Co se stalo, pochopil až pár vteřin poté. To už ležel na podlaze, z rány na krku mu crčela krev a zmohl se jen na to, chránit si obličej.
Bastet využila oné prastaré klišovité moudrosti, že valná většina záporných postav se velmi ráda poslouchá a v okamžiku, kdy se Inkvizitor dostatečně zaujal sám sebou - skočila.
Někdy v letu zřejmě stačila vytáhnout drápky, protože Inkvizitor byl teď zlomený v pase a s nepříčetným jekem si otíral krvácející obličej.
Hubená blondýna chrlila kletby v němčině. Nečekaný spád událostí ji naštěstí vyvedl z míry natolik, že ji Oscar bez větších potíží odzbrojil a teď se válela na koberci, vzteky bez sebe.
"Víš, " řekl Oscar, když se řev poněkud utišil, "Rád bych tě ujistil, že na tebe kompletní tým nepotřebuju."
Inkvizitor s pološíleným výrazem couval ke dveřím.
"Dostanu tě," zasýpal. "Dostanu tě, i kdybych měl obětovat posledního služebníka!"
"Posluž si," usmál se Oscar a nepřestával na něj mířit. "Pošlu ti je všechny zpátky. Obávám se ale, že už nebudou vypadat, jako dřív. Rád se...udržuji v kondici. A Bastet určitě taky, viď, lásko?"
"O tom nepochybuj," řekla Průvodkyně a nonšalantně si smetla z paže kapičku krve.
"Zmizte," zavrčel Oscar.
Těm dvěma nemusel říkat dvakrát. Krásný prevít měl - ze svého poněkud přízemního pohledu - dojem, že se museli rozplynout, ale ve skutečnosti zmizeli v otevřeném průchodu ve zdi Herdekbabiny ordinace. Vzápětí zmizel i ten.
Okna přestala drnčet.
Rozhostilo se nepochopitelné ticho.
Jako by se vůbec, ale vůbec nic nestalo a pouze překocené křeslo, dvojice žen, hrabajících se ze svého úkrytu za pohovkou a Prevít, krvácející na podlaze, naznačovalo opak.

***
Chmurný žnec opřel KOSU o hromosvod a zašátral pod hábitem. Přesýpací hodiny - ty z rubínového skla - měly dnes namále. Bylo to jen tak tak.
Ten kluk, ten dokonalý archetyp Krásného prevíta, má ale v příběhu mnohem důležitější roli, než si sám myslí. Zatím se pravděpodobně domnívá, že to všechno není víc, než jeden velký zlý sen. Po dnešku mu to nikdo nemůže mít za zlé.
VYSTŘÍBŘÍ SE TO, zamumlal Smrť, balancující na samé hranici absolutní úlevy. ONO SE TO VYSTŘÍBŘÍ.
A do té doby...kam dal toho Gaimana?



Pokračování příště...

Syndrom horké plotny

25. března 2008 v 12:10 | Slídilka, našeptávač: Martin |  Haló...jste tady?
No jo. Už dnes. Bojíme se totiž, bojíme, že tím (nechtěným a neplánovaným) pauzírováním přicházíme o čtenáře. Tak je to.
Inu, nebudeme to zbytečně okecávat a rovnou Vám naservírujeme další kousek. Nechte si chutnat.



...pak ochromeni hledíme na kadeře zlatých vlasů, které jsme tak divoce uctívali a bláhově líbali...- Oscar Wilde, De Profundis.
Krásný prevít přihlížel. Pocit, že je tu poněkud přebytečný se ho zmocňoval víc a víc - až jím nakonec instinktivně smýkl směrem ke schodům.
"Constance, půjdu napřed, když...dovolíš...," plácal zbytečně a kráčel nahoru jako stroj.
Tvářil se neutrálně, ale někde hluboko uvnitř - v místech, které omotal rudou páskou a označil nápisem NESAHAT - zuřil požár. Peklo, které všechno pohltí, obrátí všechny pocity v prach a vaše duše zůstane velmi vyprahlá.
Tohle bolelo.
Víc, než operace slepáku, nebo rovnání pochroumané nosní přepážky. Víc, než šest hodin baletu v kuse.
JE TO ZA MNOU, šeptal si úlevně. ZA MNOU.
Některé lži znějí velice věrohodně, ale jsou to pořád lži. Hodně mizerná náplast na to, co se děje uvnitř.
Pečlivě kladl jednu nohu pořed druhou (což bylo navzdory okolnostem překvapivě snadné), až konečně stanul přede dveřmi s vyleštěnou cedulkou, na níž se skvělo Herdekbabino jméno a titul.
Zaklepal.
Otevřela okamžitě. Skoro to vypadalo, jako by na něj za dveřmi číhala.
Nemusel říkat ani slovo. Smutně se usmál. Herdekbaba vzdychla, obrátila oči v sloup a vtáhla ho dovnitř.
Mlčky mu nalila bourbon.
"Obrať to do sebe, mladíku," řekla záhrobním hlasem (kuřačky šesti kubánských doutníků denně). "Myslím, že to budeš potřebovat."

***
"COŽE jsi udělala?" nevěřil Oscar.
Constance stydlivě sklopila oči.
"Vím, jak to vypadá, ale neudělala jsem to schválně. Vletěl mi přímo pod auto. Kdybych věděla, kdo to je..."
"Tak na to šlápneš?" zasmál se.
Uchechtla se a rýpla ho do žeber.
"To nebylo hezké."
"Co jiného nám zbývá, než trocha černého humoru?" pokrčil rameny, ale pak přece jen zvážněl. Pohlédl nahoru, ke dveřím, za nimiž před malou chvilkou zmizel Krásný prevít a hluboce si povzdechl.
"Je...v pořádku?"
"Proč se ho nezeptáš?"
"Řekněme, že se naše cesty poněkud rozešly. Některá vlákna se nenavazují. Na horkou plotnu nikdy nesáhneš dvakrát, vždyť víš."
Dívala se mu do očí. Neuhnul ani o milimetr.
"Víš, Oscare, nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale...je mi ho trošku líto. Je to velice příjemný mladík a vůbec to teď nemá jednoduché."
"Connie...ty ho obhajuješ?"
"Sto let je dlouhá doba na to, utřídit si myšlenky. Má tě rád. A má ztraceně špatné svědomí. Já přece neříkám, že si s ním máš začít, jen...nezavrhuj ho, než ho pořádně poznáš, to je všechno."
Oscar nevěřícně potřásl hlavou.
"To je opravdu podnětná myšlenka, vzhledem ke skutečnosti, že ho znáš asi tak...týden."
"Dobrá, už nic neříkám," řekla. "Tohle je tvoje hřiště. Pojďme se bavit o něčem rozumném. Jak ses měl v Egyptě?"
Jeho úleva, že opustili tohle téma, byla téměř hmatatelná.
"Báječně. Byla to...ehm, fantastická dovolená."
"Moc ti to sluší," odhrnula mu vlasy z obličeje.
"Tobě taky."
"Čistě mezi námi...máš někoho?"
Constance se usmála jako Mata Hari a zrůžověla potěšením.
"Vlastně tu někdo je. Někdo nový. Ale varuju tě, bude to trochu překvapení."
"Sem s ním. Jsem jedno ucho."
"Studuje anglickou literaturu a umění a je...Neuvěřitelně inspirativní. Silná osobnost."
"Krucinál, začínám žárlit," zamručel a předstíral, že ji škrtí.
"Počkej, to ještě není všechno...," smála se a snažila se mu vykroutit.
"Co - ještě nějaká jobovka? Je to multimilionář? Je superhrdina v přestrojení?"
"Ani jedno z toho. Je jí teprve čtyřiadvacet. Jmenuje se Olive."

***

"Nebreč," zahučela Herdekbaba.
"Tichó," kníkl Krásný prevít. "Procházím fází smiřování, tak mě v tom hezky nechte vykoupat, jasný?"
"Žádná fáze smiřování v tomhle případě neexistuje," setřela ho. "A litovat se ti v žádným případě nepomůže, mladíku."
"To jste psycholog???"
"Ne. To jsem Vidoucí."
"Kurva," zasípěl skomírajícím hláskem. "kurva, kurva, a ještě jednou kurva...to BOLÍ!"
Herdekbaba se smířlivě usmála a tiše se k té rozřesené hromádce neštěstí na svém gauči posadila.
"Bolí nechat ho jít?"
"Bolí vidět, že mě nepotřebuje. Že jsem mu ukradenej."
"Do prdele, Bosie...tohle je ten nejdelší rozchod, jakej svět zažil."
"Neměl jsem ho potkat. Neměl jsem si Vzpomenout," plakal Krásný prevít.
Trpělivě ho hladila po zádech.
"Tomu se nedalo zabránit. Ale existují i horší případy, to mi věř."
Krásný prevít vzhlédl. Už nebyl krásný. Vlastně teď nejvíc ze všeho připomínal jednu z obětí testů kosmetiky.
"Jo? Například?"
"Tak dobrá, pro jednou poruším lékařský tajemství, ať je po tvým," vzdychla. Nepřestávala ho hladit a cítila, že se konečně uvolňuje.
"Asi před měsícem jsem tu měla jednoho kluka z rychlý záchranky. Měl noční můry, jako každej, kdo se Rozpomíná. Zdálo se mu o bitvách, o Green Dragoons..."
"Britská jízda? Něco jako v Patriotovi?"
Elizabeth Shortová nedokázala potlačit úsměv.
"Vlastně skoro doslova. Představ si, tenhle kluk, kterej denně zachraňuje lidský životy kdysi dávno velel tomu nejbrutálnějšímu pluku široko daleko. Měl na rukou tolik krve, že by to stačilo na takovou dobře zásobenou transfůzní stanici."
"Plukovník Tavington?" bezmála se trefil Krásný prevít. "Tyjo."
Herdekbaba se pro tentokrát rozhodla pominout, že - zatímco jeho znalosti filmové historie jsou velmi dobré, v té skutečné má zatracené mezery a něžně ho pohladila po vlasech.
"Už je ti líp?"
"Při pomyšlení, že jsem nebyl až takový parchant? Relativně."
"To je dobře. Protože tě čeká taková malá, roztomilá konfrontace. Jdou nahoru."
A pak, jakožto završení té nejpodivnější terapie na světě, se ozval ten zvuk.
Zaklepání.

Pokračování příště...

Zkřížená vlákna

17. března 2008 v 12:06 | Slídilka |  Haló...jste tady?
Tak tedy, ehm, ehm, ehm...Vážení pozůstalí...Ne, promiňte, to nebylo vtipné. Není mrtvý. Jen nám opět na nějaký čas usnul. Přesněji řečeno, byl zahrabán pod hromadou jiných psacích restů. Ale máme ho rádi a tak jsme ho opět vyprostili. A resuscitovali.
Je tady.
Je ve formě.
Je na zabití a k pomilování zároveň. Váš krásný prevít.
Londýn, soukromá ordinace doktorky Shortové, druhý den dopoledne.

Návraty bývají vždycky stejné. Na příjemnosti jim to ale nikterak neubírá, tím si byla Průvodkyně jista. Blaženě se protáhla a ze záhybů na jejích kalhotách se na podlahu vysypala troška nefalšovaného pouštního písku.
Vypadala vyčerpaně a nevyspale, ale to - jak si Herdekbaba uvědomovala - mohlo být jen a pouze tím, že kočky jednoduše nemají rády létání. Byla by přísahala, že v letadle z Káhiry nezamhouřila oka.
"Kafe?" položila obligátní otázku.
"Jo, díky," zněla obligátní odpověď. Pak Průvodkyně zašmátrala v batohu a vytáhla z něj podlouhlý balíček.
"Na," usmála se. "přivezla jsem ti dárek."
"Další kočka do sbírky?"
"SUŠENÁ kočka," upřesnila Průvodkyně a oblékla si čisté tričko.
"Kočičí mumie? Páni...můžeš mi říct, jak se ti TOHLE podařilo popašovat přes hranice?"
"Ouplně legálně," uchechtla se Průvodkyně. "Neboj. Mám na ni dokonce certifikát. Bývala moje, víš? Měla jsem ji léta uloženou u jednoho káhirského přítele."
"TVOJE?"
Obočí doktorky Shortové vyletělo do výše, když si uvědomila skutečný význam toho slova.
"Děláš si srandu, že jo?"
"Ne. Je to...taková osobní věcička, tahle schránka. Památka na první misi."
Herdekbaba tu malou, žlutohnědým obvazem zavinutou věc opatrně položila na psací stůl.
"V tom případě nevím," řekla rozpačitě," jestli ji můžu přijmout."
Neupadala do rozpaků často, ale tahle situace, uvědomovala si zděšeně, ta si o zrudnutí přímo říkala.
"Neštvi mě," zamručela Bastet. "Chci, abys ji měla. Jsi moje rodina."
A dorazila Herekbabu polibkem na tvář. A pak - jako by se nechumelilo - natáhla ruku pro hrnek s kávou.
Doktorka Shortová vzdychla a zkusila se usmát.
"Tak...tak děkuju."
"Nemáš zač. Uhmmm...to kafe je skvělý."
"Já vím?" prohlásila Herdekbaba takřka normálním tónem a nenápadně nakopla Dojetí, které se s úlisným úšklebkem pokoušelo vplížit mezi ně.
Hnusná chlupatá bleděmodrá věc vycenila zuby a bleskově zajela pod gauč. Za ta léta by měla vědět, že na tuhle čarodějnici si jen tak nepřijde. Snad bude lepší zůstat někde dole a hezky si počkat na některého z psychicky méně odolných pacientů...
Nějaké stopy ale přece jen zanechalo.
Malé, ale přece.
Leželo pod gaučem, vztekle si lízalo rány a nemělo tušení, že v hlavě doktorky Shortové právě probíhá boj.
Boj, který se stará dáma pečlivě snaží vyhrát. A daří se jí to.
Důkazem byl klasický výraz: vy-víte-co-mi-můžete, který se jí vzápětí usídlil na obličeji. Koneckonců, byl tam jako doma.
"Mimochodem," usmála se Bastet, "přišla jsem o něco? Objevil se někdo nový?"
"Kdepak. Ve starým dobrým Londýně je božskej klid. Kromě toho plukovníka od Green Dragoons a samuraje z období Mejdži se zatím nikdo nerozpomenul."
"Co dělá samuraj z období Mejdži v současném Londýně?"
"Učí angličtinu."
"Aha. To zní logicky."
"Je to moc milej kluk...Mimochodem, jak si vede Prcek?"
"Prosím...o Mungojerriem mi nemluv," zasténala Průvodkyně. "Je zpátky pár hodin a už stačil Nemesis totálně vyluxovat ledničku. Snědl jí syrového tuňáka - celý půlkilový stejk, věřila bys tomu?"
Herdekbala se účastně usmívala. A pečlivě, velmi pečlivě se snažila nepodívat směrem k akváriu, v němž ještě nedávno - před Bastetiným odletem - spokojeně plavala závojnatka jménem William Wallis.
Některé věci se mezi přáteli zkrátka neřeší.
***

Ve stejný okamžik vykouklo z úkrytu za jedním zatoulaným diskem z pneumatiky cosi velmi, velmi ošklivého. Neměřilo to ani metr a v malém pihovatém ksichtíku tomu vykvétal ten neškodolibější úsměv na světě.
JO..., zavrčelo to a spokojeně si zamnulo ručičky s okousanými nehty. TOHLE SE MI LÍBÍ.
TO BUDE FAJN...
Pak to zalovilo v jedné z umolousaných kapes a vylovilo nepořádnou změť pestrobarevných, neskutečně zamotaných vláken. Byla tam všechna.
Stříbrné, smaragdově zelené i rudé...
Osud se ušklíbl ještě hnusněji a jedním fouknutím je nechal vznést výš...a výš...a ještě výš.
Zajisté. Prohlásíte-li, že OSUD dovede být pěkný parchant, když chce, nebudete se nikterak mýlit.

***

Constance zastavila auto hned vedle Elizabethiny motorky a prsty, roztřesenými nervozitou, si pomalu odepnula pás.
Krásný prevít ji stihl dětsky nadšeným pohledem.
"No tak. Ona je moc fajn, budeš nadšená, slibuju."
"Já na tyhle ...reinkarnační pitomosti moc nevěřím."
"Šmarjá, ona přece není Raymond Moody, nebo nějaký z těch cvoků, kteří vykládají o minulých životech. Ona je psycholog. A Vidoucí. Opravdovej."
"Bosie, řekni mi jeden jedinej důvod, proč tam mám jít."
"Páč mě máš ráda," usmál se přelíbezně. "A vůbec, potřebujeme dořešit spoustu věcí. Je to lepší, než kdybys mě znovu přejela. A navíc," vzdychl a mimoděk prozradil ten jediný důvod, který sem táhl jeho:
"Navíc tu můžeme potkat Oscara."
Constance se usmála. Pochybovačně a trochu bolestně, ale úsměv to bezesporu byl. Krásný prevít ji políbil na tvář.
A pak...

(JO, JO, JO! zajásal Osud...)

Téměř v ten samý okamžik zaburácel u vjezdu na soukromé parkoviště silný motocykl. Muž za řídítky - mladík v černé kožené bundě, na jehož širokých ramenou spočíval popruh s obrovským vyřezávaným, velmi anachronicky vyhlížejícím samostřílem, Constancinu fordku pomalu objel a zaparkoval vedle ní. Sundal si přilbu a vjel si prsty do vlasů.
Do tmavých, na ramena spadajících vlnitých vlasů v odstínu nablýskané mědi. Možná trochu tmavší než dřív, ale nějaký ten historik by ho určitě poznal.
Constance přestala dýchat.
"Vidíš?" špitl přiškrceným hláskem Krásný prevít. "Já ti to říkal."
Constance mu nevěnovala jediný pohled. Vystoupila z auta. Její úsměv se poněkud rozšířil, ale zároveň jí po tváři sjela první slza.
Motorkář odložil přilbu a udělal jedinou věc, která v tu chvíli přicházela v úvahu. Rozevřel náruč.
Konečně se dokázala nadechnout.
"Oscare?" řekla velmi tiše.
Nedokázal říct ani slovo.
Tak prostě jen kývl.


Pokračování příště...

Kam dál